To jsme si minulý týden plánovaly další schůzku divadla, když Dana povídá: „V úterý ne, to je vernisáž!“ „A jaká?“ zajímala jsem se. „Krkonoše na starých rytinách a litografiích. Dělá to muzeum a vypadá to vážně dobře,“ odvětila Dana, částečně i jako hrdá matka, protože tuto výstavu organizovala v Městském muzeu Dvora Králové její dcera.
Aspoň vidíte, jak člověk přijde na malých městech a vesnicích ke kultuře. Pořád někde někdo něco dělá a naděje, že ten někdo patří mezi vaše známé, je poměrně vysoká – jakmile se jednou začnete pohybovat v příslušných kruzích. Tím myslím aktivní lidi, kteří se setkávají kolem místních zřídel kulturního života – v našem případě, tedy ve Dvoře Králové, to jsou především základní umělecká škola, knihovna, muzeum a Hankův dům.
Chodívám na výstavy celkem pravidelně a tahle mě lákala hned ze dvou důvodů. Za prvé mám Krkonoše moc ráda, díky taťkovi, naší chalupě a příbuzným jsou nedílnou součástí mého života. Za druhé – fascinují mě rytiny. Proč? Precizní velmi detailní kresba, kterou je třeba stejně precizně vyrýt do měděné desky, je umění, kterého bych nikdy nebyla schopná, tedy ráda obdivuju ty, kteří takových výkonů schopni jsou.
A tak jsem se v úterý odpoledne pokusila si umýt ruce od borůvek, slušně se oblékla a vyrazila do Dvora Králové, do budovy staré radnice. Ve velkém proskleném sále už byli lidé – na to, že bylo prázdninové odpoledne a všední den, byla účast celkem slušná. A na co jsme se tam vlastně dívali? Tady dám slovo muzeu:
Výstavu Krkonoše na starých rytinách a litografiích můžete navštívit od 26. 7. do 20. 8. ve výstavním sále na Staré radnici.
Sběratel Petr Bergmann sestavil ze svých sbírek starých map, místopisné grafiky a dobových pohlednic výstavu zaměřenou na dobová vyobrazení Krkonoš. Výstava představuje desítky mnohdy unikátních grafik, které ve své většině nejsou veřejnosti známy.
Na vyobrazeních předních vedutistů Krkonoš, tedy Balzera, Veitha, Tittela, Mattise, Arldta, Blattenbauera, Paynea, Mařáka, Liebschera, Kořistky, Sachse, Knippela a mnohých dalších jsou zachyceny notoricky známé lokality, ale i méně známé nebo dnes již nepřístupné výhledy na jedinečná horská panoramata, případně zaniklé či zcela změněné boudy a podobně.
Výstava nabízí nejen znalcům Krkonoš zajímavé srovnání a umožňuje přehlédnout vývoj našeho nejvyššího a nejrozsáhlejšího pohoří a jeho osídlení v průběhu posledních dvou století.
Výstava je uspořádána při příležitosti vydání stejnojmenné knihy, kterou Petr Bergmann vydal v letošním roce. Soubor zahrnuje přes 200 vyobrazení lokalit od západního cípu Krkonoš počínaje Harrachovem a Novým Světem, až po Žacléř a Trutnov na východě, českou i slezskou stranu Krkonoš, včetně Broumovského výběžku s Adršpachem až po kladskou Hejšovinu, jak bylo pohoří Krkonoš v minulosti vnímáno.
Kniha vyšla v březnu tohoto roku trojjazyčně, s českým, polským a německým textem na třech stech stranách.
A co jsem nakonec tedy viděla? Vedle celé řady obrazů tu byly fascinující mapy, obrázky, které byly předchůdci pohlednic, staré pohlednice, leporela, knihy a jejich ilustrace. Není to výstava bombastická – ony rytiny ani litografie obvykle ze stěn nekřičí, ale pokud si dáte práci a necháte si čas na podrobnější prohlídku, je to fascinující. Ale to si člověk musí vybrat podle toho, co ho zajímá.
Zaujaly mě například obrázky z Adršpachu. Ty barevné byly nápadnější, ale romanizující přístup je nějak zbavil síly a napětí. Podstatu skalního města podstatně lépe vyjádřily ty dva jednoduché, černobílé. Nebo mapy! Nedovedla jsem si představit, kolik času muselo zabrat i zkušenému kreslíři a potom rytci jejich vyhotovení. A to pan Bergmann říkal, že jsou navíc ještě i celkem přesné:))
Ještě upozorním na jeden detail, o kterém se pan Bergmann zmínil ve své úvodní řeči. Pramen Labe byl prý vždy spirituálním místem, kde dlouho žily staré mýty. Proto i na mapě jsou kolem pramene nakreslení jacísi ďáblíci:)) A ještě něco – jsou tam vystavené staré pohledy – i s napsanými pozdravy. Řeknu vám, ti lidé tehdy ale uměli psát – to byly rukopisy!:))
Prostě podívejte se na fotky a kdo byste měl příští měsíc cestu kolem, určitě si udělejte ve Dvoře na výstavu chvilku času. Je pestrá, zajímavá, informativní a vede k zamyšlení. Co víc si můžete přát – mezi zoo, zmrzlinou a třeba návštěvou Kuksu?:))
Stránky muzea najdete zde: http://www.muzeumdk.cz/category/aktuality/
PS: Ta kniha vypadala skvěle – pokud byste hledali dárek pro milovníky severních hor, berte to jako zajímavou možnost.
