„Tady je krásně, skoro jako u nás doma!“ tato věta mi vyskočila v hlavě v okamžiku, kdy jsme se opustili parkoviště u jezera Østernvannet a ponořili se hloubi lesů norské Nordmarky. Musela jsem se sama sobě smát, ale poctivě jsem si přiznala, že moje okouzlení norskou přírodou skutečně vychází z toho, že obsahuje všechny prvky, které miluju na té naší – s rozlehlou divočinou jako skvělým bonusem.
Přemýšlela jsem, jestli jsem opravdu tak konzervativní ve svém cítění ohledně krajiny. V duchu jsem si proběhla místa, kde jsem byla, která mě zaujala. Ráda se vracím na jih, mám slabost pro středomořskou krajinu. Moře, pláže, skály… olivové háje v Itálii, v Provence, ve Španělsku.
Nebo třeba Bretaň, Anglie, Wales, Cornwall – místa u moře i v horách, vlídné a pohostinné vnitrozemí, stejně jako divoká, neustálým větrem týraná pobřeží. Nebo sopečné Lanzarote! Černohnědá krajina bez vody, absolutně nepodobná čemukoliv, co jsem viděla předtím. Dokázala mě více než zaujmout, panoramata sopek, nehostinná lávová pole, bouřící oceán.
Ale žít, žít bych tam nechtěla. Dokonce ani v tom Středomoří ne. Potřebuju k životu zeleň, vodu, hluboké šumící lesy, prosté louky, úrodná pole, vlídné sady. Kopce a hory – ty aspoň jako panoráma:))
Kamarád Karel kdysi po návratu z Dubaje prohlásil: „Hezký to tam mají, to jo, Ale žít bych tam nemohl. Vždyť tam ani není kam jít se psem!“ Pamatuju si tu větu už pár let a vím, že je to něco, co pro mě platí taky. A proč mám tak ráda norskou přírodu? Protože je to rozsáhlá divoká a pozoruhodně krásná varianta toho, co miluju a potřebuju k životu.
I když rovnou poznamenám, že pro běžný život je naše země mnohem lepší. Nebo snad příjemnější? Pohodlnější? Prostě když se podíváte na velkolepou, leč zoufale neprostupnou divočinu, a aplikujete na ni potřeby všedního života, tak vás na spoustě norských úchvatných výhledů napadne: Probůh, jak tady mohli lidé dřív žít? Bez cest, orné půdy, pastvin… jen s tisíci jezery nekonečnými skalními masivy.
Potom jedete po silnici první třídy, která má pořád ještě proměnlivou šířku – od dvou solidních pruhů s krajnicí, po jeden úzký asfaltový pásek nervózně se vinoucí kolem skalních stěn, kde se s auty jedoucími v protisměru můžete vyhnout jen v pracně vybudovaných výdutích. V jedenadvacátém století, prosím… Pak dojde i těm nejokouzlenějším, že tohle je zem, kde se žilo mnohem hůř, než u nás, včetně našich hor – a že tam to taky bylo hodně tvrdé.
Ty méně horské a skalnaté části Norska vypadají podobně jako naše vrchoviny, jen té vody je tam mnohem víc. Jezera i fjordy, nekonečné vodní plochy lákající rybáře, plavce a hydroplány. Vodní plochy, které se sice většinou velmi špatně objíždějí, ale které Norsku upřímně závidím:))
Ano, Norsko je zem, kde platí ona moje výše uvedená věta, a možná díky tomu jsem tam mohla po tři roky spokojeně žít. Stejně, jako jsem žila spokojeně na spořádaném, půvabném, zeleně huňatém anglickém venkově v hrabství Surrey – v krajině tak kulturní, jak je ta norská divoká:))
A tak se vás dnes ptám: zavedla vás některá z vašich cest do zahraničí do země, kde se vaše duše z nějakého důvodu cítila doma? Jak byste definovali vaši vlastní krajinu? Tedy místo, na kterém se cítíte nejlépe? Pojďme si povídat o cestování a o domově zároveň:))
(PS: Alba fotek z Norska se pokusím připravit v pondělí – teď v neděli máme po bouřce potíže s netem a já nejsem schopná uploadovat celá alba… Fotky k článku jsou z hor Haukeli – Haukelifjell, Telemark. Hledejte Haukeli Road na E134:))
Haukelifjell (hory Haukeli)
Původní Haukeli Road, budována v letech 1857-1889, první auto projelo v roce 1906, v roce 1913 první autobusová linka
Kde nebyl sníh, tam kvetly kytičky, balvany byly teplé od sluníčka, bylo asi 10 stupňů – prostě krásný červenec!:))
Stromy byly spíš výjimkou, už jsme na ně byli moc vysoko
Zázrak civilizace – silnice…
Navzdory pokročilé roční době stále ještě neroztály kry na jezeře
Blížíme se k tunelu, který jsme rozhodnuti objet po staré cestě
Stoupáme do průsmyku a je vidět, jak hluboko musely stroje rýt, aby cestu vysvobodili ze sněhu
Eh, já jako ukazatel výšky sněhové hradby:))
Ale bude to ještě lepší – průsmyk ještě neřekl své poslední slovo:))
Tak tady to bylo k silnici fakt hluboko!
