Gargano je poloostrov na východním pobřeží Itálie. Celý poloostrov je národním parkem. Ve vnitrozemí je nejen původní listnatý prales Foresta Umbra, ale i řada tisícimetrových vrcholků hor. Pobřeží je lemováno bílými skalisky, rozlehlými jeskyněmi, překrásnými plážemi. Historických cílů je taky dost k vidění. V sezóně je Gargáno přecpané turisty. To nás neláká. Ale taková mimosezónní poznávačka…

Úterý – pokus o lodní výlet I., Foresta Umbra, Peschici

Ráno jdeme Betku vyběhat na pobřeží. Okolí malého kostelíku S. Lorenza je velmi fotogenické. Bílé kameny, kvetoucí zeleň, v pozadí bílé vlny na modrém Jadranu, strážní věž Torre Molinello a taky podivná konstrukce trabucco.

Tyto složité dřevěné konstrukce plné sítí a lan jsou po staletí (od dob Féničanů) využívaná na lov parmic. Všechny parmice se snaží vždy držet té, která prudce mění směr a odplouvá… takže se jedna ryba přidělá na lanko, po chvíli se „popotáhne“ nad síť a celé hejno ryb se vytáhne z vody. Trabucca jsou vidět na pobřežních útesech všude kolem Vieste a Peschici.

Vieste

Před devátou hodinou jsme již bez Betky byli v přístavu. Zaplatili jsme poplatek za parkovné (speciální parkoviště pro výlety k jeskyním, loď vyplouvá v 9:00) a spolu s rakouskými manželi čekali na lodní výlet. No, z výletu nebylo nic. Nedivím se, že není ekonomické vozit na lodi 4 pasažéry. Ale proč mimo sezónu nezúžit jízdní řád?? Nebo alespoň nevarovat, že se pod 15 lidí nejezdí?? Či nevyužít menší loďku?? Nebo alespoň nevybírat parkovné?? Inu Itálie…

Beta se divila, že jsme zase doma. Z klidového režimu (předem naplánovaného na prostředek dovolené) se vyvrbilo ne zrovna klidové náhradní řešení – pěší výlet do Lesa Stínů (Foresta Umbra).

První pokus o vstup do pralesa skončil fiaskem. Krásné parkoviště s dřevěnými plůtky a informačními cedulemi byla jen „pic – nic area“ bez možnosti vstoupit do hustého trnitého podrostu. Druhý pokus skončil stejně. Třetí taky… Byli jsme dost naštvaní, ale nakonec jsme dorazili až do samotného srdce pralesa – k ohrádkám s jeleny a srnci a daňky a k rybníčkům s vodním ptactvem a želvami.

Když jsme velkým obloukem minuli řvoucí třídu puberťáků, tak se nám konečně výlet začal líbit. Široké pohodlné cesty, obří buky, duby, tisy, jilmy… spousta zelených lišejníků, břečťanů, cesmín a mně neznámého pichlavého křáčí – doma určen jako listatec bodlinatý. Už název napovídá, že družit se s ním není vhodné…

Systém značených cest nám zůstal utajen, ale orientační smysl nás po pár kilometrech dovedl zpátky k parkovišti.

Foresta Umbra

Foresta Umbra má rozlohu 11 tisíc hektarů. Jedná se o poslední pozůstatek původního zalesnění. Národní park byl vyhlášen v roce 1991. Území parku je silně zazvěřené.

Ještě k tomu „zazvěření“. Když pomineme domácí zvířata, tak jsme za celý týden pobytu (a že jsme Gargáno projezdili křížem krážem i ve velmi brzkých hodinách a prochodili jsme místa, kam lidi vůbec nechodí) nejen že neviděli ani jeden kus zvěře, ale ani jeden otisk kopýtka či nějaký ten bobek. Jedna sražená kuna na silnici (notabene ve městě) byla jediným kusem divočiny…

Odpoledne pro Betu začal „klidový režim“ a my sami odjeli do sousedního městečka Peschici. Opět bylo bílé město krásně zářící na útesu nad mořem hezčí z dálky než z blízka. Ale půvab a osobitost starému centru města upřít nelze. Poté jsme opět objevovali další kusy „našeho“ města, Vieste. Šli jsme si sáhnout na obří vápencovou skálu Pizzomunno, která je symbolem města. Takhle prý skončí ti, kteří si začínají s mořskými princeznami… Mimochodem ten trpaslík u paty skály jsem já (to jen jako měřítko šutříku).