Dede,taková výstava by se mi určitě líbila, tak jsem na ni alespoň díky tobě nakoukla. Co to muselo dát za práci „vytvořit“ takovou fotografii s mnohe vsuvkami. Ano dělají se ještě dnes, ale už je to není taková fuška, je to „snadná“ technika, stačí naprogramovat a zadat počet vytisknutí.
Fotku s textem jsem si stáhla, zvětšila a přečetla – text vskutku zajímavý 🙂 Ano nad rukopisem na těch starých pohlednicích jsem vždy žasla (měl ho i můj mečový dedeček z vesnice)a je to obdivuhodné, že kolikrát tužku či pero držely velmi upracované ruce. A jako Matylda, oceňuji popsané pohlednice. Také jsem se díky jim dozvěděla vice o tatínkovi, který je plnil pozdravy a zprávami rodičům do Prahy z prázdnin a později z dovolených a výletů.
Pamatujete na stínidla z pohlednic? To byl jeden z důvodů schovávat pohlednice. Jedno takové „obloučkové“ stínidlo na lampu si udělala moje teta. Já si zase udělala krabici s víčkem. Tlustou jehlou jsem si pohlednice kolem dokola propíchala a vždy dvě proti sobě spojila obšitím barevnou bavlnkou. No a pak jsem je stejnou bavlnkou sháčkovala do fazóny a velikosti krabice a přidala víko. Vůbec nevím, kam a kdy zmizela.
Ke Krkonoším mám veskrze kladný vztah. Od malička jsem v zimě prakticky víkend co víkend jezdila do Špindlu lyžovat a trávila jsem tam obvykle i prázdniny. A milovala jsem i tu cestu. Poslední úsek z Vrchlabí do Špindlu jsem vždycky byla nalepená na okýnku a sledovala Labe a ty kopce kolem. Představovala jsem si, jak tam lidi žili v dobách, kdy nebyly žádné autobusy a auta, a kdy tam vlastně nevedly ani žádné pořádné silnice. Jak drsný to musel být život, zvlášť v zimě. Párkrát jsem byla i v Peci, v Rokytnici a v Harrachově a jednou v Janských Lázních, ale středobodem pro mě byl vždycky Špindl, ještě se starým můstkem přes Labe, s proslulým mlíčňákem a ještě s hotelem Krakonoš, který později lehl popelem. Na tuhle výstavu bych šla, mám ty hory ráda. Vzpomínám si, jak jsem se nemohla utrhnout z muzea v Jilemnici (a to si na muzea nijak moc nepotrpím).
MMCH, ten pozdrav z Vosecké boudy je bezvadný. To musela být doslova adrenalinová akce, když pán uvažoval o testamentu 😀 . A co asi byla ta filiálka Hořiček??? (nevím, jestli to dobře čtu) Snad ne nějaký pohřební ústav :O ?
To vypadá na krásnou výstavu. Rytiny bývají úžasné. Jako malá jsem chodila na výtvarku a učili jsme se linoryt. Když se to umí (neumím), dá se i tímhle primitivním způsobem tvořit krása.
Dede, prosím tě, já si to teda umím zvětšit přes vyvolání adresy obrázku, ale kdybys mohla dělat fotky proklikávací právě na jejich původní umístění (a velikost)… pro ty, co mají noťas, a ne velkou obrazovku… Já tu u tebe mám sloupeček s textem širokej tak odhadem 12-15 cm a ty pohlednice té šířce přizpůsobené – a když máš takhle nádherné fotky, tak bych se ráda kochala ve větším… (blush)
Jo, staré věci se dělaly i tak, aby byly hezké. Stačí se podívat na staré cihlové továrny a moderní monstra. Ty cihlové měly tu a tam nějakou ozdůbku, prostě byly pěkné. Navíc nechápu, že je dokázali postavit rychle.
Staré pohlednice jsou krásné. A moc s emi líbí, že lidé na ně psali víc než stručný pozdrav z dovolené, snažili se podat i nějaké informace navíc o rodině a tak. Navíc ten rukopis- ach! Ještě můj děda uměl takhle psát 🙂
Matyldo, tak mě napadlo, jak jsem psávala pohledy a když mi nevyšlo místo v určeném textovém poli, obepisovala jsem pohled ještě dokola 😛 Dnes by taková věc asi nedošla (jakože pohledy už vlastně neposílám), protože bych zaplevelila prostor pro strojové čtení 😀
PD: Můj rukopis ovšem byl a je ohavnej… jo a takhle psát uměl nejen můj děda, ale ještě i mamka (inlove)
DEDE je fakt, že když píšu postcrossingové pohlednice do celého světa, že píšu tiskace.
