Jak jsem jako malá nesnášela cestování dálkovými autobusy, tak byl jeden okamžik na cestě z Prahy do Dvora Králové, na který jsem se moc těšila. V Novém Bydžově, na rohu náměstí ve směru na Hořice, totiž bývalo bistro a tam prodávali fantastický feferonový salát.
Abych vysvětlila pro ty, kdo dálkovými autobusy nejezdili. Řidič musel mít tuším po dvou hodinách jízdy delší pauzu, takže všechny dálkové spoje měly někde na cestě místo, kde autobusy stavěly, obvykle na 20-30 minut. Lidé většinou z autobusu vystupovali a šli si protáhnout nohy, na záchod a koupit si něco k jídlu.
Moje obvykle používané autobusové linky směřovaly z Prahy buď na Pec pod Sněžkou nebo do Jánských Lázní (spoj do Dvora Králové) – ty stavěly právě v Bydžově. Nebo jsem jezdila „k nám“ na hory, což znamenalo použít rokytničák, neboli autobus jedoucí do Rokytnice v Krkonoších. Tato linka jezdila přes Jičín na Novou Paku, takže stavěla na dlouhou pauzu v Jičíně. Nepamatuju se na nic, co by mě zaujalo v Jičíně (bistro v Tyršově ulici naproti hotelu Praha, autobusy stavěly v centru města), ale dobře si pamatuju na ten feferonový salát v Novém Bydžově, v bistru naproti hotelu Lev.
Přestože mi bývalo (a vlastně pořád ještě je) v autobuse špatně, ten salát jsem si nikdy nenechala ujít. Dvacet deka, housku a tři deci kofoly! To vám bývala taková dobrota… Nikde jinde jsem ten salát nejedla – a vlastně ani nehledala. Mnoho let poté, až když jsme se přestěhovali do naší vísky, jsem zjistila, že stejně dobrý feferoňák koupím i ve Dvoře Králové – na náměstí „U Kordy“, což je provozovna Zvičinských uzenin.
A tak si ráda čas od času udělám radost a salát si koupím. Jen k němu obvykle už jím tmavé pečivo a nezapíjím to kofolou. I když… kdo ví, třeba někdy podlehnu:)) A proč o tom píšu? Protože feferonový salát se samozřejmě prodává všude možně, ale mě chutná jen ten zdejší. A víte, že vlastně ani nevím, proč? Možná je v něm hodně sýra, možná je to něčím jiným.
Například i v dobách, kdy ještě existovaly lahůdky v královédvorském hotelu Central, tak od nich ten salát nechutnal stejně, nebylo to pro mě ono. A už vůbec to není ono, pokud ten salát pochází z některého supermarketu. Jednou mi Marek chtěl udělat radost, když jsem byla nemocná, a přivezl mi feferonový salát z Tesca. Jak si hledím, aby se potravinami neplýtvalo, tak tenhle výtvor jsem po ochutnání tiše spláchla do záchodu.
Nebylo to zkažené (tedy doufám), jen naprosto nechutné. A abych předešla dalším nehodám, ujasnila jsem mužstvu, že když feferonový salát, tak od Kordy:)) Přitom složení tohoto salátu jsem si vygooglila… opravdu nevím, proč se ten místní pro mé chuťové buňky až tak liší od ostatních:))
Abych řekla pravdu, je to jediný hotový salát, který si čas od času koupím. Kdysi jsem měla ráda i bramborový a vlašský, ale poté, co jsem v roce 2001 po konzumaci jednoho pražského bramborového salátu dostala salmonelózu (a bylo to v zimě:)), nedokážu v sobě najít na tento typ salátu dostatečnou chuť, abych si ho doopravdy koupila.
Ale zase nejsem v tomto postoji konzistentní, protože u ověřených prodejců (ve Dvoře Korda a Hradecká pekárna) si občas dám šunkový nebo vajíčkový chlebíček a tam trocha toho salátu je. Ale jen trošku, v tom bude asi ten klíč. A neříkejte mi, že i v té trošce může být salmonela – já to vím taky. Netvrdím, že jednám logicky:)) Jo a kdysi jsem měla ráda ještě hanácký salát! Ten už si nekupuju, stačí mi, když se na něj občas podívám a na jeho chuť si vzpomenu:))
A tak se vás dnes ptám: jakým kupovaným lahůdkám neodoláte vy? Jaké saláty, chlebíčky, závitky a další pochutiny dokáží rozjasnit váš den natolik, že neváháte a trochu si koupíte? Máte nějakou lahůdku, kterou jste kdysi měli moc rádi, zatímco dnes vás už neláká? Nebo naopak – bylo něco, co jste rádi neměli a s lety (nebo třeba změnou receptury, výrobce či prodejce:)) jste tomu přišli na chuť? Pojďme si dát lahůdkový víkend!:))
Mám úžasnou knížku – Receptury studených pokrmů, jedná se o normy, podle kterých se dělaly za socíku lahůdkářské výrobky. Žádná éčka, náhražky…., a je tam receptura fefronového salátu.
Pfeferonový salát
paprikový salát sterilovaný 180 g
paprika sterilovaná 100 g
pfeferony sterilované 100 g
hrášek sterilovaný 100 g
cibule 200 g
sýr tvrdý 300 g
olej jedlý 100 g
worcester 5 g
cukr 20 g
pepř 0.5 g
sůl 8 g
Paprikový salá t a pfeferony nakrájíme na menší kousky, přidáme nudličky papriky, sýru, kolečka cibule a hrášek. Vše promícháme s olejem, solí, worcesterem, cukrem a pepřem.
Je to v tom mém odkazu úplně dole. Včetně vysvětlení, proč to nejde doma udělat.
Pro jistotu znovu připojuju odkaz: http://www.hobbys.cz/recepty/pravy-feferonkovy-salat-tajemstvi-odhaleno/#.VuXLXkA-aRK – snad se Dede nebude zlobit.
V tom článku je jště mj. proklik na recept na vlašák podle těch Receptur studených pokrmů, to najdete, a v diskusi ještě odkaz na šunkové závitky, taky jsem je mívala ráda: http://www.jaktak.cz/jak-pripravit-sunkove-zavitky-v-aspiku-recept.html
-ještě-
Tak feferonový salát neznám, nebo si nevzpomínám. Ale vlašský salát jsem či často kupovala v Domě potravin (na tácek deset dkg a rohlík). Jinak asi největší dobrotou z obchodu pro mne byly humrové chlebíčky (tedy miluji všechny, ale tyhle jsem měla nejraději). A pak rakvičky a laskonky.
