Bahrajn je jedním z malých států Perského zálivu, jejichž bohatství plyne z těžby ropy a zemního plynu, a to navzdory snaze posledních let příjmy diverzifikovat a obrátit zemi spíše směrem k bankovnictví. Přesto základní problém Bahrajnu zůstává: královská rodina, která je sunnitská a má vazby na Saúdskou Arábii, vládne populaci, která je většinově šíitská, a má vazby většinou na Írán. A jak motivovat populaci, která sympatizuje s druhou stranu, k poslušnosti? V případě Bahrajnu to je jednak represe a jednak pohádkové bohatství. Potíž je ovšem v tom, že udržet to, není tak jednoduché, jak se zdá.

Až do obrácení země na islám (628) byla historie Bahrajnu a Kataru velmi podobná, takže se odkáži na díl o Kataru, ovšem ta zásadní změna, která ovlivňuje Bahrajn a jeho společnost dnes, přišla v roce 899. Ostrov s přilehlým okolím, kterému se dohromady říkalo Bahrajn, obsadila šíitská sekta karmatů, kteří se v Bahrajnu pokusili o vytvoření utopického státu. Poutě do Mekky, jakož i pro muslimy posvátný kámen Kaaba považovali za zdroje pověrčivosti, s nimiž se rozhodli bojovat; nejprve začali přepadávat a masakrovat poutníky, kteří směřovali do Mekky, a nakonec to došlo tak daleko, že v roce 930 Kaabu ukradli z Mekky a požadovali po abbásovském chalífovi obrovské výkupné; k návratu došlo až v roce 952. Během své vlády požadovali – úspěšně – po Bagdádu i Káhiře placení tributu. Takto agresivní státní útvar ovšem měl své nepřátele – Abbásovci porazili karmatské vojsko v roce 976, čímž karmaté ztratili sílu k tomu dále vymáhat tribut a jejich stát začal upadat. K jejich definitivní porážce došlo v roce 1067, a ačkoliv místní obyvatelé opustili karmatskou teologii, šíity, loajálními hierarchii, už zůstali.

V roce 1235 se Bahrajn během krátké okupace poprvé dostal do rukou Íránu, což ovšem předznamenalo další zájem tohoto impéria o bahrajnské souostroví. Mezi lety 1253 – 1330 byl Bahrajn pod kontrolou kočovných beduínů, v roce 1330 se pak stal státním útvarem, který platil tribut Íránu loajálnímu Hormuzskému království, ovšem stále platí, že Bahrajn znamenal nejen jeho dnešní území, ale i dnešní Katar a část východu Arabského poloostrova (dnes tam v důsledku toho žije v Saúdské Arábii šíitská menšina). Hlavním městem šíitského Bahrajnu byl tehdy Katíf (dnes Saúdská Arábie); tento státní útvar ovšem upadl v polovině patnáctého století, kdy byl opět dobyt beduíny, což trvalo téměř sto let až do roku 1521, kdy Hormuzské království změnilo vazalství z Íránu na Portugalsko a spolu s Portugalci dobylo úspěšně Bahrajn z rukou beduínů. Z Bahrajnu se tak stal stát, jemuž vládli perští aristokrati loajální Portugalsku. Íránu s Portugalci po osmdesáti letech jejich vlády nad Hormuzem a Bahrajnem došla trpělivost a Portugalce z Bahrajnu vyhnal. Íránská kontrola Bahrajnu zároveň otevřela dveře ke konverzi Íránu ze sunnitského na šíitský šáhem Abbásem I. (více o této konverzi v článku o sunnitsko-šíitském schismatu). Začalo tak necelých dvě stě let íránské vlády nad Bahrajnem.