Jsme za průsmykem a cestu zpestřuje malý vodopád
Klesáme do letní zeleně
Silnice první třídy… byli jsme rádi, že jsme ten kamion nepotkali v té zatáčce:))
Ani o něco širší silnice nepostrádají šanci na ošklivé překvapení – ty kamiony tudy opravdu jezdí:))
Třeboňská placka. Ač mám ráda i hory všeho druhu, doma jsem prostě v placaté krajině plné rybníků a staletých dubů.
Včera jsem se odtud vrátila, z téměř třítýdenního chalupaření a táboření, krásně bylo (inlove)
I když musím přiznat, že jsem už docela ráda zpátky v civilizaci: otočit kohoutkem nebo stisknout vypínač je tak úžasná věc… 😀
Do Norska bych se někdy ráda podívala. Taky na Island a na Madeiru. To jsou mé, zatím nesplněné, cestovatelské plány. Snad někdy v dohlednu, jen co nám trošku povyrostou mláďata.
Jsem ráda, že se nám povedlo trochu nahlídnout do Asie, do Thajska a do Kazachstánu, do světů tak odlišných od toho našeho. Ale ráda jsem se odtud vracela domů.
Jestli bych mohla žít někde jinde? Určitě mohla. Dokonce mě docela láká si to na pár let vyzkoušet, uvidíme, kam někdy časem osud (a zaměstnavatel) MLP zavane 😉 Ale jen s tím vědomím, že se časem zase vrátíme domů.
Ty fotky hor se snehem jsou fascinujici; to skoro vypada jako cernobila kresba.
Jo, o krajinach meho nsrdce by se dao hovorit, ale musim do mesta. takze nic.
Joo, kdyz jedna specha, tak naseka preklepy.
Potřebuju žít tady, na rodné hroudě (ehm, v Praze to bude asi hrouda asfaltu). Konkrétně bych asi mohla bydlet i jinde, ale buď ve velkém městě, nebo na samotě (sousedské vztahy až tak dalece neovládám).
To místo by – na rozdíl od předřečnic – nemělo být placaté! HK je sice krásné město, ale postrádá pro mne použitelné okolí.
Norsko skoro neznám, ale před pár lety jsem tu horovala o severním Finsku. Nádherná krajina. Ale jen jako turista, dva – tři měsíce by byly nádherné, ale pak děkuju pěkně, honem domů.