Jo a jako děti jsme si občas při courání po Václaváku daly u buštostánku krajíc chleba politý olejem (nebo v něm namočený, už teď nevím), ve kterém se smažily párky. Dostaly jsme ten mastný krajíc na papírový tácek , potřely jsme si ho hořčicí, co tam stála vedle a jak to šmakovalo 🙂 Už přesně nevím, kolik to stálo, ale asi jen pár halířu, rozhodně mnohem levnější, než koupit párek 🙂
Maričko, humrové chlebíčky jsem měla taky moc ráda – a úplně jsem na ně zapomněla! S plátkem citrónu:)) A rakvičky a laskonky se u mě řadí taky k oblíbencům – spolu s indiány věnečky:))
Taky to na mě po letech přišlo, nostalgická chuť dospívání. K obědu na gymplu dva rohlíky a deset deka vlašáku nebo paříže, když bylo nejhůř tak dokonce krabička tatarky. 😀 Takže jsem se na Silvestra vybičovala a rozhodla udělat vlašák podle starých norem studené kuchyně. Výsledek byl uznán za velmi poživatelný. Nejhorší fází nebylo odvažování surovin na gramy, ale shánění ingrediencí. Zkoušeli jste poslední léta sehnat dobrý šunkový salám? Původně jsem chtěla udělat paříž, jenže se mi nepodařilo zjistit, jestli pařížský salám ještě v okolí existuje.
A na chuť vaječného řízku, jahodového koktejlu či nescafé zmrzliny z mlíčňáku jsem taky nezapomněla. Vaječný řízek se mi občas povede koupít po cestě do práce v malém lahůdkářství. Je naprosto čerstvý, nebalený a bývá hodně rychle vyprodaný.
Salat – 15 deka vajickoveho v istych lahodkach v KE. Naozaj vajickovy, ingrediencie: vajicka, troska jemne nakrajanych uhoriek, cibule a majoneza. Ziadne zemiaky a podobne „vyplne“ .
Inak treska a 2 rohliky 🙂 .
Kolega Peter ( vtedy 25-rocny mladenec), 90 deka tresky + 10 rohlikov v zavodnej kantyne. A preco LEN 90 deka tresky ? Pretoze viac uz nemali. To bolo v druhej smene (chuckle) .
OT: Dievcence a chlapci, ak sa nic nestane, v pondelok cestujem do BRD na pracu. Znovu sa budem zivit ako opatrovatelka. DRzte mi, prosim, palce. Minus ma uz vybavene ubytovanie u spriaznenej starsej pani.
Neviem akym zazrakom, ale ten chlpatec akoby tusil, ze idem prec. Stale sa po mne liepa, v jednom kuse odomna nieco chce – sam nevie co, a pred chvilou vydrankal LISTOVE CESTO (upecene) a dokonca ho aj zjedol. Akoby celym kocurom hovoril: “ Panicka nechod odomna prec .“
Mate aj vy podobne skusenosti s vasimi milacikmi ? Ci uz s kockami, alebo pesikmi ?
Nevim jak, Yetti, ale vyciti to ta zvirata. Treba vidi, ze se pakuji kufry, nebo se na ne prenese nervozita. (h) Jinak preju, at je prace v mezich moznosti prijemna. (y)
Držím palce, ať všechno klapne!
Yetti, vědí to – a ani nemusíš začít balit kufry. Berry se obvykle rovnou dopředu pro jistotu urazí:))
Tak držím palce, ať máš dobrou práci a šťastně se zase vrátíš domů! (inlove) Budeš na netu?
Teda chvíli mi trvalo, než mi docvaklo, že asi nebudeš pracovat na Brdech:-)
Já měla vždycky ráda vajíčkový salát a vajíčkovou pomazánku. Mám je ráda dodnes a ještě nedávno, dokud jsem bydlela na Spořilově, jsem si dobrý vajíčkový salát (takový, jaký bývával) kupovala v ošklivé prodejně lahůdek na Kačerově. V malém areálu tam, co jsou stanice autobusů a vchod do metra a do podchodu, je mezi trafikou a malou sámoškou prodejna lahůdek, v které se čas zastavil snad před čtyřiceti lety. Je hrozně ošklivá, ale sortiment je veliký – chlebíčky, saláty, pomazánky, řízky, sekaná, obalovaný sýr a sladké zákusky. A všechno, co jsem tam vyzkoušela, bylo dobré a znatelně čerstvé, ostatně je tam čilý provoz, takže saláty a chlebíčky se tam moc neohřejí. Ovšem teď bydlím na druhém konci Prahy, tak tady musím něco takového teprve objevit. Taky jsem měla ráda neapolský salát – červený, také dost pálivý, pokud se pamatuji, tak to byly snad papriky, rajčata, cibule, proužky měkkého salámu, možná snad kostičky tvrdého sýra a nějaký červený dressing. Už jsem ho dlouho neměla, ani nevím, jestli se ještě vyrábí, na Kačerově ho, myslím, neměli.
A pak samozřejmě chlebíčky. Když jsem pracovala v centru, chodívali jsme často v poledne do proslulé chlebíčkárny v Panské (nebo v Nekázance? odjakživa si tyhle dvě ulice pletu) na pár chlebíčků a deci bílého k obědu. Nabídka tam byla neuvěřitelná a kvalita nepopiratelná, šly doslova nadračku. Ale chlebíčky, naše národní stříbro, byly dobré snad všude. Vždycky na Silvestra jsme objednávali mísy chlebíčků tady v sídlištní hospodě – klasiku: šunkové, s uherákem, s půlkou vajíčka politou majonézou – s těmi byl při konzumaci trochu problém, s olejovkou, se šunkovou pěnou. Dělal to tak tady kdekdo, hospoda měla pěkně napilno, dodávali je včetně porcelánových mís. A byly skvělé.
K čemu jsem byla dlouho nedůvěřivá, byly různé nakládané ryby, jako zavináče, štrycle, rybí saláty apod. Nedovedla jsem se zbavit obavy, že v tom jsou kosti. Ale když jsem to, až v dospělém věku, poprvé ochutnala, úplně mě to nadchlo jak chuťově, tak faktem, že po kostech není ani památky.
Nikdy jsem neměla ráda kupovaný bramborový ani vlašský salát. Nemám ráda celer a tyto dva saláty ho vždycky mají. Tak je vyrábím jen doma, tak nějak bez rozlišení, prostě dělám takový bramborový salát, který mám ráda.
Smaženky na chlebu jsem měla ráda, jen mi vadilo, jak je to mastné a že jsem od toho celá zapatlaná. Něco na ten způsob dělávám i doma – takové tenké pomačkané omeletky, rychle hodit ještě horké na chleba, na to kousek sýra, kolečko salámu, hořčici, nakládanou okurku a kousek nakládané kapie – mňam.
Vajickovy salat. Obcas ho udelam doma, protoze Chet ho ma rad. Ale nikdy mne nijak nebral. Az letos na podzim. Priletela jsem do Prahy brzo rano a vyzvedaval mne synovec. Oba jsme meli veliky hlad. Synovec bydli pobliz Jiraku a rikal mi, jak dobry farmarsky trh tam je, a ze si tam obcas kupuje cestou do prace fantasticky cerstvy chleba a vajickovy salat. Tak jsme si to dali. Oboji bylo fantasticke, sedeli jsme v rannim zarijovem slunku na lavicce v parku a svet byl velmi v poradku.
