Vrátíme se zpátky na sever k Anzelmovi a Erikovi. I v tomhle díle doporučuju, abyste věnovali pozornost i vypsaným tématům. Jsou tu soustředěna ta nejšílenější. Texty drabblíků s nimi občas polemizují.

 

Oba přátelé zůstávají v Bjørkhallenu, ale složili zkoušku dospělosti a stali se z nich učedníci. Erik zcela předvídatelně studuje u mistra Ayreho harmonii (a magické obrazce), Anzelm u mistryně Brigitty lektvary (a u Freyi léčitelství). Mistr Ayre postupně zjišťuje, že se Erik a Danele (společně) velmi hodí pro nakládání s Mandalou, a vůbec se mu to nelíbí. Zahrávat si s Mezisvětím není bezpečné a Ayre se o Erika a Danele bojí.

Brigitta se o Anzelma bát nemusí.

A Erik se nebojí ničeho. Zatím.

 

― A tak se v něm uhnízdil strach ―

 

Téma: Kousek nebe

Bjørkhallen, Nádvoří Mandaly, letní slunovrat 1553

 

„Erik Entwhistle,“ oznámil Mistr Mandaly.

Erik přistoupil ke kamenné obrubě. Nelíbilo se mu, že mistr Ayre neohlásil jeho element. Ale sotva se dotkl Mandaly rukou, uslyšel: „První stupeň Prázdnoty. Projdi na druhou stranu a přines odtud kámen.“

Holé stromy hrozily svými haluzemi jako les kostlivců. Erik zaváhal. Pak si vzpomněl na Danele. Přece se před ní neshodí.

Prokličkoval lesem mrtvolných stromů, prodral se na normální svět, lapl kámen prohřátý sluncem a než se škvíra mezi světy stačila zavřít, skočil zpět.

Nedopatřením se podíval nahoru.

A ztuhl.

Nebyl tam ani kousek nebe. Celou klenbu od obzoru k obzoru vyplňovala černá nicota.

 

___________________

 

Anzelm taky zahájil učednická léta s pocitem, že se mu snad splnila všechna přání na světě. A samozřejmě taky okamžitě narazil.

 

― Rozdíl mezi mistrem a žákem ―

 

Téma: Co není v hlavě, musí být v nohách.

Marienburg, sněmovní dům, podzim 1555

 

Vypadalo to jako snadný úkol: zapisovat, co si bude mistryně z Narviku přát, vyřizovat pro ni pochůzky, nosit jí její poznámky a krabici se vzorky.

Řekl, že to zvládne.

Teď tedy s ní byl na sněmu.

Během první přednášky mu došel papír. Sotva si donesl další, poslala ho mistryně se vzkazem za jedním, druhým, třetím kolegou. Ten druhý mu zmizel, zatímco mluvil s prvním, třetího se neodvážil vyrušit z hovoru… a pak už mluvil mistr Lavoisier a Anzelm musel zapisovat.

Následovala přednáška mistryně z Narviku. Ona vystoupila na stupínek klidná, pohotová a upravená – a Anzelm za ní udýchaně vystavoval vzorky.

 

___________________

 

Jelikož jsou teď učedníci, přestěhovali se z hlučného Plácku do menší chaty v Collegiu. Anzelm by teoreticky mohl bydlet i na místě zvaném Bidýlko, což je místnost v podkroví špitálu orientovaná tak, aby z ní bylo vidět do lůžkového sálu, ale on chtěl raději zůstat s Erikem.

Na rozdíl od žákovských domů tu jsou pokoje po dvou, trochu víc místa na osobní věci a na práci a mnohem, mnohem větší klid. Oba dva studují na stipendium: Anzelm je prakticky sirotek a Erikova napůl kouzelná, napůl nekouzelná rodina sice syna na studiích nechává, ale odmítá mu platit takové vylomeniny jako muzicírování nebo malování obrázků.

Stipendium v bjørkhallenské praxi znamená, že mají učedníci zajištěno ubytování, stravu (ve společné jídelně) a jeden oděv ročně, hradí se jim všechny cesty, které podniknou na příkaz svého mistra, a za to musí pro svého mistra nebo pro školu odvádět určité penzum práce. Není to nijak rozmařilý nebo pohodlný život.

Ale taky to znamená, že se už, podobně jako Severin v Dubogradu, dostávají k opravdové práci.

