Seděla v křesle, nohy měla pohodlně opřené o starý gauč a oči se jí samy zavíraly. Služba byla klidná, nikomu se nepřitížilo, nikdo se s nikým zatím nepohádal a kupodivu i všechny přístroje fungovaly, jak měly.

Noční služba v nemocnici. Bože, kolik nocí už takhle strávila? Někdy byl klid, jindy se jí ráno třásly vyčerpáním ruce. Zvykla si na noční bdění a už jí to vlastně ani nevadilo. Sem, na neblaze proslulou eldéenku, však přišla už jako vrchní sestra, takže sloužila zřídkakdy. Jarní prázdniny ale odvelely pár děvčat se školou povinnými dětmi do hor, takže se tenhle týden napsala do rozpisu služeb také.

Svým způsobem si to užívala – dělala jen to, co bývalo dřív hlavní náplní její práce, tedy pečovala o nemocné lidi. Dnes však měla často pocit, že kdyby si nedala pozor, spočívala by její práce především v papírování a potom v řešení nekonečných sporů a hádek. Sestry, sanitáři, kuchařky a uklízečky tvořili první výbušnou skupinu. Jejich vnitřní spory však byly jen čajíček proti tomu, co vzniklo, když se emoce a nepříliš spolehlivá trpělivost personálu pomíchaly s emocemi a mizivou trpělivostí pacientů a jejich příbuzných.

Ironicky se ušklíbla – eldéenka byla mimořádné pracoviště ještě i tím, že nejmíň polovina jejích oveček si tykala se starým Alzheimerem a jejich uvažování a následně chování tedy vykazovalo mnoho pozoruhodných zákrut. Její bývalý primář na chirurgické jipce nemohl pochopit, proč od něho odchází právě sem. Sice se nakonec zdržel nekorektních vyjádření, ale v očích mu to přečetla zcela jasně.

Jenže ona věděla, co dělá – tito lidé ji a její práci potřebovali a ona zase chtěla zpomalit. Nějak měla po těch letech mezi všemi těmi přístroji pocit, že se jí ze života vytrácejí doopravdoví lidé. No, to se jí splnilo, pomyslela si s kapkou rezignace, až skončí tady, tak půjde nejspíš pást ovce – ty aspoň nemluví. Zavřela oči. Než půjde proběhnout oddělení, může si ještě chvilku odpočinout.

Najednou si uvědomila, že není sama. V protějším křesle někdo sedí… někdo známý? Cože??? Vždyť za ženská vypadá úplně jako ona sama, jen je… podrobila neznámou pečlivé prohlídce… nejspíš o kousek vyšší, štíhlejší, nápadněji oblečená, a na vlasech má ten úžasný zlatokaštanový přeliv, na jehož použití sama nikdy nesebrala odvahu. „Vždyť ona vlastně vypadá úplně stejně jako já!“ žasla potichu. Jen ten úsměv se jí nelíbil. Působil tak trochu nadřazeně, ta dotyčná si byla sama se sebou zatraceně jistá!

Potřásla hlavou. V sesterském pokoji se objeví neznámá ženská a já si lámu hlavu s jejím úsměvem. Je to sen nebo není? „Ale to víš, že není…“ ozvala se neznámá. Bože, užasla, i ten hlas má stejný… Neznámá lehce naklonila hlavu a pobaveně prohlásila: Jasně, že je stejný. Jinak by to ani nešlo – dovol, abych se představila. Jsem tvé druhé já… klidně mi můžeš taky říkat Tereza.“

Tereza se napřímila v křesle a nohy si obezřetně strčila do pantoflí. V místnosti svítila jen noční lampička, ale i tak zahlédla v očích svého druhého já škodolibý záblesk. Přece se nenechám zaskočit sama sebou, rozhodla se a odtušila: „Žádná Tereza, ty jsi… no řekněme Tereza číslo dva, prostě Dvojka. Copak žes zaskočila, takhle v noci?“

Tereza č. 2 pohlédla na své první já s uznáním a Tereza samotná najednou pochopila, že ta druhá je skutečně ona sama. Byla to její buřičská část, ta neohrožená, se sklonem k dobrodružství, s proříznutou pusou a neklidným duchem, kterého se nikomu a ničemu nepodařilo úplně zkrotit. Její druhé já – jak si stihla všimnout – dosud neopustila láska k výrazným barvám, nápadným doplňkům a… vidím dobře tu přilbu vedle křesla?… k jízdě na motorce.