To musela být krásná chvíle (sun) !
U nás se dělá vajíčkový salát na Velikonoce z vykoledovaných vajec. Velikonoce trávíme nad Dalmatinovem a po koledě se všichni zúčastnění hosté a příbuzní (cca 10-15 lidí) sejdou u nás v chalupě. Odevzdají vykoledovaná vajíčka, bývá jich tak 50, a uděláme manufakturu. Dvě dospělé dámy loupou vejce a hodnotí jejich poživatelnost. Dvě puberťačky krájí kyselé okurky na kostičky, asi tak dvě lahve okurek. Jeden puberťák krájí najemno cibuli, druhý otevírá sklenice s okurkami a majonézou. Já krájím vajíčka a smíchám to všechno dohromady, osolím, opepřím, přidám trochu láku z okurek. Dospělí muži popíjejí panáky, cestou zpátky do Prahy vždy řídí ženy. Velikonoční salát je veselý, protože když barvená vajíčka popraskají, chytnou barvu i bílky. K tomu se v troubě na plechu rozpeče spousta rohlíků „od soboty“. Neodolá nikdo, i jedna žlučníkářka si dá aspoň trošku 🙂
Saláty mě nějak za srdce nevzaly. Vyzkoušela jsme je všechny, ale pokud jsem si něco koupila, tak to byl salám Pirát a rohlíky- druhá varianta svačiny byly koblihy a ty s oranžovou marmeládou jsem měla radši 🙂
Jo, jo, marmeládu na svetru a tričku, to mám taky ráda. 🙂
Ještě přidám obložené chlebíčky 🙂
Ruské: plátky bílého chleba, potřené prolisovaným rybím mlíčím a račími ocásky, ozdobené listy hlávkového salátu a majonézou.
Ruské s kaviárem: plátky bílého chleba, potřené prolisovaným rybím mlíčím, promíchaným se strouhanými dušenými jablky, obložené kaviárem a matjesem.
Kuchařský lexikon je opravdu inspirativní četba 🙂
Renato, to musí být bezvadná kniha, ten tvůj lexikon kuchařských kouzel:)) Budu jen ráda, když nás občas podaruješ nějakou tou mlsavou inspirací! 🙂
Nápodobně.
Nahlédla jsem do svého oblíbeného Kuchařského lexikonu Josefa Bittermanna, abych se poučila v oboru ruských a jiných vajec:)
Našla jsem vejce Uralská: vejce na měkko, upravená do mušlí, plněných humrovým ragú s lanýži, ochucená kořením kari a přelitá humrovou omáčkou. Na Urale si zjevně žijí na vysoké noze.
Moskevská: studená zastřená(ztracená) vejce, upravená na syrovém kyselém zelí, obložená celerovým salátem, na plátky nakrájenými salátovými okurkami, nakládanou červenou řepou a rosolem. To by mi k Rusku pasovalo lépe.
Ruská – konečně! Studená zastřená vejce, upravená na paštičkách z polomáslového těsta, plněných kaviárem a pospaná strouhaným křenem. Bohatýrská stránka Ruska.
Henry – teplá zastřená vejce, upravená na plátcích bílého opečeného chleba, přelitá základní bešamelovou omáčkou. Skoro asketický recept.
A protože budou Velikonoce, tak Velikonoční:teplá zastřená vejce, upravená na bramborových kroketách, potřených prolisovaným špenátem a podlitá španělskou omáčkou.
Tedy, dalo-li by se soudit dle oblasti obložených vajec a chlebíčků, nutno doznat, že v tomto oboru je Rusko skutečně velmoc. 🙂
Akorát nevím ohledně současné situace v resortu racčích ocásků.
V Moskve ve druhe pulce 70.let byl v obchodech jediny chlebicek – butĕrbrot. Coz skutecne byl platek veky namazany maslem. A na butĕrbrot mam nesmrtelnou vzpominku. V te dobe tam nebyly bary nebo hospody, kde by si jeden mohl zajit jen na panaka ci dva. Az jsme jeden s ceskymi kolegy nasli. Takovy nevabny buffet na Leninskych horach. Umakartove stoly na stojaka. Ale meli moc dobre pelmene a taky butĕrbroty a rozlejvali vodku do panaku normalni velikosti. Akorat ze vodku nenalili,pokud clovek nemel jidlo. A tak se tam u nalevny tvorila dlouha fronta ochmelku, kazdy s butĕrbrotem v ruce. U pultu mohutna matrona prikazala „pakaží butĕrbrot“, ochmelka vytasil butĕrbrot, netknuty, ale opotrebovany dle mnozstvi uz zakoupenych panaku. U umakartu do sebe obratili tu vodku a hned zas do fronty s kamaradem butĕrbrotem. Malem jsme plakali dojetim. Tak jsmr si to zkusili taky. Kamarad Bohous poridil jeden butĕrbrot, postavili jsme se do fronty, Bohous ukazal a vyfasoval panaka a za zady mi svuj butĕrbrot podal; vykazala jsem se potravinou, a dostala panaka, a podala butĕrbrot dalsimu kolegovi. A ochmelkove za nami ve fronte se bourili, ze podvadime, ze kazdy musi mit zmoulat v ruce svuj vlastni butĕrbrot. (chuckle)
Pakaží butěrbrot! Asi to zavedu doma! 🙂
Už dlouho jsem se tak nahlas nezasmála neb díky tvému popisu vidím to jasně a plasticky. Dík, Hano.
Ale na straně druhé, lidská vynalézavost mezí nemá. 😀
Je vidět, že Čech si všude poradí – putovní butěrbrot nemá chybu – navíc je možno zakoupit v pondělí a při trošce pozornosti mohl vydržet až do pátku …
Tak tohle je naprosto špičková historka 😀 !
Hanko, četla jsem to už na mobilu a smála se té představě jak blázen (rofl) Ona už ta úvodní situace stojí za to, ale když přidáš tu vaši vychytávku… (rofl)
Díky, žes to napsala:))
Jó Rusové uměli žít … jenom nechápu ta zastřená vejce – to jako že jsou schovaná? Aby nebylo poznat, jestli jsou Ivana Ivanoviče nebo Vladimira Vladimiroviče? Čím je asi zastírali …
Zastřená vejce je jen jiný výraz pro vejce ztracená, a je jedno, zda je ztratil Ivan Ivanovič nebo Vladimir Vladimirovič 🙂
Vejce se zastírají či ztrácí ve vroucí osolené a okyselené vodě, ve které se vytvoří vír a doprostřed se opatrně ze sběračky pustí rozklepnuté vejce. Ještě sofistikovaněji to dělají profíci, kteří vejce rozklepnou do potravinářské fólie, převážou provázkem a vaří takto zabalené, čímž dosáhnou esteticky lepšího dojmu.