Z měst mám asi nejraději Amsterdam, ale potřeboval by přesadit aspoň do Brd 😀
Já už jsem někde psala,že bych se na stará kolena ráda vrátila do svého rodného Děčína….. (h)
Domov je tam, kde tě poznají v hospodě 🙂
Proč, kde a jak bydlím už jsem tu psala několikrát, jen bych se opakovala. No a protože žiji teď tady, nepřemýšlím nad jinými možnými misty, já už fakt nemám nejmenší chuť se někam stěhovat (ale měla jsem moc ráda Rakousko). Někde jsem četla, že není dobře – i kdyby měl jeden tu možnost, třeba do důchodu se přestěhovat do země (na místo), kterou si zamiloval na dovolené. Realita „ne-turisty“ bývá často úplně jiná a může to být kruté rozčarování. Někdy si člověk představuje, jak běhá po loukách, v lesích, máčí si nohy v bystrém potůčku či moři, šplhá po skalách, prochází se malebnou vesničkou. A myslí si, že tuhle idylku bude prožívat každý den. Ano všechno tohle může v té jeho milované zemi být, ale realita denního života je pak jiná, mnohem méně romantická. Protože i tam si nakonec těch krás užívá zase jen na dovolené. Takže se asi nejvíce počítá ten „hřejivý pocit“, jakási hrdost a vědomí, že „vím, že tyhle krásy jsou právě v mé (rodné) zemi“, na dosah, stačí si na ta místa jen zajet. Domov, rodná hrouda to je prostě nepřetržitelné pouto. Má úžasnou sílu, přestože tam člověk žil třeba jen malou část svého života. To víme my všichni, kteří žijeme jinde, než jsme se narodili. Každá země má v své klady a zápory. Ale stačí si všímat vice toho prvního než druhého a najednou zjistíte, že – jak píše JanaBa, že ten klobouk rádi vidíte viset právě na věšáku tady, v té „cizí zemi“. Bohužel vím, že ne vždy se to povede (jako třeba u Vělké Kočky), ale vždyť ono není často lehké se „přesadit“ na jiné místo i v rodné zemi, v Česku(Slovensku). Někdo si jinde zvykne rychle, někomu se i po letech stýská po městě, horách, rovině, vodě, prostě místech, kde prožil dětství, mládí. Jsme holt tvorové komplikovaní 🙂
Dede, vítej zpět, fotky jsou úžasné!!! Sěhový kaňon v červenci ??? Nebyla jsi náhodou místo v Norsku v Austrálii, tam by se měsíc a sníh k sobě více hodily). Těším se na další, přesněji dlouhééé album fotek.
Cizí kraje mě moc nelákají, mám ráda svoje doma, v Česku. Ale kdybych si mohla vybrat, tak bych ráda žila na Vysočině. Ta mi vyhovuje krajinou i podnebím (i když sucha a vedra tam mívají už také).
Moje slabost je Anglie a Londýn. Ten moc krásy nepobral, ale jeho pulsující atmosféra mě naplňuje euforií.
„Doma jsme tam, kde si můžeme pověsit klobouk“ řekl, myslím, Voskovec.
Chtěla bych něco podotknout ke stále opakujícímu se, já bych nemohla… Mohla, určitě mohla. Proč myslíte, že se po sametu z těch desetitisíců, kteří odešli, vrátil zpátky do země jen zlomek. Nebyli jiní než vy, ale přišli na to, že s otevřenou myslí, pozitivním přístupem a svou rodinou, se dá spokojeně žít kdekoliv.
Ano, mám ráda Čechy, jezdím do nich ráda na návštěvu, v Praze máme byt, ale upřímně – ještě jsem v Čechách nebyla déle než devět dní. Proč zrovna devět nevím, ale po té magické devítce chci pryč. Do Norska, do Oslo, domů. Pověsit si ten klobouk 🙂 .
V mém osobním žebříčku vedou dvě města na vodě – Benátky a Amsterdam, každé z nich má svoje nezaměnitelné, osobité kouzlo. Ale bydlet bych tam nemusela. Hodně se mi líbila krajina v Rakousku a Švýcarsku – louky s pasoucími se stády krav a ovcí, úpravné vesničky, čisté horské potoky, spousta jezer, všude záplava květin. Jenže jsme tam byli pokaždé v létě, zima tam tak idylická nebude. Nejlíp mi vychází jižní Švýcarsko, Lago Maggiore s palmami i horami zároveň. Ovšem já bych stejně nikdy neopustila naši kotlinku, scházela by mi moje rodina.
A ještě jiný pohled (ne že bych ho vyznávala) – prý že nejkrásnější přírodní krásou některé krajiny je nízká daňová sazba. (tmi)
Dede, ty sněhové valy jsou monstrózní!
Když ještě žil můj Honza, měli jsme takový zvyk. V létě, kdy jsou dlouhé dny a pěkné počasí, když jsme přišli brzy z práce, vzali jsme auto a vyrazili nazdařbůh do okolí Prahy. A já nestačila žasnout, jaké krásné okolí naše metropole má. Jak říká pan doktor ve „Vesničce“, to není země, to je zahrádka.