Dvojka se uličnicky ušklíbla. „Musela jsem se připomenout. Dnes jsi mě zavolala na poslední chvíli. Snad jsi se s těmi lidmi nechtěla bavit! Zasloužili si nakopat do zadku, přinejmenším. Jenže ty jsi holt příliš útlocitná.“ Tereza dobře věděla, o čem její druhé já mluví. Byl to doopravdy hnusný případ a bohužel ne úplně ojedinělý. Stará paní Takešová ležela na trojce, diabetička, které se začaly bouřit ledviny. Na oddělení už s ní akutně nemohli dělat nic, ale domů rozhodně nemohla. Tak uvázla tady, utrápená nejen nemocí, ale taky starostmi o starou fenku a dvě kočky. Zvířata se podařilo umístit u dobrovolníků z útulku, protože stará paní tvrdila, že nemá nikoho, kdo by se o ně postaral. A najednou se tu objevili ti dva chlapi, prý švagr a synovec.

Ještě i teď Tereza pocítila nával zlosti. Bože, vidět to ve filmu, kroutila by nad tím hlavou a nevěřila by, že se něco takového může doopravdy stát. Sestra Andulka za ní přiběhla s očima navrch hlavy – pojď honem, nebo ji utrápí! Když spolu vešly do pokoje, tak ten starý už málem s chudinkou paní Takešovou cloumal. A furt mlel něco o baráku, že jako když je na smrtelný posteli, tak že na něj musí ten barák přepsat, že je to její povinnost a kdo ví co ještě. A mladej zatím hlídal dveře. No to mohl zkoušet, napadlo Terezu pomstychtivě – na mém oddělení! Hyeny hnusný…

Ne, ty dva by nikdy nenapadlo, že měří sotva metr pětašedesát v punčochách. Tyčila se nad nimi jako ledová královna, zuřivost se jí odrážela jenom v planoucích očích. Ne… nepoužila jediné sprosté slovo, ačkoliv ji jich napadala spousta. Vyletěli z baráku natošup, ani nemusela volat mládence. No, určitě si budou stěžovat, ale jen ať to zkusí, zadupe je do země jak nosorožec! I při té vzpomínce cítila, jak jí v žilách klokotá adrenalin. Zdvihla pohled a podívala se Dvojce přímo do očí. Zrcadlily její bouřlivé emoce, ale navíc v nich zřetelně svítila vítězoslavná pomstychtivost. Tereza trochu zchladla.

„Ehmmm,“ ozvalo se zakašlání z protějšího gauče. „Myslím, že by ses neměla nechat tak unášet. Co ty víš, jak to s tím domem doopravdy bylo?“ Tereza i její druhé já stočily zrak stranou a uviděly… další Terezu. Tentokrát byla správně vysoká i správně… zaoblená. Její oblečení však bylo úplně jiné – tak bezvýrazné, jako by se jeho majitelka snažila v ničem nerušit.

Sukně, svetr, praktická kabela. Vlasy upravené, ale už trochu prošedivělé. Inteligentní pozorné oči, příjemný úsměv, sebejisté ruce. „Dovol, abych se představila…“ začala, ale Tereza jí skočila do řeči. „Cože, nechceš mi říct, že jsi mé třetí já?“ Oči neznámé Terezy se rozsvítily pobavením, když odvětila: „Ne třetí… to by už bylo moc. Jsem také tvé druhé já… jenže jiné, než je tamta.“

Tereza potřásla hlavou. Měla ve věcech ráda jasno. „Takže ona je řekněme 2a, zatímco ty jsi 2b? Třetí Tereza se rozesmála. „Když myslíš… Já se hádat nebudu.“ „No jasně,“ ozvala se kousavě 2a. „Ty se nehádáš nikdy, ty si necháš od lidí srát na hlavu a ještě se na ně usmíváš!“ Nevzrušená 2b pokrčila rameny. „Někdy je to rychlejší cesta k cíli. Proč se rozčilovat? Na med nachytáš víc včel než na ocet.“

„No jistě,“ pitvořila se 2a. Dostaneš se sice k cíli, ale jsi přitom za hlupáka. Kdo tě potom bude brát vážně – až půjde do tuhého? Kromě toho předevčírem ses normálně předváděla.“ Tereza sledovala se zájmem hovor obou svých dalších já. „Myslíte pana Makovičku?“ „Jasně,“ přitakaly 2a i 2b, a navzájem se měřily nabroušenými pohledy. „Mluvíte o tom ztraceném pouzdře na brýle?“ ujišťovala se Tereza.