Toho Bittermanna nutne musim mit. 🙂
Co jsem se tak koukala na net, měl by být k mání.
Dede-jednoznačne treska,rohlík a kofola.
Verenko, vypadá to, že treska je v oblasti lahůdek mňamka typicky slovenská (wave)
Mnam! Teda feferonkovy salat mne minul. Ano, vidavala jsem, ale nejak si ho nikdy nekoupila. Ale ty ostatni dobroty…! Chlebicky mam dodnes strasne rada. Zamlada jsem mela blizko ke dvoum skvelym zdrojum – Dum potravin (bydlela jsem de facto na opacne strane Vaclavaku) a Paukerta na Narodni (pracovala jsem skoro naproti). A Zlaty kriz byl taky vynikajici. A jsem rada, ze jste pripomneli ty vajecne smazenky na chlebu. Ty jsem mela rada, zejmena z jednoho mlecneho baru na Vaclavaku, kousek dolu pod Jaltou; myslim ze to bylo na rohu Panske ul. Kdysi jsem to umela i udelat, ale to uz je davno. Velmi matne si vzpominam, ze se vajicko rozmichalo vidlickou s troskou vody a pridalo se trosinku strouhanky. A oprasklo ve velmi horke panvi. Ale to neberte jako recept. Musim to zkusit a dam vedet.
Hanko, já jsem se smaženku nikdy nepokoušela doma dělat, ale co jsem slyšela, tak princip je v tom, že to vejce musí zůstat kompaktní, takže s tou vidličkou se to asi dělalo opatrně, ne? Jsem zvědavá na výsledek tvého pokusu! 🙂
(Začíná jaro, slepice víc nesou, tak mi už občas zbývají vajíčka i na vařící a pečící pokusy:))
Hele, tady to je http://recepty.vareni.cz/vajecna-smazenka-s-chlebem/
Myslim, ze bude vecere. 🙂
Aha… já jsem za to, že se to vajíčko v té strouhance má jako obalit – tedy prskneš vejce do malé vrstvy strouhanky, trochu posypeš i ze shora a pak opečeš na pánvi. Fakt nevím, kde jsem k této představě přišla (wasntme) Ale nevymyslela jsem si to, opravdu mi to tak někdo vysvětloval, což byl důvod, že jsem to nezkoušela 🙂
Jo toto je ta nejjednodušší a nejlepší varianta smaženky. Ty, co dneska koupím v lahůdkách nebo u benzínek se nedají jíst – jsou to hutné nechutné mastné placky na chlebu, které kolem vejce proběhly – možná tak 5 vajec na obří mísu jakéhosi těsta se strouhankou, moukou….. je to blebajz, zvlášť když jsou ještě studené a ten tuk je cítit….. fujtajxl. To raději ve vajíčku obalený chleba udělaný čerstvý a k tomu okurčička, hořčice, paprika….
vaječný řízek na chlebu s hořčicí a cilulí miluju pořád, ze salátů vítězil vždy Vídeňský.Vlašák jen v bufetu na nádraží… kde ty časy jsou…Z chlebíčků: Nudličkový nebo lososový a krabí…..
Tak dlouho jsem vzpomínala na to, co jsem jako dítě milovala, až jsem si vzpomněla na uzeného tuňáka, na Václaváku od Vaňhy. Kupovala mi tam vždycky kousek babička, to byla dobrota. Jdu do Diany pro ryby a co se na mne nesměje? Krásný kousek uzeného tuňáka. Tak jsme s Bimboušem debužírovali a vzpomínali na dětské mňamkiy
Inko, to je fajn, že se to tak hezky zřetězilo! 🙂 Já tohle napsala samozřejmě den poté, co jsem snědla ten salát, co je na obrázku:))
Dnes jsem v marketu Hruška objevil Termix Maxi a musel si ho koupit. Vím jak mi v dětství termix chutnal a jeho jedinou chybou bylo vždy množství. A teď tu prodávají Maxi termix!
A jaký byl? Já jsem mívala strašně ráda Termix (miluju totiž tvaroh), nejvíc pistáciový a čokoládový. Jeden jak druhý bývaly skvělé – vláčný tvaroh a skutečně odpovídající chuť, byť hlavně u toho pistáciového to byla do velké míry asi zásluha různých barviv a dochucovadel, ale to nám bylo tenkrát jedno. Když jsem si ale po letech koupila Termix, málem taky letěl do koše. A nebylo to nostalgií. Ta bledá krupičkovitá hmota, sladká, ale vlastně bez chuti, byla skutečně na hranici poživatelnosti. Už nikdy víc jsem si ho nekoupila. Ale možná že některý jiný výrobce ho dělá dobrý.
Já termix naopak z duše nenáviděla – byl takový … hutný, pro mne téměr nepolknutelný. Já si kupovala lakrumáček … a když jsem byla moc rozhazovačná, tak pribináček (a pomaličku ulizovala po kapičkách, aby mi dlouho vydržel). Ovšem nejlepší lakrumák dělala moje mamka z tvarohu, smetany a vanilkového cukru – mňam.
Taky dělám doma. Celý tvaroh, jeden nebo dva vanilcukry a trochu smetany nebo šlehačky z kelímku do toho, rozmixuju a je to.Chutná všem psům,a jedné kočce, Čitě ne, ta je jen na maso.
Tak tenhle anonym je asi Jenny, co? (wave)
No jasně, Pramen zdraví z Posázaví, ten jsem milovala od útlého dětství. Pamatuji ještě, když se prodával v papírovém voskovaném kelímku a svrchu bylo do kelímku jen zastrčené papírové voskované víčko, nebylo nijak přilepené ani jinak zajištěné, jen volně položené.
Maminka mi dělávala kakaový tvaroh – tvaroh, cukr, trochu mléka a hlavně hodně kakaa – čistého kakaového prášku. Ach, to byla lahůdka! Někdy mi ho dávala do krabičky i s sebou do školy k svačině.
ten si pamatuju taky..a Miláčka,jahodovou smetanovou pěnu , vanička za 2 Kčs..ten mi moc chybí….
Taky vzpomínám se slzou v oku – jako malá byl pro mě svátek vyrazit dopoledne vlakem do Prahy jenom s máti, jako správné venkovanky prolézt Kotvu a Václavák odshora dolů, dole u Bati si dát jednu točenou vanilkovou polévanou rozpuštěnou čokoládou a posypanou ořechy nebo jak říká Dede nedostižnou točenou jahodovobanánovou ve Světozoru a pak do vlaku koupit čerstvou housku a dvacet deka krájeného kolena dole na Můstku – směrem k Rytířské, kde ho měli famózní a čerstvé nebo smažené masové pirožky a na Masaryčce v hale ze stánku dvě Pompely a dvanáctkou vlakem domů…Jo kde je Pompele konec…Jo a k té zmrzlině – výbornou měli v Ovocence v Poděbradech u zámku, co my se tam na střední nachodili – ještě bych si možná vzpomněla na názvy pohárů, na naše oblíbené, a za 18,- korun…To byla palba, když měsíční studentská na autobus stála stejně…a tam měli taky vynikající točenou, švestkovomeruňkovou… Teď je tam snad čínský bistro…
Ach, Pompela!