 

― Spiritus vitalis ―

 

Téma: Mozky

Bjørkhallen, Collegium 1555

 

Anzelm se vrátil ze své první pitvy otřesený.

Lehce pobledlý.

A nadšený.

„Představ si, každá šlacha, každý sval má přesný účel! Každičký kousíček vnitřností,“ ještě trochu zezelenal a polkl, „všechno na sebe navazuje, žaludek, žlučník, střeva, rozumíš! Jenom jedno nechápu.“

„Hm?“

„Galénos tvrdí, že mozek slouží k ochlazování krve. Ale mně se to nezdá. To oči, víš. Vede z nich tolik nervů. A lebka… spíš připomíná štít… Proč?“

„Hm…“

„Ne, vážně, Eriku, co by sis představil, kdybys před sebou měl takový prasečí mozek?“

Erik odložil brk a zasnil se. „Já? Chtěl bych ještě olej, cibuli, vajíčko a pánev. Skvělá večeře!“

 

___________________

 

Kromě jiných privilegií mají učedníci téměř neomezený přístup do knihovny. Předpokládá se, že budou tamních pramenů využívat moudře.

 

― Než přistoupíš k činům ―

 

Téma: Emancipace

Bjørkhallen, knihovna, podzim 1555

 

Erik seděl na parapetu otevřeného okna a horoval: „Bratři! Nenechejme se svazovat těžkými okovy a kládami ze dřeva! Není snad smyslem naší existence, aby mohly myšlenky volně proudit? Jakým způsobem však máme svého cíle dosáhnout? Vždyť jsme sami sešněrováni v kožených kazajkách, odsouzeni k životu ve tmě a plesnivině, jen občas přerušené krátkým zábleskem spásného světla a závanem čerstvého vzduchu. Ach, jak brzy bývá otočen list a my upadáme zpět do známého žaláře, temného, nenáviděného… Zlomme hřbet našemu vězniteli, rozleťme se do světa, který jsme dosud směli jen zatuchle popisovat!“

„Pěkné,“ broukl Anzelm. „A teď mi ten herbář radši vrať.“

 

___________________

 

(Následující drabblík vznikl na jedno z opravdu šílených, do reality magického 16. století zdánlivě nenapasovatelných témat.)

 

― Když Mandala šeptá do snů ―

 

Téma: Tepláky a legíny

Bjørkhallen, Collegium, leden 1556

 

Anzelm ležel, předloktí přehozené přes obličej. Spal.

Zdál se mu sen.

Byl v knihovně, luštil jakýsi obskurní zlomek pergamenu, jehož pisatel měl asi málo inkoustu, protože co mohl, zapsal zkratkou nebo alchymickou značkou. Anzelm se úspěšně propracoval seznamem ingrediencí a teď se trápil nad postupem práce.

Sol. & mis. in BM, denq ter. leg. ini…

„Jasné, jasné,“ mumlal si, „jenže co tohle? Lege artis bych chápal, ale initiali? Nebo snad intuitiva?“

 

Na vedlejší palandě se převaloval Erik.

Jemu se zdálo, že stojí před obrovským válečným bubnem, paličky přichystané, a potí se pod strašlivým pohledem černočerného Afričana s nevyslovitelným jménem – Te!Plaki.

 

(Poznámka pod čarou: až k legínám je ta lékárnická latina autentická. Když se zkratky rozepíšou, vyleze z rébusu toto: Solve atque misce in balneo Mariae, denique tere… – čili Rozmělni/rozpusť a míchej na vodní lázni, potom tři (atd.). Inspiraci jsem našla v jedné dobové pracovní knize rajhradské klášterní lékárny. Ten rukopis nebyl ještě vydaný a já ho luštila dobré dva týdny. Že se co dvě tři strany měnila ruka, to jsem zvládla. Že to bylo plné všemožných ligatur, zkratek a astrologických symbolů, mi taky v podstatě nevadilo. Ale dobrých patnáct stran jsem si lámala hlavu, co k čertu má znamenat to BM. Na straně číslované XVI jsem byla konečně osvícena, pročež byla následující strana nadepsána 17.

Pátrání v dobových herbářích mi přineslo inspiraci i pro následující drabblík. I tady je citace autentická – včetně majuskulí.)

___________________

 

― Nedokonalá inspirace ―

 

Téma: Konec

Bjørkhallen, Collegium, 1556

 

Obě dvě tyto Anděliky rostou na vysokých horách Slunečných, jako na…

Anzelm otočil list. Věděl, že text na druhé straně pokračovat nebude – neměl v rukou knihu, jen nesvázané obtahy pro korekturu. Přesto list obrátil.