Během této doby byl o Bahrajn zájem, který Írán nejprve podcenil, protože svěřil zemi do rukou místním arabským klanům, které mu slíbily loajalitu, což přilákalo ománské ibadity, kteří se Bahrajn dvakrát pokusili obsadit (1717 a 1738). Proto Írán v roce 1753 Bahrajn obsadil vojensky a zřídil přímou správu, podléhající rovnou íránskému státu. Jak bylo zmíněno v článku o Kataru, koncem 18. století vznikla v Perském zálivu federace místních malých států, která v roce 1782 zaútočila na ostrovy, které představují dnešní Bahrajn a obsadila je o rok později (1783). Začalo tak období, kdy si Bahrajn vládl sám. V roce 1799 se do Bahrajnu přestěhovala dnešní královská rodina rodina Al Chalífů, což byla původně rodina lupičů z centrální Arábie, odkud je do Kuvajtu vyhnali Osmané, protože přepadávali karavany.

Samostatnost ovšem dlouho nevydržela. V roce 1802 na Omán zaútočil Omán spolu se Saúdy a ománský sultán Sajjíd jmenoval správcem Bahrajnu svého dvanáctiletého syna Selima, přestože na trůně stále ještě seděla rodina Al Chalífů. To ovšem trvalo krátko; Omán v jeho pozici brzy nahradil egyptský paša Muhammad Alí, který si vynutil bahrajnský tribut – tedy podřízenost a daně výměnou za ochranu. Velká Británie, která chtěla Bahrajn ovládnout jako svůj protektorát, a o jejíž (a íránskou) ochranu se Bahrajn snažil proti Egyptu vedenému pašou Muhammadem Alím, uznala v roce 1820 nárok rodiny Al Chalífů na bahrajnský trůn. Protože však ve třicátých letech moc Egypta pominula a Írán o Bahrajn neměl zájem, Velká Británie se v roce 1860 pokusila Bahrajn ovládnout zcela.

Al Chalífové zkusili podobnou taktiku, jako dříve; žádali Osmanskou říši a Írán o ochranu výměnou za loajalitu a tribut – ovšem přepočítali se. Írán poslal konkrétní nabídku, která Bahrajnu přišla jako horší, než ta osmanská, ale s Osmany, kterým dal Bahrajn přednost, se nakonec Bahrajn nedohodl a Írán pak zemi odmítl chránit; čehož Velká Británie využila a Bahrajn obsadila jako svůj protektorát. Když se během katarské války za nezávislost (proti Bahrajnu) Bahrajn pokusil obsadit katarské území, což nevyšlo (viz díl o Kataru), Británie přinutila Bahrajn podepsat, že Bahrajn nemůže své území dát nikomu jinému, než Velké Británii a nesmí vstupovat do žádných aliancí. Od té doby se Británie snažila svou moc ještě posílit v dalších smlouvách (1880 a 1892).

Tohle se místním samozřejmě nelíbilo, a tak o pouhé tři roky po definitivním přivázání Bahrajnu do britského impéria (1895) vypuklo v Bahrajnu povstání, ale bylo záhy potlačeno. Další pokus přišel v roce 1911, kdy se bahrajnští obchodníci snažili protestovat proti britské moci – Bahrajn byl, podobně jako Katar, světovou velmocí v produkci perel a byl na obchodu se světem závislý. Británie reagovala rychle – všechny vůdce protestů přinutila k odchodu do exilu.

Mezi lety 1926 – 1957 Bahrajnu přímo vládl Sir Charles Belgrave, britský „poradce“ rodině Al Chalífů, který zemi začal modernizovat – zavedl moderní školství (1919), zrušil otroctví (1937) a zefektivnil obchod s perlami. Jeho vláda se ovšem nelíbila Íránu, který obviňoval Belgravea z podněcování nenávisti mezi šíitskou populací a sunnitskou královskou rodinou, aby tak omezil vliv Íránu, který se Bahrajn skrze šíitskou populaci k sobě snažil připoutat (a snaží se o to dodnes).