A pamatujete Ovonu? Pití z ovocné dřeně, husté, v malých skleněných lahvičkách podobných těm na Coca-Colu. Bylo jí víc druhů, pamatuji černorybízovou, jahodovou, hruškovou, a bylo jich ještě víc.
A pistáciová zmrzlina z Domu potravin, smetanová…
tpuz. oévonu pamatuju taky, ale moc často jsem ji nemívala. u nás doma se každé léto dělaly výtečné šťávy z lesního ovoce, co jsme sbírali na výletech, takže jsem ovonu ani nepotřebovala. Ale ochutnala jsem ji. v porovnání s o pravou domácí malinovou nebo ostružinovou šťávou nemívala ovona šanci. A ještě k salátům, dede. Nikdy jsem si niíc podobného nekupovala, jelikož jsem nikdn tyhle saláty ráda neměla,takže jswem po nich ani netoužila. Zato jakomě jsem milovala v cukrárně U Opery ve starém Mostě žloutkový věneček za kačku a žloutkové řezy, u nichž si cenu už nevybyvím. U nás doma vařila má zlatá babička, takže jsem celý nižší stupeň základky chodila na oběd domů. Babička nám se sestrou vždy vařila přesně to, nač jsme zrovna dostaly chuť. A že to pro nás byly lahůdky jako výtečná rajská, šulánky, bramboráky, bramborové placky s domácímm povidlím a třeba vynikající tvarohový závin, co se vaří v ubrousku. Zkrátka já neměla nikdy dostatek peněz na to, abych těch pár kaček kapasného mohla utratit za nějaký salát.na Vyšším stupni základky jsem musela vzít zavděk školní jídelnou,protože na 2. stupni jsem musela změnit základku. Babičky mi rok předtím umřela a nová škola byla hodně daleko od domova. No, kolikrát jsem šilhala hlady, jelikož domácí babiččinou kuchyní zpovykaná holčička nedokázala některé kuchařské výtvory ani pozřít. Raději jsem byla o hladu, nežli sníst ty děsivé školní blivajzy.Na gymplu jsem chodila taky jíst domů, jen doba oběda se musila přizpůsobit době vyučovací. To už vařila mami i pro tátu, takže zas muselo být skoro denně maso, které mi brzičko opět lezlo i z ušisek.V menza pajdy to ušlo, tam byl aspoň výběr ze 3 jídel, takže něco se denně vybrat dalo.jJen ty děsné fronty u výdejního okénka a pak čekání na místo u stolu bývaly dost nekonečné.Byla jsem jako mladá velice zmlsaná a taky babičkou rozmazlená, ale když byl hlad a peníze navíc nikdy nebývaly, muselo se sníst i to, co člověk rád neměl. Tak třeba čočku a luštěniny vůbec, rajčata nebo taky některé druhy zeleniny a sýry jsem se naučila jíst až v dospělosti. Můj táta razil tvrdou zásadu, která zněla:jez, nebo nech být a buď o hladu.
Ovona byla něco jiného, než ovocná šťáva. Bylo to zřejmě rozmixované ovoce, kromě těch, co jsem psala, byla třeba i meruňková, broskvová. Jestli mě senzorická paměť neklame, bylo to tak trochu jako zředěná dětská ovocná výživa. Nebylo to na soustavné pití, spíš jen tak občas. Když člověk vypil třeba lahvičku hruškové, bylo to, jako by snědl celou oslazenou hrušku. Ale bylo to dobré.
Jj OVONA byla mooooc dobrá, ale drahá, takže jsem jí moc často nemívala.
Pistáciovou zmrzku jsem nikdy ráda neměla, nevím proč. Ale ani vanilkovou.
Já milovala tu jahodovou nebo banánovou ze Světozoru. A pak u nás ve Vršovické cukrárně vodovou citronovou za 1,20. V takové mušli jí prodávali.
Jo a zmrzlina s karamelem sypaná oříšky (to jsem na ně ještě neměla alergii) k tomu oplatka, no to byla mňamka U Myšáka např.
Taky se prodávala točená zmrzlina politá čokoládou (na studené zmrzlině ztuhla do takové pěkné černé špičky) a posypaná oříšky. Jmenovalo se to „Negrita“, no, dneska by si takový název asi rozmysleli 😛 . Ovšem bylo to dobré.
U Myšáka žaloval Kája Mařík na pana lesního, že nechce platit… (chuckle)
hele,to jsme asi chodily do stejného řeznictví,na koleno…a na nádru mi táta koupil POMPELU a já byla nejšťastnější dítě pod sluncem….
Jůůů, to se mi vynořilo vzpomínek! Jako malé holce mi babička občas přinesla Macešku. Něco jako je dnes métský salám, jenže lepší. Nebo mi to tenkrát jen tak připadalo? Na gymplu místo oběda 10dkg bramborového salátu do papíru a dva rohlíky. Suma sumárum za 2,10Kčs. Nebo jen dva dalamánky. Nebo jogurt ve skleničce s takovým tím hliníkovým víčkem, tam bylo nahoře na prst smetany! V létě půllitr kakaa ve skleněné lahvi a plundrový koláč s marmeládou. No jo, jsou to všechno staré pověsti české! 😀
výbornou Macešku mají stále v Berouně na náměstí v řeznictví U Šmejkalů.
Můj komentář jsem napřed omylem dala ke včerejší diskuzi, jsem to ale dopleta, tak ještě sem, tady patří.
Pardón. Ach, jo, stáří je smutné. 🙂
Na průmce jsme v Lipigenu,jak jsme městu říkali, tedy Lipníku nad Bečvou, na náměstí v podloubí ,kupovali 5dkg vlašáku a 1 rohlík, to byla mňamka, tenkrát. Anebo 1 makový loupák a k tomu 1 čokošku Kofilu, pořád tu chuť cítím.V cukrárně byla rakvička za 1 korunu 40 haléřů a na půl jsme kupovali slepovaný český perník uvnitř s marmeládou a k tomu rohlík, to byly zdravé svačinky.
Mléčné bary byly vyhlášené a Koruna v Praze a její koktejly, jó, to byly časy.Dneska by mohly rovnou prodávat éčka v sáčku a alergeny jako zákusek nebo maso rovnou se zdravou vodou z pramene a ke každém balení rozšmelcované kůže.
