Tohle povídání bude trošku z časů bylo-nebylo. Ono totiž bylo, ale strašlivě dávno. Dokonce dřív, než jsem se objevila na světě. Leccos už odnesl čas a každý z aktérů si to pamatuje trochu jinak a při každém vyprávění si možná kousíček přidá.. Ale všichni se shodují na jednom: Bela byla skvělý pes.

Všechno začalo jednou rodinnou dovolenou před spoustou let, kdy se moji rodiče spolu s rodiči mojí maminky vypravili na dovolenou do hor, tuším Jizerských. A tam si je kolem prstu omotalo roztomilé štěně – Bela. Bela byla dvakrát čistokrevný pes. Její otec, čistokrevný „vlčák“, se až po uši zamiloval do její maminky, která byla také čistokrevná, ale kolie. A protože láska hory přenáší, překonali všechny překážky a na svět přišla půvabná štěňata. Bela byla poslední, která se ještě batolila u mámy. A jak se přibatolila k našim, bylo jasno – pojede s námi. Ale kam? V městském bytě by byl takový pes chudák. A tak přemýšleli a přemýšleli, až bylo jasno: Bela bude bydlet v Těšeticích, bude jí tam dobře a budeme s ní každý víkend (tenkrát ještě hlavně neděli) a celou dovolenou.

A tak Bela nastoupila dlouhou cestu v krabici od bot u maminky na klíně, nejdřív do Brna, kde při nocování trochu pofňukávala, asi jí chyběla máma, ale přestala a usnula s hladící rukou na hřbetě. A druhý den šup zpátky do krabice a hurá do Těšetic. V téhle malé vesničce na Znojemsku bydleli příbuzní mého tatínka: teta, takto sestra jeho otce, babička a dědeček a kmotřička. Měli velké hospodářství hned na kraji dědiny, krávu, prasata, kozy, koně, králíky, slepice, pole, sad a snad i les – takové hospodářství přece potřebuje pořádného psa! Ale domácí koukali na psa divně: takové žluté chlupaté štěně, co z toho vlastně vyroste? Až tatínkův dědeček lapl štěně, převalil ho na záda, poškrabal na břiše, prohmatal lví tlapy a prohlásil: „Co by, pořádný pes z ní vyroste, ne takový uhejbák jako Zorina,“ a šel Belu představit domácímu psovi.

A to byl kámen úrazu. Domácí fena, před nedávnem v lese nalezená a sotva zabydlená, uvítala vetřelce s vrčením a vystartovala mu po krku. Hospodář jen houkl a ukázal na bič, s kterým jezdil s koňmi. Zorina přestala vrčet a začala uvažovat. V nestřežené chvíli vlezla do kurníku, ukradla slepičí vejce a strčila ho pod nos štěněti, které očichávalo svou novou misku. A spustila příšerný řev, že vetřelec krade. A že si to s ním vyřídí sama, když lidé jsou slepí a hluší. Na ten bič došlo. Ale nedostal vetřelec, jak Zorina očekávala, ale bič práskl několik centimetrů před jejím čenichem (to bylo poslední varování, že další rána půjde do kožichu, a když ani to nepomůže, bude bita jako žito). „Budeme muset mít jen jednoho psa – a těch vypitých vajec a zamordovaných slepic už bylo dost „, pravil zamračený hospodář. Příští víkend prozkoumávalo dvůr jen žluté štěně. „Kde je Zorina?“, zeptal se tatínek. „Radši se neptej a uháněj cvičit s Belou přivolání!“

Bela rostla a rostla, až vyrostla do rozměrů pořádného ovčáka, s velkou hlavou, plandacíma ušima a pološtíhlou mordou a byla nádherně porostlá polodlouhou tříbarevnou srstí. O tu pečovala hlavně koupelemi – dohlížela na plavení koní zprostředka rybníka, probíhala potokem a po práci, když se domácí ocáchali v neckách či u pumpy, vytřela necky dosucha nebo na sebe nechala napumpovat vodu. Zkrátka blechy nikdy neměla, i když u okolních psů se to jimi jen hemžilo.