Viděla jsem toho po světě celkem dost, mnohde se mi líbilo, někde naopak ne. Žasla jsem nad krásou norských fjordů, středomořské krajiny, africké pouště, amerických vodopádů, kavkazské divočiny. Miluji velká města a tak mě okouzlila třeba Barcelona, Petrohrad, dojem (i když ne úplně příznivý) na mě udělalo Mexico City, zvláštní náklonnost chovám k New Yorku, nějakou domu jsem spokojeně a nadšeně žila v Paříži. Ale jen jednou jedinkrát jsem měla pocit, že bych v těch cizích krajích skutečně chtěla zakotvit a zůstat napořád. Byla jsem v Bretagni, byla jsem se podívat na soukromé malé pevnůstce na pobřeží, nemohla jsem se nabažit těch solidních kamenných domů a pak jsem dlouhé hodiny seděla ve větru na nehostinném útesu, sledovala šedivé rozbouřené moře, čichala tu vůni a přemýšlela, jak bych to udělala, abych se právě tam mohla usadit. Dodnes na to místo a na tu chvíli často myslím a pořád mám ten samý pocit.
Jinak ale vždycky ráda mířím zpátky do té své zlaté Prahy, která je mou rodnou hroudou a kde cítím, že je všechno OK. I tady, v téhle nádherné zemi, jsem zažila to „sevření srdce“. Tím mým zvláštním místem je Vírská přehrada, krása nesmírná.
Milá DEDE , můj manžel Petr tvrdí, že když se v Itálii přejedou Alpy, tak se tam cítí být doma. Že tam někdy musel žít. Já tenhle pocit nemám, i když Itálii také miluju.
V Norsku jsme byli jen v Oslu a v Drobaku. Nám se tam moc líbilo. Co mi navždy vytane v mysli, když se mluví o Oslu, je vůně odkvétajících šeříků. Byli jsme tam v červnu a tam ty šeříky pomalu odkvétali. A pak ten vzduch a vůně moře od Oslovského fjordu. Bylo tam krásně.
Jinak jsem patriot, doma je doma. Ale aby to člověk poznal, musí někam vycestovat. Stále si dokážu vážit toho, že je nám to teď už umožněno.
Máš pravdu Míšo, člověk se musí trochu toulat, aby uměl vidět svoje doma novýma očima 🙂
Jinak moje mamina tvrdila, že se cítí doma v Mexiku (inlove) Těžko říct proč, ale říkala, že kdykoliv vidí odtatmtud nějaký film nebo dokument, tak má dojem, že to tam poznává. Jo a chutnala jí mexická kuchyně (chuckle)
Jo pro mě doma jsou i letiště Katowice, Krakow, Wroclaw a Bratislava 😀
Ďakujem za krásne fotky, hlavne tie „snehové“. V týchto zúrivých teplotách pôsobia ako osviežujúci obklad 🙂
Aj mne sa veľmi páči v Stredomorí. V Nemecku a Rakúsku je krajina podobná ako u nás, niekde upratanejšia, ale ani to nie všade. V Čechách by som dokázala trvale žiť, ale Čechy za cudzinu nepovažujem. Dodnes nesúhlasím s politickými machináciami, kt. viedli k rozpadu ČSR.
Nedokázala by som žiť vo veľkomeste. Už mesto veľkosti Košíc + – 60 000 pôsobí na mňa frustrujúco. Naposledy som sa pred mesiacom (viac-menej nedobrovolne) zoznámila s nemeckým Passau. Teda po našom Pasov. Zlievajú sa tam 3 rieky: Dunaj, Inn a Ilz. Poležala som si 10 dní na úrazovke miestnej kliniky, ale čo som videla zo šiesteho poschodia stačilo vzbudiť moju zvedavosť a rada by som sa tam vrátila. Teda v zdravom stave ako turista. Vedľa nemocnice sa nachádza bývalý kláštor a na kláštornom kostole majú dvojramenný slovanský kríž. Keď som sa domácich pýtala, aká rehoľa tam sídlila, nemali ani potuchy. Je zarážajúce, že domáci majú okolo seba poklady, ale ich vedomosti o nich sú často úbohé 🙁
Minuš sa má lepšie (ťuk,ťuk,ťuk), ale je vychrtlý ako drevo a vymýšľa, čo by spapal. A mamička Yetti mu zvláča kočkovské dobroty od výmyslu sveta. Z každého zje 2 kúsky a nechá tak. Uvidíme, či sa to zlepší keď doberie antibiotiká (wasntme) .