Feferonkový jsem asi nikdy nejedla, taky nemusím pálivé. Ale v Hořicích na náměstí jsme si v dávných dobách dávali fantastický zbojnický nebo vajíčkový. A vždycky jsem měla ráda hanácký, ale ten už nekupuju – od té doby, co jsem objevila to správné zelí (červené Efko v půlkilovém pytlíčku), ho dělám doma a je super.
A když už jsme u těch pochoutek našeho dětství, tak já měla moc ráda měkký chleba s hořčicí za 25 haléřů ho prodávali na Bohemce a já si ho pravidelně kupovala, když jsem šla z tréninku plavání. To byla mňamka
Já jsem si zase jako dítě v Podolí při odchodu z plavání kupovala veku se šunkovou pěnou. Ach, už nikdy mi šunková pěna tak nechutnala!
Chleba s hořčicí jsem jídávala doma, mňam. Dodnes když koupím čerstvou měkoučkou Šumavu, často si namažu krajíček hořčicí, tou obyčejnou plnotučnou.
To jsme kupovali na plovárně proti hladu, chutnalo nám velice, bafuňáři si kupovali řízek, na to jsme tehdy neměli. Mňam.
Také jsme kupovali na letní plovárně v Podolí (ještě na Vltavě) chleba s hořčicí, ale pokud se nepletu, tak pouze za 20 haléřů. Asi jsem starší ročník…. 🙁
U nás na maloměstě taky za 20 hal. 🙂
Dede, tos mi připomněla něco, na co už jsem si dlouho nevzpomněla. Kdysi jsem v zimě jezdívala každý víkend s tátou (a později i bez táty) do Špindlu na lyžovačku. Tátův podnik tam měl chatu, měli pronajatý autobus (takový ten starý kulatý) a v pátek v podvečer se vyráželo z Prahy, abychom už v sobotu ráno byli na svahu. Přesně jak píšeš, v Jičíně byla pauza. Z autobusu nám většinou byla zima, tak se šlo do bufáče na čaj. Pamatuji si tu bledou tekutinu v kelímku s pytlíkem cukru a měsíčkem citronu a k tomu kokosku nebo špičku. Pak ještě honem na záchod a rychle zpátky do autobusu a jelo se dál.
Jo, a mimochodem, mléčný bar Labe ve Špindlu se svým jahodovým koktejlem (jahodová marmeláda rozmixovaná v mléku 😀 ) býval přímo legendární. Jistě pamatujete.
Ano a taky jeden mlíčňák vyhlášený byl ve Starém Smokovci v Tatrách, koktejl jahodový neměl chybu a byl za pár kaček.
já si pamatuju broskev Melba na Ještědu, jeden pohár za 12 Kčš, to mi bylo cca 6 let…ježiš to je víc jak před 40ti lety (sweat)
Šmánkote, Dede, feferoňák, to bývala skutečně dobrota. V pozdějších letech jsem ho „ředila a ředím“ vlašákem, to když už jaksi mé žlučové cesty tu a tam protestují. Jak nesnáším pálivé, tak tohle si dám moc ráda – zřejmě jsem nostalgická.
Jdu kam? No do lesů přece, do bláta na čundřík!
Včera jsme procházely Suchý žleb. Byl to krásný zážitek. Fotky na albu jsou tady:
http://dig.rajce.idnes.cz/Pustym_zlebem
Omlouvám se, název má být Suchým žlebem. Opravím hned jak přijedu.
Neopravuj, nebo se tam z tohoto odkazu nedostaneme
Jinak já se už kochala …
😀 hradišťanka se sýrem 😀
Červené saláty nejím, podezřívám je, že pálí a to já nerada.
Chodili jsme ze školy místo oběda na lahůdkový salát s rohlíkem do Havířovského Permonu. Měli tam i skvělý jahodový koktejl, tak jsme si ho k tomu dali taky. Nikdy nám nic nebylo. Záhada. Ale dnes je v těch prostorách kavárna a lahůdky a kávu dělají dobrou. To ostatní jsem nezkoušela.
Saláty dnes nejím. Občas to zkusím, ale něco se mi lepí na jazyk. Říkám, že je to modifikovaný škrob, ale kecám. Nevím, co to je. Jen mi to nechutná.
Není to škrob. ale guma guar – https://cs.wikipedia.org/wiki/Guma_guar . Předevčírem jsem koupila rybí a hanácký salát na váhu a oba se tak „táhly“, přečetla jsem si složení a jako zahušťovadlo byla ta guma.
Nu, chlebíčky s bramborovým salátem a dalšími pochutinami jsou samozřejmě evergreen, ale neprosto se neodvažuji kupovat je někde hotové, vždy je dělám sám. Ale jen pro sebe ne, jen když má přijít na návštěvu víc lidí.
Jednoduchá rostlinná pochutina pro mne, je natrhaný ledový salát zalitý zálivkou vlastní výroby.
já jsem jako dítě milovala rybu v rosolu. Nepamatuju si už přesně, o jakou rybu šlo, jestli to byl zavináč, nebo pečenáč, či něco jiného, protože ryba pro mě byla podružná – ta hlavní pochoutka byl křehký, nakyslý rosol, který se rozpadal na drobečky a rozpouštěl v ústech. Od té doby jsem ho už nepotkala – dnešní gumové želatinové se mu vůbec nepodobají.
Anti, rosol drobící se na kousky je z agaru.
Já DEDE miluju hermelínový salát. Moc si ho nemůžu dávat, jsem permanentně na dietě, ale přiznám se občas zhřeším.
Dobrým obloženým chlebíčkem též nepohrdnu.
Ale na co ze svého dětství vzpomínám je dietní salám. Nevím čím to bylo, snad se dodržovaly normy, ale byl to výborný.
I když u nás v Globusu mají výborné pultové uzeniny, tak dobrý dietní salám dnes nenajdeš.
Míšo, tomu rozumím. Já měla ráda i turisťák. I tenkrát to byl obyčejný salám, ale byl dobrý, krásně voněl a hezky salámově chutnal a nebyly v něm namleté chrupavky (nebo jestli byly, tak byly tak jemné, že nebyly znát 😀 ). Co všechno s námi turisťák absolvoval! Kamkoli se jelo, na vodu, na čundr, na dovolenou, všude to jistila štangle turisťáku.
Tak co si někdy dám, to je paříž (nebo-li parížský salát), ale jenom od Vyhody (má své vlastní lahůdkářství anebo dodává do sámošky ke Schmiedovi) – jiný nebrat. Protože jiné (včetně těch hyper a supermarketových) jsou hnusně kyselé (stejně tak i mnohé pomazánky – já nevím, komu to může chutnat?!).