Andělika. Tradiční rostlina užívaná v protijedech. Přesně to, co by se mu hodilo pro jeho práci. Celý týden ležel v herbářích, jen aby našel správnou stopu tady, v papírech na poznámky! A samozřejmě – neúplnou.

Na druhé straně bylo Erikovým písmem naškrábáno cosi o ladění vodních varhan.

„Eriku! Kde skončily ty obtahy Mattioliho?“

„Obtahy čeho?“

„Ten nový herbář!“

Erik nakoukl do pokoje, v ruce lodičku z papíru.

 

___________________

 

Mistr Ayre se bojí o Erika.

A Erik se za bojí o Danele.

 

― První zasvěcení ―

 

Téma: Poslední petrklíč

Bjørkhallen, jaro 1556

 

Musel to být poslední květ svého druhu na louce.

Erik neuměl odhadnout, co kdy dokvete. Vybral si petrklíč a zpíval mu, aby chtěl kvést co nejdéle.

Kouzlo se muselo recitovat po sedm svítání.

Erik si vyžebral volné přikrývky a jednoduše si u kytky ustlal.

Mělo být složené v co nejumnějších verších.

No…

 

„Zamykám noc, odmykám den,

ať ti nosí štěstí jen,

ať otvírá dobré cesty,

bez nehody, bez neštěstí,

ať tě vodí tam a zpátky

jak vlastními vrátky.“

 

Petrklíč zmizel.

 

Danele v Mandale zakopla.

Když vstala, držela v ruce zlatý klíč – a její oči zářily jako dva čerstvě vyloupnuté kaštany.

 

___________________

 

― Zkoumání světů za světem ―

 

Téma: Vesmír je dost nekonečný

Bjørkhallen, Nádvoří Mandaly, zima 1556

 

„Jdeš dost pozdě.“

Erik rozpačitě přešlapoval z nohy na nohu. „Promiňte, mistře Ayre. Já… já jsem se vám vlastně přišel omluvit. Víte… dohodl jsem si na dnešek s oběma mistry hvězd, že budeme pozorovat…“

Mistrovy vědoucí oči potemněly. Hrnuly na učedníka jednu výtku za druhou.

„… přechod Oriona přes…“

Poslední zbytky hudby v Erikově hlase odumřely. Zakoktal se a zmlkl.

„Řekni rovnou, že se bojíš, Eriku. Nemám rád, když mi lžeš.“

Další pokus o omluvu utnulo ťukání hole o kameny nádvoří. Danele nahmatala okraj Mandaly. Odložila hůl.

„Vezměte s sebou mě, mistře,“ zaprosila. „Mně hvězdičky nic neříkají. Zato v Mezisvětí vidím.“

 

___________________

 

― Druhé zasvěcení ―

 

Téma: Sledují tě

Bjørkhallen, Mandala a Mezisvětí, 1558

 

Sledují tě. Rarášci s ohnivou šešulkou a uhlíkovýma očima, mužíčci s řeřavýma tlapkama a plamínkem na každém drápku, sledují tě. Stahují se k tobě, vyhmatávají tvoje stopy, až z nich stoupá našedlý kouř. V každé tvé šlápotě víří jemný popel a oni jej rozfoukávají do nových ohýnků. Cesta za tebou plane. Před tebou – tma. Už nevíš, odkud jsi přišel, tvé stopy se kroutí a vinou jako řeřavé arabesky ověšené desítkami, stovkami… bytůstek. Kopec s rozkvetlými stromy jsi dávno ztratil.

Tak jako Danele.

Náhle vpředu plamen jasnější než ostatní. Běží k tobě. Měl by ses bát, ale zapomněl jsi jak.

„Eriku!“

 

___________________

 

Jejich láska rostla postupně. Ale teď je v plném květu.

 

― Přivolávání jara ―

 

Téma: Jarní vábení

Bjørkhallen, jabloňové sady, cirka 1556 – 1558

 

Nevím, jak poznáme, kdy je ten den.

Ptáci jsou ještě na jihu a stromy spí. Ale něco se změní, sníh září jinak (jinak křupe, říká ona) a tehdy je čas sejít cestičkou v hradbách.

Mezi temnými jabloněmi v bělostném svahu je jedna zvláštní, a pod tou já hraju a Danele tančí. A sněhové vločky se nad námi splétají do klenby umnější než ve všech chrámech světa.

