Bylo 11. dubna 2012 odpoledne a nás kocour Rusty si spokojeně předl, jenže to bohužel nemělo dlouhého trvání. Najednou jako když přehodíš vypínač, začal večer brečet, a když říkám brečet tak to bylo, jako když brečí malé dítě.

Pořád chodil a tlačil, myslela jsem, že jsou to močové cesty, jenže on čural a ukapával, takže kámen v močových cestách to nebyl. A kocour začal zalejzat do tmavých koutů a pořád brečel. Na noc dostal algifen a potom No-spu (no-spa je na zastavení takovychle křeči a algifen na bolest, dávají to i veterináři). A čekali jsme, co bude dál, bolesti tak nějak přešly, křeče taky, ale furt ukapával a chodit čůrat, když to konečně všechno zabralo a byl tak nějak bez bolesti, tak si zalezl do svého bydlíku (skříňka ve které má deku a je tam tma). V noci bylo ticho, byla jsem s ním, ale spala jsem a on zřejmě taky.

Pak přišlo ráno 12. dubna 2012, kocour opět začal naříkat, a já zavolala veterináři, že tam přijedeme a že ho chci nechat uspat. Přijeli jsme k veterinářce, ta koukla na Rustyho, a řekla, ano zavedeme mu kanylu a pak vám ho přineseme zpět a dáme mu injekci. Přinesli mi ho zpět, měl zavedenou kanylu, a paní vetka mi řekla, ať ho obejmu, aby byl se mnou v kontaktu a píchla mu injekci, během chvilky byl pryč, srdíčko přestalo tlouct a můj milovaný Rusty byl pryč.

Vzala jsem si jeho tělíčko a máme ho zakopaného na zahradě. Už jen tělíčko, protože hned jak přestalo tlouct srdíčko, už to nebyl Rusty, jen skořápka, dušička odešla za duhový most.

A teď pár detailů, aby to nevypadalo že to bylo pro nic za nic. Měl FIV (to je něco jako HIV), měli jsme ho z útulku, a když jsme si ho přinesli, měl na sobě neuvěřitelně množství už dávno zahojených zlomenin. Nevíme, kolik mu bylo, na kleci měl 9 v papírech 11 a vět mi 3 roky (jinej ke kterému jsem pak přestala chodit) říkal, že je mu 11. Myslíme, že mu bylo možná 6, možná 8 možná víc možná méně, nevíme. Měli jsme ho téměř 7 let.

Máma mu říkala Pejrak podle toho, jak chodil, někdy bylo všecko v pohodě a někdy ne měl zřejmě i artritidu, takže, když byla zima, tak mu asi moc dobře nebylo.

Později asi tak minulé prázdniny jsem byla v ČR (manžel tu byl a hlídal ho – ziju v Anglii). Když jsme se s mámou vrátili, no to bylo všecko prochacaný, posraný no hrůza, jeho pomsta za to že jsem si dovolila odjet. Manžela má rád, ale vždy si s ním dělal, co chtěl. A tak smě si s mámou řekly, no nazdar to vypadá, že je zle (nebylo, ten skřet to dělal naschvál).

Pak se to opět uklidnilo a okolo Vánoc mu opět přestalo být úplně dobře, někdy to bylo dobrý a někdy horší, ale pořád tak nějak v normě, věděla jsem, že už se blíží čas, kdy budu muset říct sbohem. Ale furt to bylo tak nějak dobrý až do toho jedenáctého. A já věděla že je na konci cesty, jsem řada že to šlo takhle rychle, řekl mi ať už ho nechám jít že už dál nemůže, ty oči plně bolesti…

A jsem moc ráda, že jsem z něj neudělala vařenou žábu, vetka mi řekla že jsme přišli včas, že většinou to lidí nechávají moc dlouho, ale já mu to nemohla udělat.

A teď je mi tak strašně smutno a tak moc to bolí. Všichni mi říkají, neboj to se zlepší, to chce čas, já vím ale teď je to prostě k nepřežití. Také říkají, mysli na to co jsi si s ním užila radosti, já vím, já tohle všechno vím, ale přijde mi že místo srdce mám díru, která je prázdná, protože můj Rusty (ne nebyl můj já byla jeho) už není.

Omlouvám se za smutný článek, ale doufám, že mě chápete.

Sbohem, můj chlapečku, a počkej na mě za duhovým mostem, jednou za tebou přijdu.