Právě proto, aby to po mě všichni přečetli.
Taková věc v pohodě dojde i dneska – vím to z postcrossingu. Když selže strojové čtení. luští pošťáci postaru, prostě očima.
Ajaj, to je krása. Mapy a mapičky, i ty historické tak to mám ráda. Ani ty staré pohledy nejsou ošklivé, ba naopak (sun) . Jak si dovedli lidé vyhrát se vším co tehdy dělali.
Jednou jsem navštívila dva vodojemy v Brně. První z přelomu 19. a 20. století. Na stěnách mozaiky s vílami, vodníky a vodní zvířenou, druhý z 80-tých let minulého století. Jenom železobeton, na zemi ztuhlé a neuklizené kydance betonu ještě ze stavby 🙁 . Od sebe jsou ve vzdálenosti asi 100 m, ale ta duševní vzdálenost je přímo vesmírná.
“ Od sebe jsou ve vzdálenosti asi 100 m, ale ta duševní vzdálenost je přímo vesmírná.“ Alex, tak tohle jsi napsala skvěle – a bohužel pravdivě.
Nevím, jak dnes vypadají průmyslové novostavby, bohužel jsem v žádné z nich už dlouho nebyla, ale nemyslím, že by jejich součástí bylo umění. Mile by mě překvapilo, kdybych se mýlila – nevíte někdo, jestli se dnes dávají hezké věci nebo třeba i umění do továren? Nebo to je dnes už jen výsada bank, případně drahých hotelů?
Budeš se divit, ale viděla jsem umění v nové továrně. Hlavní hala (s turbínama) elektrárny Dlouhé stráně má na obou čelních stěnách mozaiku. Velkou a pěknou.
Znáte starou čistírnu odpadních vod v pražské Bubenči? Je z roku 1906. Nejen, že budova je krásná, cihlová, festovní, s nádhernými komíny, radost pohledět, ale naprosto úžasná jsou především její zařízení. Kotle, parní stroje, převody, tedy zařízení přísně účelová, jsou zároveň nesmírně krásná. A jak jsou zbudované stoky, z toho přechází zrak. Nádherné cihlové klenuté chodby a sály. Dnes je to národní kulturní památka. Pochybuji, že se nějaká dnešní čistička, byť skvěle výkonná, stane kulturní památkou 😀 .
A co vodárna v Podolí? Je z dvacátých let minulého století a stále funguje (sice dnes už jen jako záložní zdroj pro Prahu, ale pracuje). Zvenčí byste snad ani netipovali, že tento nádherný palác zdobený sochami a mnoha architektonickými prvky, je čistě průmyslové zařízení. A interiér, hlavní filtrační sál, to je průmyslová katedrála! Klenuté žebroví upomíná na další nedalekou krásnou stavbu z pozdější doby – krytý bazén plaveckého stadionu v Podolí. Je to krása.
Díky Tapuz, tos napsala moc krásně. Bývalou čističku znám, podolskou vodárnu jsem myslím viděla, ale neznám ji. zajímalo by mě, kdy jestli se ještě někdy v průmyslových objektech krása prosadí i vedle účelnosti – ne nutně na její úkor.
Vím, v kterém průmyslovém odvětví se snoubí krása s účelností – a to je pivovarnictví. Varny pivovarů jsou krásné – jako chrámy (chuckle) – mnohde nechybí vitrážová okna (např. pivovar v Hanušovicích). A pivovarské komíny – oj, to je potěcha pro duši.
Nejsem si jistá, jestli tak krásné jsou i mlékárny (tam jsem na exkursi ještě nebyla (rofl) ).
To máš pravdu. Takový naleštěný měděný kotel ve varně, ach, to srdce zaplesá a člověk člověk má potřebu jít si tu krásu pohladit.
Nové nerezové kotle samozřejmě plní svou funkci též na jedničku, jen srdce zůstane chladné a jaksi nevyzývají k tomu pohlazení.
DEDE zajímavá výstava.
A já sběratelka pohlednic, oceňuji ty staré pohlednice. Jsou moc pěkné. Nejvíc se mi líbí s paní v červeném na lyžích.¨
Však jsem si na tebe, Míšo, vzpomněla! 🙂 Mě se nejvíc líbily ty, co jsem si vyfotila… Myslím, že by tě ta výstava určitě oslovila (wave)
Na tuhle krasnou vystavu bych tak sla. Uz jenom proto, ze moje babicka a deda byli z Podkrkonosi, naucili me hory milovat a ty roubene chalupy jsou soucasti meho detstvi. Opravdu je fascinujici, co lidi dokazali tak detailne nakreslit a jeste vyryt do medi.
Canivo, odkud z Podrkrkonoší? Promiň zvědavost, ale třeba k sobě máme historicky geograficky blízko… (wasntme)
Vysoke nad Jizerou a Tric. Dede, mame k sobe urcite historicky geograficky blizko, nebot muj tchan vyrostl v Praze na Flore 🙂