Je až neuvěřitelné, jak to utíká! Jak je to dlouho, co jsem připravovala vánoční menu na Vánoce, trávené podruhé v mém životě v Praze, nikoliv na chaloupce a plánovala odjezd 27. 12. ráno do Hradce, cestou nabrat Šárku do tandemu a hurá pro Jarouška-Ríšu k Markétě a do Maršova s novým přírůstkem. Včera to bylo?

Obavy, jak chytnu Zrzínka (taky to byl pěkný horor!), jak to bude snášet, jak s Melíškem, jak se snesou s Ríšou, jestli on s nimi… Odjezd byl hodně hektický a dramatický, a kdybych neřídila, asi bych do sebe kopla frťana na uklidnění. Odskákal to jeden nehet při zavírání víka přenosky a šíleně vystresovaný Zrzínek, potažmo šíleně vystresovaná já.

Vida a bude to za pár chvil rok, co mám už celkem 3 kožíšky, 3 heboučké kocourky, kteří si spolu zvykli na náš společný pidiprostor, kteří mi dělají radost a pomáhají mi v nelehkém přežívání dnešní hektické doby, která nějak vygradovala špatným směrem a tak se zkrátka musí bojovat.

Nebýt jich, budu v mnohem větším stresu a budu to všechno snášet mnohem hůř. Takhle vím, že na mne čekají 3 bezbranní tvorečkové, kteří mně potřebují, a já potřebuji naopak je. Podřídila jsem se jim v mnoha ohledech a nelituji toho! Opravdu nelituji! A vím, že s jejich pomocí vše zvládnu!

Melíšek:

Ahoj lidičky, musím zase něco mňouknout, už jsem tu dlouho s váma nebyl. Jak žijeme? Normálně. Vlastně není ani o čem mňouknout, protože se skoro nic neděje. Dny nám ubíhají v dokonalém stereotypu – mamča ráno vstane, jde do místnosti, které říká koupelna, my za ní. Usedneme a pozorujeme. Pak se ozve takový hluk padající vody a to Ríša okamžitě zdrhá. Tak proč tam teda chodí, když se toho bojí? Ona si šmrdlá klacíčkem v puse – taky nevím proč, pak vezme naše suché mističky, které večer umyla a jde směrem ke kuchyňce, my před ní jako jeden kocour, pestrý předvoj na dvanácti tlapkách.

Mamča odebere špinavé mističky po noci, většinou prázdné, nandá nám baštu a jde vyměnit vodičku. My baštíme. Ona si mezitím v té koupelně zaleze do takové divné kukaně, kam my nesmíme, zavře za sebou a slyšíme zase padat vodu. Před tu kukaň si dá huňatý kobereček, tak na tom si vždycky ustele Ríša a čeká, až mamča vyleze. Když vyleze, tak Ríša hlasitě protestuje, že na něj prší. A za neustálého remcání mizí a třepe kapky z kožíšku. Já vím, že máma prší, když leze z té kukaně, já tam nejdu, já sebou plácnu v předsíňce a potřebuju drbat pupíček.

Takže mamča huhlá, že je mokrá a že jí ani nenechám utřít, no, nenechám, chciiiiii drbaááááát pupííííík, hnéééééd!!!!!! No a pak už slyšíme takový malý přístrojek, ze kterého jde teplý vzduch a mamča se krášlí nad umývadlem a my jdeme dojíst ty zbytečky, protože víme, že než odejde, bude nášup. Pak si jdeme hnípat a čekat, že se mamča zase objeví.

Je více možností – buď přijde až později, protože někam jede tou modrou obludou, která mně teda nevadí, ale Ríša se Zrzkem jí nesnášejí nebo se staví přes den s nějakým tím mlskem nebo přijde pracovat doma brzy odpoledne a pak zase někam chodí večer nebo je celý den doma. Říká tomu víkendové flákání. No, nevím, co je víkend, ale flákání, to je mi známo. Ale večer je s námi, dostaneme tyčinky, kuličky, sýrovou pastu, různé mlsky a jdeme společně spinkat. Ale nejhorší je, když navečer přijde chůvička, to je zle, to víme, že budeme v noci sami a to se nám opravdu ani trošku nelíbí. Jsme prý závisláci.