Pak ke mně Danele obrátí své bílé oči.

„Rozkvetla?“ zeptá se.

„Ano,“ řeknu jí.

A ona se usměje.

Nikdy bych jí v té věci nelhal.

A jestli jí zalže někdo z vás, zabiju ho.

 

___________________

 

Podobně jako mladého Ayreho lákala a přitahovala bjørkhallenská Mandala, k Erikovi na dálku mluví ta ještě neprobuzená z Chansons. Pamatujete? To je ta, kterou tam vyskládal Ayre, když tam před lety studoval.

(Mimochodem – další šílené téma. Jen se podívejte na zadání.)

 

― Erikův sen ―

 

Téma: Stověžatý tatíček

Bjørkhallen, Nádvoří Mandaly; Château des Chansons, cirka 1558

 

Kopce se rozestoupily. Z průchodu mezi nimi se vylévala mléčná záře, obestírala Erika úponky písní a on jí odpovídal. Šel blíž a blíž, krajina se za ním zavírala a z jasu před ním se vynořovala jedna štíhlá věžička za druhou. Teď viděl: ta záře tryská z nich a každičká kamenná ozdůbka zvučí vlastním tónem.

Je to snad… živé?

„Jsem,“ zazpíval hrad. „Jsem Otec písní hrající stovkou píšťal svých věží. A ty jsi Erik Píšťalka.“ Naklonil se k němu všemi věžičkami, otevřel bránu a zašeptal hlubokým zvonovým hlasem: „Kde se touláš? Jak dlouho má ještě čekat mé srdce složené z ptáků?“

 

___________________

 

Erikova rodina, jak už několikrát vysvitlo, je kouzelná jen zčásti. Všichni Erikovi bratři jsou nekouzelní, a tudíž i mnohem urostlejší. (Kouzelné děti rostou málo, vyčerpává je jejich magie.)

(Mimochodem další příšerné téma.)

 

― Huby jim ucpat! ―

 

Téma: Hrdinovi trapní příbuzní

někde v Norsku, cirka 1542 – 1558

 

Bratři se mu věčně pošklebovali. „Na práci v lese potřebujem chlapy, a ne tintítka.“

Erik z nich zůstal nejmenší. Kouzelné děti moc nerostou.

„To tvoje věčné pohvizdování stejně s ničím nepohne.“

A proto se naučil pískat tak, že přivolal vítr.

„Aby ses dostal do té svojí školy, musíš porazit draka. To chci teda vidět.“

Nevěřil, že draci vůbec existují. Dokud jednoho doslova nezatahal za fousy. Ale bojovat s ním nemusel. Drak v něm poznal malého čaroděje a sám ho dovedl do hradu.

„Písničky, básničky… Toho se tak najíš.“

Bardové bývají zváni i na hostiny králů.

Jednou Erik donesl domů výslužku.

 

___________________

 

Ayre se podvolil nevyhnutelnému: učí Erika a Danele v Mezisvětí spolupracovat. Bojí se, že jsou příliš mladí. Bojí se, že si z nich tří (včetně něj) Mandala bude chtít vybírat stejně krvavě, jako to provedla za Hjalmarových časů. Ale ustupuje její vůli, a když se ukáže, že se všechny tři Mandaly – funkční bjørkhallenská, napůl probuzená Ptačí a opuštěná, zdivočelá Písečná – chtějí propojit…

 

― Nářek a flétna ―

 

Téma: Já nejsem mrtvý!

Bjørkhallen, Nádvoří Mandaly / Mezisvětí, cca. 1560

 

Do bjørkhallenské Mandaly vešli tři. Mistr Ayre, Erik a Danele.

Ptačí mandala v Château des Chansons se jim ozvala skoro vzápětí, šťastná, že konečně může mluvit. Erik vzal Danele za ruku a společně vešli do tmy plné hlubokého zpěvu. Ayre se mezitím posadil na místě, kde je v Mandale všech pět elementů v rovnováze, a čekal.

O pár hodin později se zpěv Ptačí mandaly změnil a Ayre uslyšel, jak se do jejích tónů mísí Erikovo hvízdání a Danelin šepot.

Potom Danele vyjekla. Ayre zaslechl kroky. Erikovy. Vzdalovaly se.

Zašustily v písku.

A pak skřípavý nářek zmlkl a zněla jen flétna.