Yetti, propána, cos dělala, žes obdivovala město z úrazovky? (inlove)
O Pasovu jsem slyšela hlavně v souvislosti s povodněmi, což při tom počtu řek nepřekvapuje. A vypadá to taky na dobrý cíl na výlet. 🙂
Je fajn, že se Minko aspoň po tom jídle shání. Sama víš, že když je člověku blbě, tak může mít chuť, ale moc toho nesní. Tak držím palce, ať je mu líp – a tobě s ním (inlove)
Nuž počas jazdy do práce sme mali prestávku na odpočívadle. Keďže som cestovala od 04:00, nechcela som nič jesť a piť, aby som „nemusela“. Lenže som jaksi podcenila, že som diabetička a musím sa pravidelne stravovať. Na odpočívadle som vyliezla z mikrobusu a 2x zahryzla do obloženej bagety… Prebrala som sa až v sanitke maltézskych rytierov 🙁 Až neskôr som sa dozvedela, že som odpadla a pristála ľavou stranou hlavy na betonovom obrubníku. Že som si rozbila hlavu, to by nebol až taký problém – to zpravili 4 stehy. Horšie je, že som si poranila stredné ucho, konkrétne tzv. slimáka, orgán zodpovedný za rovnováhu. Zo začiatku som v nemocnici chodila len držiac sa zábradlia (okolo stien je všade zábradlie), doma pridŕžajúc sa nábytku. Teraz už viem ísť aj na nákup do blízkeho obchodu za pomoci francúzskej barly. Mladý švihácky doktor v Passau ma potešil, že sa to zahojí, ale nejaký čas to potrvá. Presnejší termín nechce povedať nikto.
No to ma podrž, tá hlava na obrubníku mohla aj horšie dopadnúť … (sweat) Mladí švihácki doktori sú síce fajn, ale len na občasný pohľad z diaľky, inak je lepšie držať si ich od tela, aspoň teda po tej zdravotnej stránke. Snáď to rýchlo rozchodíš, tu sú palce (y) (y) (y) a ešte (hug)
Náhodou bol fešák, a keď ma prepúšťal, tak na mňa, starú vykopávku žmurkol 🙂 .
Inak technické vybavenie a prístup personálu to je v porovnaní s našimi nemocnicami “ nebe a dudy „.
Napr. ležala som na izbe s 93-ročnou babičkou, kt. spadla a zlámala si rebrá. 5x za deň ju prebaľovali, ale nikto jej nepovedal ako u nás v Brezne: – No, zase ste sa posrali!!! Toho som bola svedkom 🙁 .
Ach Yetti – držím palce, ať se hlemýžď co nejdřív vzpamatuje, vystrčí tykadla a drží tě zpříma. (y) (y)
Nádhera. Parádní fotky. Ale ty sněhové hradby mi fakt nahánějí hrůzu (shake) Nejsem moc zcestovalá. Moje nejsilnější zážitky z cizích zemí by se daly shrnout takto: Skotsko – nádherná krajina, dokonalé místo na prázdniny, ale žít bych tam nemohla. Rakouské Alpy – pobyt v malé vesničce v údolí mezi horami měl jisté kouzlo, ale já si tam připadala neskutečně stísněně, jako trpaslík obstoupený obry. Brr. Štrasburk – šedivé město, málo zeleně, moc lidí. Taky brr. No a nejlepší nakonec, německý Heidelberg – město, na kterém vlastně není skoro poznat, že je to velké město. Obklopeno lesy, z jedné strany nížina a z druhé kopce (ano, přesně jako u nás doma (chuckle) ), tajemnem dýchající staré centrum, a okraje města jako stvořené pro pěší turistiku a procházky se psy. Navíc je to jedno z nejteplejších míst Německa, což mi naprosto vyhovuje. Využívají toho i místní zemědělci, najdete tu nekonečné plantáže jahod… Áách ano 🙂 Tam jsem určitě nebyla naposledy.
Tak Heidelberg říkáš… 🙂 Je to moje ostuda, že Německo vlastně vůbec neznám. Já přes něj prostě většinou jen přejíždím.
Jak je to vlastně v Německu se psima? Dá se tam s nimi nějak normálně existovat – tedy dá se s nimi třeba ubytovat někde v penzionu nebo v hotelu?