Dříve jsme spali s mamčou na její dece. To se teď změnilo. Z Maršova se dovezl můj zelený pelíšek, který tam zbytečně zahálel, a máme ho v nohách postele a tam spíme s Ríšou. Vejdeme se oba, naprosto pohodlně, mamča to kdysi špatně odhadla a koupila pelech na přerostlého kokršpaněla, takže dva skladní kocourci se vejdou úplně bohatě. A Zrzínek má svojí kytičku u hlavy mamči, tam teď spinká. No, ale když se čistě povlékne postel, dá se nové prostěradlo, voňavé povlečení na deku, tak to na pelíšek ani náhodou, to si zase steleme v čisťoučkém a voňavém.

Teď je už zima, takže mamča nikam na víkendy nejezdí nebo jen ráno tam a večer zpátky, tím pádem s námi tráví víc času a i když pracuje a občas odchází, tak je s námi častěji. Hlavně jsme rádi, že je s námi v noci, protože pak jsme celá spokojená čtverka spolu.

Zrzínek:

Já nevím, co lidi na tom sprchování mají! Melda tady vlastně všechno mňouknul, tak jen doplním. Když jde mamča do koupelny, tak to si jí taky hlídám, hlavně proto, aby náhodou pak nezapomněla, že potřebujeme všichni papat. Ale jsem u toho velmi decentní, nezírám na ní, jako Ríša! Ten se jí motá kolem nohou, kecá u toho a nedbá, že mu vyhrožuje zašlápnutím ocásku! Chicht – tenhle problém teda já nemám. Mně by šlápla tak leda na tlapku, ale já jsem naštěstí výraznej kocour, takže mně vidí.

Na tmavošedém koberci se vyjímám podstatně líp, nežli mourek Ríša a černý Melíšek, takže na mně se tu nešlape. No, taky se nikomu pod nohy nemotám, jako Ríša. Taky jak je Ríša ukecanej, tak furt něco mele a nenechá jí v klidu dokončit její ranní toaletu. To já teda ne. Já jen přihlížím zpovzdálí, a jakmile vstane a ozve se ten zvuk vody, tak to je signál, že se bude baštit. Tak už beru směr kuchyňka-mističky-čerstvá vodička. Tu já obzvlášť miluju a vytrvale sedím u misek, pokud je voda teplá a zvětralá.

Prý dostaneme k vánocům nějakou fontánku, nebo co to tuhle povídala. Hmm, nevím, co jsou to vánoce a už vůbec nevím, co je to ta fontánka. Ale asi to bude něco spojeného s vodou, protože o tom mluví vždycky, když mi dává čerstvou do mističek. Uvidíme, ale prý to bude dárek, dárky já mám moc rád. Například krteček, co mi donesla mamča z výstavy, je můj nejoblíbenější. Jo ty vánoce asi nějak souvisejí s těmi světýlky, co jich tu teď máme spoustu a úplně všude.

Jo, taky jsem si velice oblíbil spolupráci na počítači. To si ustelu na psacím stole vedle toho černého nesmyslu, co do něj mamča datluje, a plácnu celým kocourem, roztáhnu se, vyšpulím bříško, ručičky nahoru a nutně potřebuju drbat. Taky občas něco přidám do konverzace na počítači, ale to se mamči moc nelíbí. Už to mám vychytané – mamča odejde, já natáhnu tlapku a ťuk… A hned je všechno jinak.

Akorát mám trochu obavy, aby jí nekleplo, když to pak vrací zpátky. Tuhle někam dlouze volala a pak už nepracovala, protože jaksi nebylo s čím. Nějak jsem tam ťápnul… nojo, už nevím, už si to nepamatuju. Ale když druhý den přišla domů, tak se na mně tak zvláštně podívala a řekla, že jí „dlužím pětikilo“! Jááááá? Co je to pětikilo? A za co bych jako já měl dlužit? Ty kapsičky si přítulností plně odpracuju!

Zato si pamatuju, jak spadla ta váza. Teda nevím, kdo vlastně za to mohl, honili se tehdy Ríša s Meldou a najednou rána a bylo to! Raději jsem utekl, protože jsem se děsně leknul. Všude byly střepy, ty umělé kytky se válely vedle zbytků té vázy, docela jsem se obával, co na to mamča poví, až to nadělení uvidí. No, nebyla ráda! Ale hlavně nám pak brečela do kožoušků, že prý kdyby nám to spadlo na ty naše ajnštajnovské kebulky, tak by to mohl být průšvih – řekla to jinak!