Marně jsme hledali Chienca Amara. Hořký kámen byl svědkem popravy 5000 obyvatel Vieste, když město v roce 1554 dobyli Turci. Městský plán pochopitelně o jeho umístění mlčí… mapy jsou prostě silnou stránkou této dovolené :o)

Pizzomunno a já (aneb hledej Xerxovou - pozn. red.)

Středa – cesta na severní pobřeží, k slaným jezerům

Ptačí rezervace u jezera Lago di Lesina mi pochopitelně z plánu dovolené vypadnout nemohla. Cesta to měla být nejdelší, doplněná o koupání na úžasných dlouhých plážích u jezera Lago di Varano. Takže už večer bylo vše zabaleno, připraveno…

Den ale začal úplně jinak. Že jsem nespavec je známé. Že je nespavec i moje polovička je prostě fakt. A tak jsme usoudili, že když jsme oba dva vzhůru již dlouho před šestou, byl by hřích nejít vyfotit východ slůňa. A tak bez snídaně vytahujeme Betu z postele a jedeme na „naši“ pláž (asi tak 3 minuty jízdy autem) dělat kýčové fotky.

No a po snídani konečně vyrážíme. První zastavení je neplánované. Vidíme šipku na Grotta S.Michele a protože chci nějakou tu velkou vápencovou jeskyni navštívit, sjíždíme na nedaleké parkoviště. K našemu překvapení je tato jeskyně starým chrámem, perfektně ladícím s přírodou. Nádoba na svěcenou vodu je doplňována z velkého krápníku. Úžasně silné místo. Protože já jsem oblečena zcela nevhodně do tílka (jedu do rezervace a k moři), jen nakukuji, neboť o jeskynní chrám se stará starý kněz. Jsem opravdu překvapená, když pro mě zajde ven a osobně mě do jeskyně doprovodí.

Plánovaná byla zastávka u trosek kláštera Sant Nicola Varano na břehu jezera Lago di Varano. Klášterní kostel nemá střechu, je v rozsáhlém velmi zarostlém a neudržovaném olivovém háji. Zahrada je omotaná (jak jinak) ostnatým drátem. Pepa jde fotit, já raději s Betkou vycouvám zpátky, neboť čerstvé kravince všude kolem ve mně nevzbuzují nadšení. Průchod do silnice kravkám nechci nechat otevřený, a protože vrátka se musela složitě odmotávat z rezavého drátu, tak bych neměla naději na rychlý ústup, pokud by se stádu Beta nelíbila. A bylo vedro, takže odložení psa v autě už nebylo možné.

Páník se vrátil velmi vysmátý. Na zbytcích chladné podlahy, v místě bývalého oltáře se setkal s odpočívajícím stádem dobytka. Zvědavé kravky ho šly ještě doprovodit… Proti ruinám kostela byl rozsáhlý areál zničených velkých budov. Rozhodně nevypadaly příliš historicky. Bohužel informační cedule byla za plotem, doplněným opět ostnatým drátem. Zatím jsem nezjistila, zda se jedná o budovy z dob druhé sv. války (měla zde být vojenská základna), nebo jestli to má souvislost s v mapě uvedenými troskami kláštera.

Nastalo hledání vstupu na ornitologické naučné stezky. Asfaltová silnice nás zavedla do areálu místní autoopravny a vypadalo to, že dál se jet nedá. Personál firmy nás ale hlasitě přesvědčoval, že máme jet dál, že tam je možnost výletů i parkování (turistýýýko síííí sííí, pááárking síííí sííí :o) ). Přejeli jsme mostek z jednoho panelu (bez zábradlí) a vyrazili na polní stezníček. Yarýskovi podvozek čistilo obilí a vlčí máky, u prvního „parkovacího“ místa pod vzrostlým eukalyptem jsme raději zastavili a pokračovali pěšky. Zleva výhled na políčka a sady zemědělské nížiny, zprava rákosím porostlé okolí kanálu, který z jezera slanosladkou vodu rozvádí do okolí.