Tak já tam přímo se psima nebyla, ale řekla bych, že Němci jsou v tomhle docela napřed. Stejně jako až téměř fanaticky chrání přírodu (i to, o čem bychom u nás řekli, že je z ekologického hlediska úplně bezvýznamné, se v Německu může stát chráněnou rezervací (chuckle) – teda asi ne všude, nemůžu to zobecňovat na celé Německo, ale třeba zrovna okolí Heidelbergu na mě tak působilo), tak si myslím, že budou prosazovat i práva zvířat. V Heidelbergu jsem strávila měsíc a za tu dobu jsem potkala lidi převážně s různými voříšky z útulků, nebo naopak nádherné očividně čistokrevné psy. Pracovala jsem v ZOO, kam měli psi přístup, a pokud do nějakého pavilonu nesměli, bylo u vchodu vždy jakési „úvaziště“ i s miskou na vodu 🙂 A teď pozor! Viděla jsem páníky s pejsky na volno pobíhajícími v polích, a za celou tu dobu jsem tam nepotkala ANI JEDNOHO SRNCE! 😀 (Ono teda z hlediska rozmanitosti divoce žijících druhů je to mnohem lepší u nás, ale není tohle pro pejskaře ráj?! 😀 )
dede, moje sestra v heidelbergu asi 10 let bydlela, je to opravdu pěkné univerzitní město, pěkná stará čtvrť a úžasný hrad, vysoko na kopci rozhledna, plavby po rýnu, stojí to za návštěvu.
Ta divočina je krásná 🙂
Já proti divočině nic nemám, jen nesmí předstírat že je civilizovaná. Taky nemám nic proti civilizaci, když je skutečně civilizovaná. Já k životu potřebuju rozhled. Krajina placatá, pohled přes moře, výhled z vrcholu kopce. Počítáno podle lidí, asi bych mohla žít v Holandsku. I když poprvé, až při letošní dovolené na Istrii, jsem si tu otázku položila skoro doopravdy. Mohla bych tu žít trvale? Odpověď nebyla jednoznačná 🙂
Nemohla bych žít v centru Prahy (ale v centru HK jo) a nemohla bych žít v úzkém údolí řeky (ale v Polabí jo )
Hele, Dede, neměla bys, extra pro mě, jednu fotku, na které by bylo fakt hlavně moře ? 😀
Neboj, mám fjordy i Atlantik 🙂 Vypadá to, že ty vám ukážu ve čtvrtek, jakmile je vyberu a vymyslím k tomu pár smysluplných slov 😛
Ahoj Dede. I když asijská příroda je k smrti fascinující, a to jak v explozích barev, tak vysušená do hněda, tak nejraději mám svou zem, svou krajinu, jejímuž hlasu rozumím nejlépe. Víc k tomu teď nenapíšu, nemám na to myšlenky. Až do konce prázdnin tu budu mít bratrovy děti. Byli jsme včera rozprášit jeho popel tam, kde to měl rád. Je to sice ještě daleko, ale pomyšlení na letošní Vánoce mne děsí.
Ach jaj, slová sú tu o ničom …
(u) (u) (u)
Upřímnou soustrast a hodně síly.
Úprimnú sústrasť (handshake) (rose1)
Upřímnou soustrast a hodně sil pro všechny.
Alasdaire, co napsala Akeretta, tak na tebe myslím, tohle jsou zlé chvíle. Upřímnou soustrast (h)
Jinak myslím, že děti i švagrová mají v neštěstí velkou kliku – že mají tebe. A určitě je to i naopak, děti ti také nějakou útěchu poskytnou.
Zaskoč kdykoliv… myslím, že i tady na tebe teď hodně lidí myslí. (wave)
Upřímnou soustrast. Držte se.
Upřímnou soustrast, buďte stateční. (u)
Alisdaire, upřímnou soustrast.
Ach jaká to smutná zpráva ! Ať už s důvodu vleklé nemoci nebo tragedie, pro ostatní rodinu neuvěřitelná bolest. Upřímnou soustrast vám všem (u)
Měj dostatek síly nést ten smutek sobě,švagrové a dětem …jsi teď jejich opora a jistota… (hug)
Upřímnou soustrast.
Alasdaire, upřímnou soustrast.