Bela se na dvoře a v kuchyni rychle zabydlela: dobytek ji poslouchal na štěknutí, zaháněla jej do chlíva, vyháněla z chlíva, sháněla slepice a uměla oddělit od hejna a nadehnat hospodyni do rukou určenou slepici. Doprovázela potah na pole či do lesa a při této cestě si trochu zahřešila: jak se objevil zajíc, už Bely nebylo. Přilítla po chvíli s vyplazeným jazykem, nechala si vynadat, co se do ní vešlo, a proměnila se opět v poslušného a spolehlivého psa.

Faktem je, že Bela zcela zrušila výpůjční praxi na dědině běžnou: „Fanooo, půjč mi rozporkůůů, zejtra zabíjímeee!!!“ „Visí na kůlně, vem si ji, až půjdeš okolo!“ A Venca prošel bránou nebo došel zahradami, přeskočil plot, domácího psa ignoroval-nakopl-uplatil kůrkou a rozporku si vzal. Tak tohle s Belou nešlo. Dům, dvůr, zahrada a sad patří mým lidem a nikdo cizí si tu nesmí nic brát! A kdo si to zkusil, trávil čas sezením obkročmo na plotě a voláním o pomoc k velké jundě domácích. Zajímavé bylo, že fenka naopak přijímala od sousedů vracené výpůjčky a ukládala je na dvorek či kuchyňský stůl. A cizí věci nebrala, i když vypadaly úplně stejně, bezpečně to poznala. Pro tyto vlastnosti byla často probírána v obecní hospodě a (teď trochu naštvu čtoucí chovatele, ale uvědomte si čas a místo, o kterém píši) všechna její štěňata byla zadávána ještě před narozením a sousedi byli ochotni za ně i platit! Ono jich zase tolik nebylo, domácí prokádrovali každého Belina nápadníka důkladněji, než kdyby se ucházel o jejich jedinou dceru, a tak potomci byli (v rámci venkovských možností) také velmi kvalitní.

Bela udivovala i schopnostmi skoro magickými: jak se auto mých rodičů přiblížilo na pět kilometrů k dědině, Bela našpicovala uši a začala co chvíli vybíhat k vratům. „Aha, Brňáci už jedou!“ „Vždyť neslibovali, že dojedou!“ „Věř Bele!“ A taky že ano. Ale jak na to přišla, když jezdili pokaždé v jinou dobu a z jiné strany … jen to auto bylo pokaždé stejné…

Uvítání lidí, které milovala, probíhalo vždy bouřlivě. Velký pes je přirazil ke zdi, až se z ní zaprášilo, a pak dal najevo své bouřlivé city. V naší rodině nejsme žádní křehulíni a křehulky, tak se ty návaly citu vždy ustáli. Až jednou … vystoupila moje maminka z auta, preventivně se o ně zapřela a přilítla Bela. Pobíhala kolem ní, radostně kňučela, tloukla ocasem, olizovala jí ruce, ale dávala si dobrý pozor, aby o ni silněji nezavadila. „Hodná Beluška,“ radoval se můj tatínek, „je to chytrá holka, konečně pochopila, že se na lidi neskáče“, a vystoupil z auta. V tu chvíli si Bela vše vynahradila a vymetla s ním dvoreček. A stejně bouřlivě uvítala i babičku a dědečka. „V tom bude něco jiného, děvče“, shodla se rodinná rada nad chováním Bely k mamince. A taky že bylo. Za necelé dva měsíce to bylo jisté, a za dalších sedm jsem se narodila. Jen si nemohli všichni srovnat v hlavách, jak to fenka mohla vědět dřív než budoucí rodičové.