A vzpomínka z dětství – k doktorovi jsme jezdívali do Pavlovic (těch Velkých, ne Slezských (rofl) ) a tam, když vybyl čas při čekání na autobus, mi mamka koupila rohlík a pět deka vlašáku do papíru – páni, to byla dobrota, nabírat vlašák rohlíkem a nakonec papír tím rohlíkem vytřít a dávat pozor, aby se neprotrhl! Nikdy, opravdu nikdy mi vlašák nechutnal, jak když jsem ho jedla v budce autobusové zastávky!
Poznámka: feferoňák jsem nejedla, neb mi nechutnal, ale vím, že běžně si lidi kupovali deset deka vlašáku a do toho pět deka feferonkového (ti otrlejší to dávali napůl).
Jo – a teď jsem si uvědomila, že u Alberta prodávají saláty Retro – bez glutamanu, soje a ještě čehosi – koupila jsem si tam vajíčkový a opravdu nebyl zalitý octem a byl chutný – jako kdysi, když jsem se plácla přes kapsu a koupila si ho v břeclavském mlíčňáku (modří a místní vědí, kde to bylo – u náměstí).
Jo – a co jsem měla v mládí moc ráda (a nejenom já), to byl chleba s vaječným řízkem (no, řízkem – omeletou) – byla na něm hořčice a nakládaný oharek a bylo to otřesně mastné, ale šel na dračku – tak ten bych si už teď nekoupila, i když se prodává, zabalený hygienicky v igelitu …
Ygo, teď jsi mi to připomněla – taky jsem občas jídávala salát z papíru jen tím rohlíkem:)) A kdybys to nenapsala, tak jsem si nevzpomněla!
A smaženku (ten chleba se smaženým vejcem) jsem kdysi taky měla moc ráda. Kupovávala jsem si ho v takovém mrňavém nehezkém bistru U Anděla, když jsem jezdívala z jízdárny domů – u Anděla jsem totiž přesedala na cestě od Bílého Beránka (dnes kousek od sídliště Řepy, to tehdy nestálo – tam bývala jízdárna) na Vinohrady. Úžasně mi to chutnalo, jako nikde jinde, což ovšem může být tím, že jsem z jízdárny pravidelně jezdila strašně hladová:))
To bistro bylo opravdu neútulné, jmenovalo se to Mléčný bar :), avšak smaženky dodnes nedostižné. Vedle byla denní vinárna U hroznu a z druhé strany cukrárna U zlatého anděla. Dnes je to tam hezčí, ale vždy mě na těch místech jímá nostalgie, obzvlášť po těch smaženkách.
Abyt, to jsem ráda, žes to potvrdila – já doufala, že to nebylo jen tím hladem! 😀
Tak já, protože jsem půl svého potravinářského života vyráběla majonézu – a potažmo i ty saláty v druhém závodě – zrovna saláty nemusím. Jako dítě ano, ale asi jsem se nějak přejedla či co. Chlebíčky miluji a kdo pamatuje v Praze Bumbrlíčka, tak tam byly úplně nejlepší. No a v Domě potravin na Václaváku.
Spousta potravin má stejné či hodně podobné složení, ale prostě díky technologiím chutná jinak. Proto například Jesenku vyrábějí na letitých strojích. Spousta přídatných látek se nesmí již používat, které se u nás i v kapitalistickém světě používaly. Kde jsou ty doby kdy v Kolíně na náměstí prodávala korbáčky stará velkoplošná cikánka a ty byly zcela jistě válené v jejích rukách ( a možná na jejích stehnech ).
U nás roky predávala korbáčiky na hlavnej ulici jedna „sukňová“ babka, tú chuť a konzistenciu mám dodnes v hlave…
Km11, tak sukňové babky jsem pořádně objevila až s Martinem – když jsem začala víc jezdit na „normální“ Slovensko, předtím jsme jezdili hlavně do Tater 🙂
Jo a jako Pražačku mě fascinovaly tyto babky, jak prodávají před Tuzexem bony… my jsme měli jen veksláky (wasntme)
Už bohužiaľ vymierajú Dede, roky som už žiadnu poriadnu sukňovú babku nevidela. Inak u nás je to termínus, ale keby náhodou niekto netušil, tak staršie ženy z našich dedín nosily vrstvy riasených sukní a fertušiek, vrchná fertuška (zásterka)bývala čipkovaná, od pása hore bola biela košieľka a čierny lajblík (vestička) a na hlave pevne uviazaná, väčšinou kockovaná šatka. Model býval doplnený hrubými cvernovými pančuchami a pohodlnými čiernymi šnurovacími topánkami. Toť sukňová babka môjho detstva, vyskytovali sa najmä na rínku (na trhu), kde predávali rôzne domáce dobroty…
My, Moraváci, ti rozumíme – u nás se říkalo „tetička v sukňách“ – bohužel, i na naší minivesnici už se dají potkat tak asi tři … když jsem byla malá, tak jsem si myslela, že od určitého věku se všecky ženské začnou oblíkat do sukní s modrou zástěrou, kacabajky, šátku na babku, tlustých pančoch „na zavařovačku“ a důchodek … prve jsem se toho hrozila, teď by se mi to líbilo …
Jestli ty babky a tetičky nemusí mít nějaký certifikát od EU, možná už nesplňují nějaké normy, třeba počet sukní,četnost řasení,správné gatě pod tím a kdo ví, kde mají ten celofán na balení výrobků. :-))
No, jestli to spíš nebude tím, že dámy, které by dnes věkově do kategorie „sukňové babky“ patřily, nosily za mlada džíny a už si tak nějak na tenhle styl oblékání zvykly?
P.S. Sukňové babky alias tetičky v sukňách si z dětství (a občasných návštěv ve vesnici, odkud pocházel můj děděček, tj. Brumovic) taky pamatuju. Už tehdy se od nich dost odlišovala dědečkova nejmladší sestra, tetička Anička, ročník 1915. Ta vždycky zásadně nosila kalhoty, na rozdíl od svých vrstevnic.
A současné šedesátnice (a starší) v jihomoravských vsích, kam občas jezdíme, ty sukně taky nenosí a žádný zákaz za tím asi nebude, jen holt změna životního stylu.
Myslím Jenny,žes teď odhalila závažný problém. 😀 Obzvláště četnost řasení mě znepokojuje.
(y)
Inko, to je zajímavé – s těmi stroji. I když vlastně pravděpodobné, jen mě nikdy nenapadlo tímto směrem uvažovat:))
A velkoplošnou cikánku si umím dobře představit:))
No, já jsem si nikdy neuvědomila, jak malá změna v technologii může přinést velké změny v senzorických vlastnostech výrobku. Teď si to zažíváme na vlastní kůži ve fabrice.
