Sedím u jídelního stolu a rezignovaně odtahuju nohy pod židli, abych uvolnila koridor. Berry už zase emituje dominantní vlny, což znamená, že tu po trase ležaté osmičky, částečně kolem stolu a částečně pod ním, krouží černobílý vydatně kvílející tvor.

Přemýšlím o tom, jak dlouho trvá nekonečno – protože Ari je určitě přesvědčená, že svého medvídka (míček, kost… doplňte cokoliv, kromě plastového vejce – to je venku:)) už nikdy v životě nedostane a svůj žal se nesnaží nijak utajit. Popravdě řve jak pavián.

Ve chvíli, kdy Ari propadá zoufalství a já se zvedám, abych obě vyhodila z baráku na zahradu, Berry se lišácky usměje a tu věc jí nechá. Bílá začne kvíkat pro změnu potěšením a Velká Černá mi položí čenich na koleno, vrtí ocasem a vypadá sama se sebou náramně spokojená.

Před výchovnou lekcí – Ari schraňuje majetek:))

Podrbu ji za ušima a přemýšlím o tom, jak to ta Berry dělá. Obvykle vypadá jako laskavý plyšový polštář. Navzdory černé barvě si ji občas chtějí hladit děti. Je tak dokonale socializovaná, že kolikrát vypadá jako ňouma. Někdy ji Ari šidí tak strašně, že se na to nemůžu dívat. A pak najednou přijde chvíle CH a okamžik O a všechno se změní.

Ne na první pohled. Berry není naježená, nenašlapuje jako zápasník v ringu, rozhodně nevrčí. Jen sebere něco, co Ari zrovna považuje za své, a začne s tím chodit. Ari, která se s ní normálně přetahuje o cokoliv a často úspěšně, se najednou ani nesnaží.

Jen chodí za Berry a kvílí. Strašně. Někdy na ni přijde malomyslnost, tak přestane chodit, sedne si, kouká na mě a vyje jak šakal. (Mám to natočené, ale nevím, jak video zmenšit, aby se dalo dát na net)

Berry chodí a NEDÁ!

Potom teprve Berry vypne „vlny moci“ a smiluje se nad tím malým bílým ubohým štěňátkem (stejně velkým, jako je ona:)) a tu věci jí prostě dá.

Hm. Já vím, co dělá, proč to dělá, ale nechápu, JAK to dělá.

A napadá mě jedno – nemohla by mě to třeba… naučit?   (blush)

Ta kvílela, co?:))