V roce 1931 byla v Bahrajnu objevena ropa, což otevřelo novou kapitolu pro tuto zemi. Jako pevná součást Velké Británie, navíc pod přímou britskou správou, se Bahrajn účastnil druhé světové války na straně Spojenců, ovšem protibritské nálady v zemi rostly z roku na rok. V roce 1948 přišel Bahrajn o celou svou židovskou populaci, když místní organizovali pogromy na Židy, které viděli jako lidi loajální Británii; ti pak promptně reagovali vystěhováním do nově vzniklého Izraele. Odpor proti Británii se stupňoval dále, až, navzdory íránským snahám Bahrajn přičlenit k sobě, vyhlásil Bahrajn v roce 1971 samostatnost, kterou uznala OSN a její členové, včetně Íránu. Ten se nicméně ihned po revoluci v roce 1979 neúspěšně pokusil o převrat v zemi a přičlenění Bahrajnu k sobě. Celá devadesátá léta se pak nesla ve znamená odporu místní populace proti královské rodině, kterou neviděli jako svého právoplatného reprezentanta. To samozřejmě v roce 2011 ještě zesílilo s Arabským jarem, které v bahrajnském případě znamenalo další pokus místního obyvatelstva o změnu politiky země a navázání vztahů s Íránem – opět neúspěšně, protesty byly brutálně potlačeny (za cenu desítek mrtvých) a bahrajnské královské rodině pomohlo vojsko Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů.

Bahrajn se, podobně jako Katar, snaží o diverzifikaci zdrojů a snížení závislosti na ropě; podobně, jako Katar, na to jde zejména bankovnictvím. Na rozdíl od Kataru ovšem má neustálý problém neloajálních občanů, které si drží pouze kombinací tvrdé represe a metodou zlaté klece. Loajální občané nemusejí pracovat, dostávají vysokou rentu, mají přednostní právo na práci v korporacích, které jsou v Bahrajnu přítomny prostřednictvím kvót a jejich materiálnímu životu nic nechybí.

Potíž je ovšem v tom, že takto postavená společnost není moc produktivní. Aby Bahrajn fungoval, musí být cena ropy okolo 120 dolarů za barel, což už dávno není, a nově nalezené obří ložisko na tom nic nemění, protože náklady na těžbu jsou velmi vysoké. Posledních zhruba deset let si na tento životní styl pouze půjčuje, což ho vede k drastickým reformám: od příštího roku se zavede daň z přidané hodnoty a počítá se i se zavedením jiných daní – aktuálně například není v zemi žádná daň z příjmu. To ovšem naruší legitimitu režimu, protože občané, kteří jsou loajální pouze díky možnosti bezpracného opulentního života, v případě, kdy budou muset začít pracovat a platit daně, nespíš moc loajální nebudou.

Královská rodina si to pojistila výstavbou mostu přes moře, který Bahrajn spojuje se Saúdskou Arábií a dává tak Saúdům možnost rychle na podporu režimu zasáhnout v případě, že to bude nutné; otázka je, zda to bude stačit. Írán se rozhodně nevzdává naděje na to, že jemu nakloněné obyvatelstvo Bahrajn jednou do jeho sféry vlivu dodá. To samozřejmě ví královská rodina Al Chalífů, jakož i Západ, který tomu chce předejít, proto jsou vztahy Západu a bahrajnského režimu vysoce nadstandardní.

Co bude dál? Závisí to na mnoha faktorech. Bahrajnu docházejí peníze a to může vyvolat občanskou nespokojenost, která může zemi prakticky kdykoliv přiblížit Íránu. Saúdská Arábie tomu bude chtít za každou cenu zabránit – a jak vypadá „každá cena“ vidíme velmi dobře na příkladech Sýrie nebo Jemenu. Pokud jde o strategické výhody v případném konfliktu, Írán v Bahrajnu vidí loajální obyvatelstvo, Saúdská Arábie geografickou blízkost, šance tak jsou relativně vyrovnané. Ačkoliv Bahrajn zatím vypadá relativně stabilně, může se to v nastupujících letech velmi snadno změnit.