 

___________________

 

Erik si začal v Mezisvětí věřit a má tendence tam experimentovat.

 

― Podívej se na mě a řekni ―

 

Téma: Naděje umírá ráno

Bjørkhallen, Nádvoří Mandaly / Mezisvětí, cca. 1560

 

Experimentovat s Mandalou bez mistra nebylo asi nejchytřejší. Jenže Danele v Mezisvětí viděla – a Erik si tolik přál, aby se mu dívala do očí! Zvlášť když jí plánoval říct… Chtěl, aby nepochybovala, jak to myslí. Že si tentokrát nedělá legraci.

Vybrali si kruh Vzduchu: Danele tam byla doma a Erik miloval tamní nádheru barevných listů, hlavně v místě zvaném Březový háj.

Pronesl ta slova.

Daneliny oči zářily.

Ale než mohla odpovědět, vyčenichali je větroplachové. Tak – je po všem. Musí utéct.

Venku na Nádvoří svítalo. Jen pro Erika a trochu rozmazaně. Teď se už nedozví…

Danele ho nahmatala a objala.

„Ano.“

 

___________________

 

Anzelmova studia zdaleka nejsou tak dramatická. Většinou.

(Toto je mé oblíbené šílené téma.)

 

― Zasvěcování ―

 

Téma: Černá sanitka (urban legends).

Bjørkhallen, knihovna, 1559 – 1561, v době, kdy Anzelm psal menší mistrovskou práci

 

Nový svazek, ještě vonící kůží a klihem, ležel na polici a tichounce dosychal.

„Když v tobě listují, sliní si prsty,“ protáhly zaprášené Dějiny Atlantidy. „Z toho se dělá plíseň.“

„Někdy tě otevřou tak mocně, že ti zlomí hřbet,“ sekundovaly škodolibě Astronomické tabulky.

„Nebo takový knihomol…“ navázal líně Artemidórův snář.

„Ale pane kolego,“ skřípl škodolibě vazbou Kodex kruciálních kleteb, „stačí znát ta správná slova, víme?“

„Nejhorší je laboratoř,“ zabušil deskami do police ctihodný opis Adalbertova herbáře. „Odtud se ještě nikdo nevrátil.“

 

Ruka vonící bylinami zvedla knihu do vzduchu. Anzelm se usmál. „Přesně tohle mi chybělo!“

 

Syllabus tinktur rostlinných se strachy rozšustil.

 

___________________

 

― Životní krok ―

 

Téma: Na vlastní nebezpečí

Bjørkhallen, pracovna Brigitty z Narviku, konec března 1561

 

Mistryně Brigitta pozvedla obočí. „Takhle sis navrhl povinnou praxi.“

Anzelm přikývl.

„Takovou praxi obvykle požaduje pro přijetí mistr Divjakov.“

Anzelm znovu přikývl.

„Nemyslela jsem si, že tě to táhne do Dubogradu.“

Anzelm lehce svraštil rty, šedé oči upřené k zemi. Jako když připravoval nějakou obtížnou směs, na kterou stačilo jen nesprávně dýchnout.

Jeho mistryně si poklepala karticí o dlaň. „Takže?“

„Mistr Waters.“

„Aha. Glastonbury. Víš, že tamní rektor nepodporuje přijímání učedníků.“

Anzelm přikývl.

„Víš, že je Severin Waters černý mág.“

Anzelm znovu přikývl.

„Co když tě odmítne? Pak ti zbude jen ten Dubograd.“

Anzelm vzhlédl. Šedé oči zářily nezlomným odhodláním.

 

___________________

 

Mistryně Brigitta se domluvila s těžce nemocným mistrem Gérardem Lavoisierem (z Chansons), že po něm převezme předsednictví nižší komise. Tak se nižší mistrovské zkoušky přesunuly z Chansons do Bjørkhallenu. Další část dohody zněla, že pokud se nezačne mistr Lavoisier na jaře cítit o něco lépe, má Brigitta přivést do komise místo něj Severina Waterse.

Což není zrovna jednoduché: Severin je tou dobou v Glastonbury jako léčitel (a černý mág) a tamní rektor, Leith Leyland, ho ze strachu, že mu uteče, a taky ze své vrozené nedůvěry a potřeby druhé ovládat nechce pouštět nikam, ani na výroční sněmy ne.