Treska v majonéze! Alebo rybací šalát, ale skôr tá treska. A mám ju tiež spojenú s kofolou, lebo u nás na hlavnom námestí bývala predajňa „Ryba“ a tam sa od nás z gympla chodilo na výbornú váženú tresku s rožkom a kofolou, samozrejme na stojaka. A náš gymplácky školník predával v školskom bufete treskové rožky, proste prerezaný rohlík namazaný treskou v majonéze, bola to už vyššia cenová kategória (50 hal. maslový, koruna paštékový, 1,50 salámový a treskový). Na výške sme zas na tresku chodili v Bratislave do Tempa, to bolo na Kamennom námestí oproti Prioru, Verenka si možno bude pamätať. Aj výbornú fazuľovicu tam mávali. A feferónkovému šalátu sa u nás jeden čas hovorilo aj bulharský šalát. Až po rokoch som zistila, že originál bulharský (či vlastne šopský) šalát je niečo ale úplne iného. A čo sa týka vecí, ktorým som prišla na chuť až ako dospelá, tak určite olivy a surové rajčiny. Tie mi ako decku boli jedovaté.
Tak na ryby v majonéze jsem dlouho koukala poměrně ostražitě a nikdy jsem je nejedla tak nějak pravidelněji. Ale pamatuju se, že jsme s maminou chodívaly do rybárny na Václaváku na úžasnou studenou rybu – bylo to v rosolu? Nebylo? Prostě byla to studená ryba jaká se dala koupit jen tam a já to milovala. Dávaly jsme si je pravidelně, bylo to takové naše „sváteční zaskočení na něco dobrého“. obvykle potom doplněné zmrzlinou – buď pistáciovou v Domě potravin nebo banánovo-jahodovou ve Světozoru:))
Dnes ses mi trefila do chutí. Nemám ráda sladké, nejím zákusky, sušenky, nepiju kofolu. Ale co velmi miluju, jsou chlebíčky. Obložené, s majonézou. Nejradši mám bramborový salát, vajíčkový, pokud možno bez salámu. A když si do takového salátu ještě nakrájím rajčata – MŇAM!
Pro mě je kávě nejlepší zakousnout se do šunkového chlebíčku.
Vajíčko v majonéze jsem milovala buď na chlebíčku (ten se ale blbě jedl) nebo jako ruské vejce… Joj, to mi taky chutnalo:))
Jé, ruské vejce. To mi připomíná, jak jsme měli v učebnici napsané russkoje jajco – ruské vejce (v Sovětském Svazu neznámé) (rofl)
Ono se to původně jmenuje Henriho vejce, kdo byl Henri netuším, ale v té době holt všechno muselo bejt ruský, byť to Moskvu v životě nevidělo. 🙂
A tak si říkám, proč se to tato krmě tedy nepřejmenovala na Vejce Ivana Ivanoviče?
Na étot vaprós u meňjá nevazmóžno otvěčáť. 🙁
Jé Abyt, to ani nečekám – to byla jenom řečnická otázka (rofl)
Patamu što ty inostraněc ? :-)))
Potomu što eto byl Ivan Vassirionovič.
Chicht, po roce 1968 jsme tomu říkali „okupantské vejce“ A hlasitě se ho dožadovali v mléčném baru 😀 Občas na nás koukali nevraživě.
A ne okupantovo? A radši dvě, ať je to komplet! (chuckle)
Chich, se divím, že se to tedy rovnou neservírovalo po dvou, vždyť by se to dalo brát i jako urážka Ivana Ivanoviče, potažmo celého SSSR.
Holky, vy jste koně! (rofl)
Teď mě napadá, jak to bylo s urážkou Ivana Ivanoviče potažmo celé SSSR, kdy – co se pamatuju, v jednom ruském vejci byla toho vejce jen půlka? (wasntme)
Já si myslím, že právě půlka vejce Ivana Ivanoviče Viserjona ve vyhlášeném pokrmu je pravým důvodem ruské intervence v roce osmašedesát … za všechno můžou slepice, které nesly půlvejce …
(rofl) (rofl) Ygo!!!
Kterak tvrdil můj otec, a ten obvykle nekecal, ani na ubrus, stejný výrobek se dal v Moskvě sehnat pod názvem Pražskoje jajco.
Hm, takže asi v rámci družby. 😀
To bývá u jídla často. To, čemu my říkáme vlašský salát (tedy italský salát, ačkoli z Itálie nepochází), v Itálii nazývají „insalata russa“ a ve Francii „salade russe“, tedy ruský salát. On má totiž svůj původ skutečně v Rusku, ale tam ho začal dělat s velkým úspěchem belgický kuchař v jedné moskevské restauraci. V Rusku se mu říká „salát Olivier“ podle toho belgického kuchaře.
Český název „vlašský salát“ vznikl zřejmě foneticky z jeho německého názvu Fleischsalat (flajšsalát).
Cesty dobrého jídla bývají nevyzpytatelné.
Drtivá většina zmíněných lahůdek mě míjí – pomazánky a saláty si děláme vlastní, většinou ze surovin „co dům dá“, ochucené dle mé zásady „česnekem nic nepokazíš“.
Ale zaujala mě Tvoje zmínka o Kofole. Před mnoha a mnoha lety jsem jako studentka byla na brigádě v sodovkárně Krnov, kde vlastně Kofola začínala. Obzvláště odpolední směny byly výhodné v tom, že jsme si po práci mohli nabrat sirup a odnést domů. Tam, zředěný pravou bublinkovou vodou ze sifonové láhve, chutnal výborně.
Píšu o tom proto, že tahle chuť je (podle mého názoru) stále stejná a takových dobrot, které chuťové buňky vnímají už léta letoucí stále stejně příjemně, je v dnešní době málo…
Alčo máš pravdu s tou Kofolou – já si ji někdy dám jen tak, pro chuť, byť si jsem vědomá toho cukru, že 😛 Rozhodně mi chutná víc než Coca-cola, a ani moc nevím, proč vlastně. Colu mám ale zase ráda na dlouhých úmorných cestách autem jako životabudič 🙂
Já si taky občas koupím malou kofolu. To je chuť dětství. A kupodivu je pořád celkem autentická.
Měla jsem ráda i Citrokolu.
Vždycky když jsem v Česku tak toužebně koukám po chlebíčkách a různých majonézových salátech, já bych si tak dala, ale neodvážím se. Někdy před dvaceti nebo více lety jsem měla salmonelu z chlebíčků co jsem si koupila ve Velkoprodejně v České Lípě, zvracela jsem snad týden, bylo to strašné a tento zážitek se mi tak vryl do paměti, že mi prostě nedovolí po těch kupovaných chlebíčkách sáhnout.
Ale nikdy jsem neslyšela o feferonkovém salátu ani nikde neviděla. Copak v něm je? A jaký druh feferonek?
Viz zde: http://www.hobbys.cz/recepty/pravy-feferonkovy-salat-tajemstvi-odhaleno/#.VuJ8Q0DYQxJ
Aida ti poslala odkaz, tak vidíš. Jenže asi se používá sterilovaná zelenina od různých výrobců, s různým nálevem – a taky záleží na tom sýru. U Kurdy ho dávají hodně a to mám ráda 🙂