To byl taky povedený případ. Panu Makovičkovi na sedmičce bylo třiadevadesát a trápila ho celková sešlost věkem a špatná paměť typicky zkombinovaná s fóbií ze zlodějů. Neustále se mu něco ztrácelo a všechen personál si s ním už ixkrát zahrál hru na lupiče a četníky. Jenže ten den, co mu někdo ukradl pouzdro na brýle, měl pan Makovička skutečný záchvat zuřivosti a chtěl mluvit s ředitelem nemocnice. Takže vedle jeho postele musela usednout Tereza a případ urychleně vyřešit. Copak pouzdro našla snadno. Celou dobu totiž leželo na nočním stolku, ale nikdo neměl odvahu na to navztekaného stařečka upozornit.

Tereza dostala nápad. Zatímco se hlasitě vyptávala na podrobnosti ohavné krádeže, sebrala pouzdro ze stolku a šikovně ho spustila na zem. Poté, co pana Makovičku trpělivě vyslechla, začala s hledáním. A ejhle – že by bylo tady? „No vidíte,“ uklidňovala starého pána, „nikdo ho neukradl, jenom spadlo na zem!“ No, jestli čekala vděčnost, přepočítala se. Dědoušek byl jednou pěkně rozkurážený, tak nemínil hned přestat a s pouzdrem pevně sevřeném v divoce gestikulující kostnaté ruce ji pořádně sjel za to, jaký má v nemocnici nepořádek. Slyšela, jak se venku hihňají sestry se sanitářem, ale ani nemrkla. No… ani se 2a nedivila, tohle hrdinství opravdu nebylo.

Jenže 2a a 2b ještě neskončily. „Copak tohle byla pitomost, ale ta tvoje nekritická láska ke všem lidem jednou skončí tím, že se povezeš v pěkným průšvihu. Nezapomněla´s, jak jsi kryla tu uklizečku? Dobře víš, že prostě kradla!“ „To nebyla žádná krádež,“ bránila se 2b. „Chudák ženská zůstala po rozvodu málem bez koruny, kluka má na střední škole a chlap jí nedává ani halíř. Ta trocha jídla jí pomohla to zvládat!“ „Má si zažádat o podporu a ne brát jídlo pacientům!“ odsekla 2a. „Potřebuje pomoct, to neříkám, ale systémovou, a tu šlohnuté jídlo nenahradí!“ „Nemáš kousek srdce!“ „A ty si na něm sedíš!“

Tereza jen zakroutila hlavou. „Ale ale děvčata, snad se nebudete hádat? Přece se nehádám sama se sebou???“ Najednou se zarazila. Ale ano, hádá! Copak se nezná? Než přistoupí na nějaký kompromis, tak si ten boj musí vždy znovu a znovu vybojovat. A teď vidí, jak to vlastně ve skutečnosti probíhá – žádná sláva, opravdu. Ale kdo nakonec rozhodne? Ona sama, že?

Zvedla hlavu a pozorně se podívala na 2a, která zrovna 2b vyčítala, že nebýt padavka, nikdy by společně nepřišly o modrého plyšového medvěda, kterého tak hloupě dala bratranci Vláďovi, který už stejně měl medvědů plnou skříň. Rozčilená 2b kontrolovala tvrzením, že nebýt nesnesitelné arogance 2a, nepustil by je Karel k vodě a neutekl za Růženou. Takový úžasný kluk! Šílely po něm všechny holky ze třeťáku a ona neumí tu pusu zavřít!

„Tak dost!“ zahřmela nesmlouvavým hlasem vrchní sestry. „Koukejte zmlknout a přestaňte se tak hloupě hádat!“ Obě její druhá já k ní otočila překvapené pohledy a skutečně ztichla. Tereza se smířlivě usmála, vstala z křesla, protáhla se a rukama si uhladila rozčepýřené vlasy. „No vidíte holky, že to jde. Seberte se obě, jdeme na obchůzku. Máme práci, ne?“