Severin je v Glastonbury prakticky přikovaný. Leyland odkoupil jeho dlužní úpis a používá ho velmi vyděračským způsobem. Navíc Severina platí pouze jako mladšího mistra – s tím, že Severin přece pracuje na pozici, pro kterou má jen nižší mistrovský titul. (Což je pravda. Severin je sice mistr lektvarů, ale v oboru léčitelství je pouhým asistentem.)

Leyland mu nedovoluje léčitelství dál studovat; Severin musí všechny svoje patenty přihlašovat v cechu korespondenčně (a celkem rozumně před Leylandem tento svůj zdroj příjmů tají)… Zkrátka nic moc. (Příští týden to uvidíme podrobně.)

Tohle všechno mistr Lavoisier ví a taky to Brigittě řekl. Co ani jeden z nich netuší, je, že Severinův pohár trpělivosti po letech konečně přetekl a on našel sílu dát Leylandovi výpověď.

 

― Odnikud nikam ―

 

Téma: Mnoho pohybu pro nic

Bjørkhallen, leden – květen 1561

 

Tušila to už od ledna. Mistr Lavoisier byl mnohem nemocnější, než svým učedníkům přiznával: nebylo myslitelné, že by letos přijel.

Koncem března poslal oficiální omluvu. Navrhl na své místo v komisi Severina Waterse. Přesně jak se domluvili.

Brigitta okamžitě napsala Severinovi oficiální jmenování.

Vrátilo se z Glastonbury jako nedoručitelné.

Obrátila se na tamního rektora.

Leyland ji odbyl, že Waters pro něj už nepracuje. Nesmírně hrubě.

Požádala o pomoc gildu. Kdo jiný by mohl najít mistra na toulkách?

Byla polovina května, zprávy o Severinově pobytu střídaly jedna druhou – a dopis na místo vždycky dorazil pozdě.

 

Takhle ty zkoušky v červnu neuspořádá.

 

___________________

 

― Odlišná strategie ―

 

Téma: Hlavně klid

Bjørkhallen, květen 1561

 

Zkoušky měly začít za dva týdny, a seznam zkušební komise pro lektvary pořád nebyl kompletní. Chybělo jméno mistra Lavoisiera.

Anzelm kontroloval úřední desku každý den.

Dorazili adepti z Châteaux des Chansons a potvrdili ostatním jejich obavy. Laskavý mistr Lavoisier v únoru zemřel. Prý místo něj nastoupí… snad někdo z Divjakovovy linie.

Anzelm utekl do laboratoře a dřel jako šílený.

Nakonec se na tabuli objevilo jméno mistra Severina Waterse.

Anzelm na ně chvíli vyčerpaně zíral. Pak mu podklesly kolena.

Erik ho zachytil. „Co blázníš? Za týden chceš dohnat to, cos nezvládl za roky? Radši se pořádně vyspi, to ti prospěje víc.“

 

___________________

 

(Poznámka pod čarou: předchozí drabblík je značně starý. V mezičase jsem změnila názor na to, kdy mistr Lavoisier zemřel – asi o půl roku později. Na Anzelmův příběh to nemá vliv, mistr Lavoisier opravdu ve zkušební komisi tento rok už nezasedl. Budeme to potřebovat v Severinově příběhu někdy příště a tady to zmiňuju jen pro pořádek.)

 

― Nečekaný výsledek ―

 

Téma: Za poslední stránkou

Bjørkhallen, zkušební místnost, druhý týden v červnu 1561

 

Komise se odešla poradit. Anzelm se vyčerpaně opřel o kraj laboratorního stolu. Neuspěl. Nemohl uspět. Mistr Waters… detailní otázky, které sypal jen tak z rukávu… a Anzelm vypadal jako…

Komise se vrátila. Mistr Ortega dvorně přidržel dveře mistryni z Narviku. Usadili se, mistr Ortega si urovnal listiny na stole.

„Anzelme Janecie, tímto vám sděluji, že jste při nižších mistrovských zkouškách… uspěl summa cum laude a získal titul magister assistens. Mistře Janecie – vaši cechovní knížku, prosím.“

Kniha doputovala k mistru Watersovi. Podepsal, otiskl pečeť… pak otočil až na zadní předsádku a otiskl pečeť ještě jednou, nasucho.

Anzelmovi spadla brada.

Univerzální doporučení.

 

___________________

 

A tím bychom pro dnešek skončili. Všechny tři – Anzelma, Erika i Danele – ještě potkáme, ale mezitím musíme vypovědět pár dalších příběhů. Třeba Severinův a Lisin.