Pár volavek, jeden rákosník. Jinak nic. Došli jsme až na břeh jezera Lago di Lesina na rákosím obloženou pozorovatelnu. Byla vybavena „střílnami“ v různých výškách, aby se dali vodní ptáci dobře pozorovat dětem i dospělým. Ani jedna obyčejná kachna… nic… Beta se tvářila, že zhyne. Stín cestou nebyl žádný, sluníčko pralo naplno (bylo poledne). Chlemtala vodu z kanálu, i tu, co jsem jí táhla v ruksaku. Asi jí opravdu bylo ouvej, protože nesnědla tatranku!!

Čekala nás cesta zpátky. Zvuk zvonců prozradil, že se blíží stádo. Kravky se spokojeně popásaly, velký pastevecký pes se sice o Betku zajímal, ale držel si rozumný odstup. Najednou nás vyrušil zvuk neočekávaný – na tom úzkém polním stezníku nás nemíjelo auto, ale výletní autobus!! nacpaný školními dítky. Takže ornitologická rezervace je opravdu stavěná pro automobilisty :o)

U moře Beta obživla (a snědla i tu svoji rozmatlanou tatranku). Najednou jí nevadily namočené nohy, řádila ve vlnách a hlavně lovila nás. Takovou paničku vracící se z plavby (moře bylo opravdu teplé) bylo třeba masakrovat pařáty i zuby. Měli jsme pro sebe zhruba 15 kiláčků široké písečné pláže. Nikde nikdo. Jen rackové, vlny, písek a my.

Večer opět vyrážíme do Vieste. Nejen na zmrzlinu (ta je fakt skvělá), ale hledat zase kusy historie. Tak tedy Nekropole S. Nicola di Mary zmizela pod novou zástavbou na předměstí. Ale konečně jsme zvítězili při hledání Hořkého kamene.

Čtvrtek – hledání jeskyně, opět Monte Sant Angelo a taky loďopokus II.

Nějakou tu místní vápencovou jeskyni vidět chci. A polovička chce ještě jednou v klidu (bez nedělních zástupů věřících) navštívit Monte Sant Angelo. A tak to tedy spojíme. Naše úžasná mapa má zakreslenou jednu jeskyni ne příliš vzdálenou od silnice. Navíc jsme na ni viděli turistickou odbočku, když jsme se v úterý vraceli z pralesa.

Značená cesta...

Stezník (značený žlutými pruhy na stromech) byl objeven. Trochu nás překvapilo, když jsme podlézali uprostřed lesa ostnatý drát (ale už si skoro zvykáme, že bez plotů a ostnáče tady není nic). Stoupáme a stoupáme. Všude trny. Všude. Vlastně všude ne. Kde nejsou trny, jsou záplavy kvetoucích bramboříků. Zatím se jim snažíme vyhýbat (cestou zpátky už rezignuju…). Na vrcholku šíleného kopce je podivný vysoký plot. Vrátka jsou na řetěz. Tušíme zradu. Ano – po nějakém tom kiláčku navíc docházíme k staré betonové obří cisterně na vodu. Podle mapy měla být až za jeskyní…

Vracíme se stejnou cestou. Házím kámen do ohraženého prostoru. Kámen mizí… asi opravdu je v ohrádce vstup do jeskyně Malanotte… Z Betích nohou a hrudníku u auta tahám asi 40 trnů. I my vypadáme, jako bychom se potkali se smečkou divokých koček. Koneckonců – jedná se přeci o silně zazvěřenou oblat :o)

Dojíždíme do Monte Sant Angelo. Hledáme pozůstatky kostela Chiesa di San Petro a taky Tomba di Rothary.

Zbytky kostela nacházíme – mnoho z něj po zemětřesení nezbylo, ale roseta tvořená těly mořských pannen je skutečně neobvyklá. Tomba di Rothary (údajně hrob langobardského náčelníka Rothariho, který přistoupil v 7.století na křesťanskou víru) otevřená není. Nevadí – stejně se nejspíš o žádnou hrobku nejedná a je to pozůstatek další prastaré křestní kaple. Místo toho si prohlížíme románský kostelík Sv. Marie.