Bela byla z miminka nadšená. Točila se něžně a opatrně kolem kočárku, stavěla se na zadní, aby nakoukla, ležela blízko kočárku na stráži. Dokud byla Bela naživu, neštípla mě nikdy vosa. Bela cvakla čelistmi, střih a z tlamy jí vypadly dvě přeštípnuté půlky čehokoliv, co zrovna bzučelo okolo. Na mé pozdější vyčítání, že ji to štípne do jazyka, nedbala. Když jsem povyrostla, pomáhala mi s chůzí a vždy se přitočila tak, že jsem padla na tříbarevný polštář. Učila jsem ji žrát švestky (úspěšně) a vyplivovat pecky (neúspěšně). Taky jsem na ní jezdila jako na koni, dokud mi nevysvětlili, že už jsem na to moc těžká.

Podle rodinné legendy mi Bela zachránila život nebo alespoň zdraví. Každý to vypráví jinak, ale shrňme to společné. Bela zvládala opečovávání mimina na jedničku: přišla-li do kuchyně a odváděla si mou maminku, měla holčička hlad. Pokud si odvedla libovolnou ženskou, chtělo to čistou plenu. Přikrývání a odkrývání miminka zvládala sama, na odvoz a otáčení kočárku brala kohokoliv, protože měla zakázáno s ním sama pojíždět (asi se báli, že špatně dobrzdí). Jednou, to už mi asi bylo víc než rok, protože jsem spinkala v kočárku zakšírovaná, dělala celá rodina něco na poli za zahradou i s koňským potahem. Bela si ověřila, že je mi dobře, spím tvrdě a nebudu asi nic potřebovat, a tak šla kibicovat vozkovi.

Tu se setmělo až černo a spustil se náhlý prudký průtržový lijavec. Bela jakožto čtyřnožec byla na dvoře první, lidé teprve dobíhali. Mou maminku však čekal obrovský šok: do kočárku lilo a dítě pryč! „Neboj, Bela ji najde!“, chlácholil dědeček maminku, která začala propadat zoufalství. „Belo!“ Pes nepřiběhl, jen se ozvalo tichounké písknutí. „Beeeloooo!!!!“ Pískání zesílilo, všichni se vydali po hlase ke psí boudě. Průtrž přestala, jak začala. Uvnitř boudy v šeru ležela Bela, uvnitř stočeného psa jsem pospávala já v ukousnutých kšírách a Bela zvedla hlavu: „Co tak řvete? Probudíte holčičku!“ Maminka vlítla do boudy a uchopila mě do náruče. Za chvíli už drhla probuzené dítko v neckách v teplé vodě a chlapi chodili okolo a řehtali se: „No, to bys Belu urazila, holka, ta přece žádné blechy nemá a v boudě má naklizeno!“

Léta plynula a statek se prázdnil. Zvířata přicházela a odcházela, případně se stěhovala k sousedům, když domácí usoudili, že už péči o ně nebudou zvládat. Koně, kráva, prasata, kozy, …, nakonec i králíci a slepice, všechno ze statku mizelo. Lidé byli odnášeni točitou cestou k místnímu hřbitovu a nastala otázka, co bude dál. A jak už to v životě bývá, dědictví nepřipadlo těm, co se starali a pracovali, ale těm, kdo si na příbuzné vzpomněli jen v době zabíjaček. Dědici se rozhodli statek ihned prodat a stařičkou Belu nechtěli. Stěhovala se tedy z prázdného statku k sousedům, smutná, ale smířená a vděčná za střechu nad hlavou, lásku a plnou misku. A jednoho dne se naplnil i její čas.

Světa běh je takový, že na každého jednou dojde. Statek koupili cizí lidé a přebudovali jej na krásný, moderní, světlý a prostorný dům, který v sobě spojuje krásu starého statku a moderního stavení. Zelená vrata do dvora, na která si doteď jasně pamatuji, už nemá. Starý sad je pokácený a na jeho místě je velká zeleninová zahrada. A u nás doteď opatrujeme několik drobností, které nám těšetičtí věnovali: krásnou funkční šlapací singrovku, která umí šít i kůži, stařičké růže, které kvetou i po desítkách let, sice stále méně, ale nevzdávají to, a vzpomínky na Belu.