Alasdaire, je mi to moc líto. Myslím na tebe. A drž se. (h)
„Ať si jen země letí do prázdna, ať si jen letí, jen když zbude jistota jednoho místa, místa posledního, místa jen pro hrob. Chci ho mít tam, jen tam u nás. Kdyby mi jen oči pro pláč zbyly, já se tam vrátím, já se tam i poslepu vrátím.“
Tak je to se mnou a cizími kraji. Nemůžu žít jinde, než na tom našem suchem sužovaném jihu Jižní Moravy. A kdyby nastala taková hypotetická situace, že bych si musela vybrat jinou zemi, tak by to byl kraj mezi Ptují a Varaždínem – tam mi to připomíná „u nás doma“ – jenom je to víc vypulírované. Navíc (což u mne není zanedbatelné), bych se snad i dorozuměla …
Ygo, tohle jsi celá ty v kostce (inlove)
Podobne ako Matylda milujem Stredomorie, len som skôr zaťažená na grécke ostrovy. Z nich asi najviac na Krétu, už sme tam boli 5x (alebo dokonca 6x?) a ten ostrov je tak veľký, pestrý a rôznorodý, že ma zatiaľ neomrzel a kľudne by som tam hocikedy išla zas. A more je tam proste úžasné, na severe aj na juhu. A predsa po tých 12 až 14 dňoch dovolenky už sa teším domov, na tú našu rovinu a v diaľke zaoblené chrbty Malých Karpát a ich listnaté lesy. Hodnotenie krajiny podľa toho, či tam je kam ísť so psom, sa mi veľmi páči a je veľmi výstižná. Pekne je pre nás tam, kde radi chodíme na prechádzky, no a so psom sú prechádzky predsa najlepšie 🙂 . Po dovolenke si to teraz vynahrádzam, Jackie je z dlhých prechádzok nadšená a sem tam už dokonca aj poslúchne. Len tie zajace osprostené keby nám nechodili v ústrety tak na 3 metre. Ušiak – čistý mimoň, si to hopká nám oproti rovno po asfaltke a fakt 3 metre pred nami naveľa dvihne hlavu, že jáj tak pardon, otočí sa a úplne vlažne akože utečie (moc do toho úteku v tom teple nedávajú, aj keď chodíme skoro ráno, o siedmej už je 25 – 26°C). A psíčka už sa mi drhne aj v postroji…
Jo, zajíci – koukej, co jsem ráno potkala na lázeňské promenádě. Sranda ale byla, že si jich Toya vůbec nevšimla (chuckle)
http://yga.rajce.idnes.cz/2015_Okolo_10._cervence/#P1130223.jpg
No toto je úplne presné! Jackie si ich tiež nevšíma (hraboši sú lepší), až kým nezačnú akože utekať.
Keď vidím týchto drzounou, mám 101 chutí zabehnúť do Jednoty po smotanu …
O blbých zajících nejčastěji slyším od Matyldy a jsem moc ráda, že u nás jich je velmi málo – stačí všudepřítomné srnčí. Ale když sjedu z kopečků od nás na Hradec, tak ty ušaté čumily taky vídám dřepět třeba uprostřed vsi a čumět. 😛
U nás na JJM to vypadá jako ve střední Itálii- kulhají jen ty sady olivovníků. Tady mi chybí jen moře s útesy, co jsem viděla tam. Moc mi chybí moře. Tu střední Itálii jsem si zamilovala.
Matyldo, s mořem neporadím, ale s tím, jak to teď na jižní Moravě chodí, budeš moct brzy pěstovat olivovníky na vlastní zahradě 😛
Já viděl jen jižní Norsko a můj první dojem byl spíš v“To je nuda, tady to vypadá jako u nás“ 😀 (a to fakt, výhled z mého jabloneckého okna je skoro stejný jako mnohé výhledy od Oslo na jih, příroda taky) Kamarád nad Hollmmenkollenem prohlásil: „To je jako Bedrichov, jen místo josefodolske přehrady vidíš fjord“. Já porovnávám a srovnávám místa, kde jsem byl hodně. Teď zas jezdím na čtrnáctidenní jízdenku, tak porovnávám i v rámci ČR. Jo a fotky krásné 🙂
Ano, Jizerky jsou u nás Norsku nejblíž – jen je to maličké (chuckle)
Moje tady u nás je Podkrkonoší. Krásy tu máme plno, jen té vody málo, zvlášť letos, kdy je napůl vyschlý i Zátlucký rybník 🙁
kopečky a lesy mi tu v anglii strašně moc chybí. tam fakt není vůbec žádná příroda a kam jít se psem. u nás na jihovýchodě je všude tak hustá zástavba, že jedno město plynule přechází do dalšího, a pokud náhodou někde nějaké pole nebo lesík je, tak je to stejně soukromý pozemek a nesmí se tam.
tady v lužických horách je krásně. dneska jsme jeli do stráže pod ralskem a
zítra jedeme do prahy do zoo