Pochopitelně, že znovu vstupujeme i do prostor poutní svatyně Santuario di San Michele Arcangelo. Tentokrát jsme před svatyní skoro sami, tak vážeme Betu k zdobeným mřížím. Bohužel ve svatyni opět probíhá bohuslužba a tak se brzy vracíme z podzemí zpátky k Betě. Ta si mezitím sehnala šest rukou na hlazení a tvářila se, že nás ani moc vítat nebude…

Vracíme se po pobřežní silnici z Mattinaty do Vieste. Bojíme se, že žádný výlet lodí nebude a tak chceme alespoň nějaké snímky rozeklaného pobřeží plného skalních útvarů získat. Moc to nejde, protože silnice vede vysoko nad pobřežím a výhledům brání vzrostlá vegetace.

Lodě k jeskyním PRÝ jezdí každý den v 9:00 a ve 14:30. V úterý ráno to nevyšlo, tak to zkoušíme odpoledne. Nevyšlo to zase. Opět prý lístky prodává kapitán na lodi a opět nikdo nedorazí… Nevracíme se k Betě, ale jdeme se koupat na městskou pláž. Je dlouhá, s krásným výhledem na ostrůvek plný racků. Dokonce na jejím konci je jedna z jeskyň. Takže i nějaká ta fotodokumentace vyjde…

Jeskyně

Pátek – Beta pasákem krav a konečně i lodní výlet

Být na Gargánu a nenavštívit slavné příbřežní vápencové jeskyně snad ani nejde. Chceme se naposled pokusit o lodní výlet a tak tedy musíme ráno řádně vyběhat Betu. Cílem ranní procházky je okolí kostelíka Sant Maria di Merino. Kostelík jsme našli, ale bohužel byl za plotem. A plot byl na řetěz. Zastavujeme u cesty mezi dvěma kempy. Tušíme, že se tudy dostaneme k moři.

Ano – cesta nás dovedla na další z mnoha krásných pláží. Tato byla netradiční. Kromě pár turistů se na ní rekreovalo stádo krav… Beta byla nadšená. Bez ohledu na můj řev vyrazila za stádem. Čím víc se blížila, tím se kravky zvětšovaly… Beta zpomalovala a zpomalovala… pak jim řekla něco na způsob „ahoj holky, ráda jsem vás poznala“ a tryskem se vrátila přitulit ke mně (tj. přerazila mi stehenní kost a vyrazila zuby).

Krávy se spokojeně popásaly mezi surfovými prkny ve škole vodních sportů. Beta se oklepala, zjistila, že jsou krávy opět maličké a vyrazila na další kolo… Na to, že měla už za sebou týden poměrně náročné dovolené, tak se chovala jak potřeštěné štěně. Děsně si to „pastevectví“ užívala (a krávám to bylo úplně putna).

Vylítanou Betu jsme odložili „doma“ a vyrazili opět do přístavu. Ještě, že jsme to opravdu měli kousek. A stal se zázrak. Z jakéhosi hotelu navezli asi 20 anglických a italských důchodců a tak se tentokrát vyjelo. Tříhodinová plavba opravdu stojí za absolvování. Do některých jeskyní se pohodlně skryje celá výletní loď (pro zhruba stovku lidí). Některé jeskyně jsou temné, jiné mají okna či dokonce propadlé stropy a září v nich sluníčko. Proplouváme kolem skalních mostů, ostrůvků, osamocených skal. Krásné jsou i výhledy na Vieste.

Po obědě začínám balit. Zúžené italské dálnice nás přesvědčily, že bude lépe volit opět noční jízdu. S domácími máme domluveno, že večer vyjedeme. Před odjezdem si jdeme ještě naposledy zaplavat, pak už jen poklidit, dobalit, naložit Betu a vyrazit na cestu.

Vyjeli jsme o půl sedmé v pátek večer a v sobotu před jedenáctou dopoledne jsme byli doma. Žádná „spací“ krize, žádná dopravní komplikace, žádné zajížďky… vše proběhlo hladce.

Krásná příroda, prastaré církevní památky, starobylá města, úžasné moře, vynikající víno a zmrzlina a velmi osobití obyvatelé – to všechno je Gargáno. Když jsme viděli to ohromné množství kempů, apartmánů, hotelů – bylo nám jasné, že v sezóně by to tu pro nás rozhodně nebylo. Ale takhle na počátku května to byl moc príma cíl dovolené. Ano, je to daleko – ale na straně druhé jsme najezdili nezvykle málo kilometrů za týden pobytu. Protože na Gargánu je všechno vlastně hned za rohem…

První díl najdete zde http://naszviretnik.net/2012/05/19/rozcestnik-beta-na-garganu-1/