A že by tu mohla sbírat kočičí mrtvolky nebo zmrzačené miláčky. Jediná výhoda té rozbité vázy je, že se uklidily další krámy, které nám brání v provozu nahoře na knihovnách! Ale teď si teda jistý nejsem – tuhle jsem tak nějak hrábnul tlapkou na tu vysokou vázu, co je tam zašprajcnutá a ona se tak divně nahnula, tak jsem hrábnul ještě jednou… To už mamča startovala a zase je víc prostoru na knihovně. Tak že bych to byl nakonec já?

Prý se ze mě stal závislák. Nevím, co je to závislák, ale vím, že chci být stále u mamči a stále být v dosahu její hladící ruky. Konečně jsem taky přišel na to, proč je ta zelená kytička u polštáře! No proč? Pro mě, přece! Tak jsem si ji pěkně přivlastnil a teď na ní spím. To je labůžo – mamča jen natáhne ruku a už mně může hladit. A já jí vrním své ukolébavky do spaní. Občas se ten žárlivec Melda nacpe mezi kytičku a polštář a má pocit, že mně hladí až moc, ale ať si to teda taky užije!

Ríša:

Tak já snad ani nemám, co bych domňouknul. Všechno už tu kluci řekli. Prostě mi nenechali prostor. Tak musím něco vymyslet.

Miluju mamču, takže se nad ní snažím neustále mít dozor. Jednak vím, že vždycky mi dá nějakou tu dobrou baštu, ale také mně pohladí, pomuchluje a toho já mám pořád nedostatek. I když už je to dlouho, co jsme spolu, mamča říká rok, to už je hodně dlouho, žejo, tak se toho pořád nemůžu nabažit?

Na té terase taky občas někdo vyšel, pohladil mně, ale byl jsem tam pořád sám, v horku, v dešti, ve sněhu, v mrazu… netrpěl jsem nouzí, dostával jsem do mističky pořád něco dobrého, krabici jsem měl zateplenou, ale byl jsem pořád sám. A těch ostatních koček jsem se moc bál. Ubližovaly mi. To už tady nehrozí, mám rád oba kámoše, teplíčko, dobroty, hračky a mamču a na minulost raději nevzpomínám.

A tak se snažím jí být pořád na blízku, hlavně ráno, když zalézá do té prosklené kukaně. Pak na mně prší vodu a mně to baví, i když si kluci myslí, že ne. Ale motám se na tom koberečku a suším jí aspoň nohy od kolen dolů. Hezky je osuším kožíškem a pak si ustelu na prstech. Jejích, samozřejmě. A snažím se chytit jí kotníky a podržet si je, aby mi nikam neutekla. Teda občas se ozve hlasité „au ty magore, zatáhni aspoň drápky“, ale protože nevím, co je to magor, tak zatnu ještě víc.

Prý nemůže k doktorovi, protože je „týraná žena“ a doktor by se divil, od čeho ty šrámy má. No, nevím, jsem něžný, jak nejvíc umím. A vrním u toho jako motorek. Kluci to nechápou, Zrzínek vůbec tuhle hru neprovozuje, ten ke sprše, jak tomu mamča říká, vůbec nejde a Melda zase trucuje u dveří a chce drbat pupíčka. Ráno je to u nás docela šrumec.

Celému tomu rannímu provozu ovšem předchází naše kocourování. My vstáváme podstatně dřív, nežli mamča, protože taky podstatně víc času prohnípeme. No, co taky dělat, když není doma. Takže si tak okolo 3-4.00 ráno pohrajeme, zajdeme si na naše záchůdky, proběhneme se, občas slyšíme, že jsme delikventi a vrazi nemohoucích a bezbranných spících – to asi jak na ní odněkud skočíme při těch honičkách, ale to nám nevadí. Taková čtvrtá ranní hodina, to je žůžo, to se to běhá, zvlášť když prospíme celý den. To tak kolem té čtvrté máme spooooustu energie a ta halt musí ven. Ještě, že máme dole pod námi prádelnu, aspoň nikoho nerušíme tím dupáním. Prý jsme sloni, převlečení za kocoury!

Ale než mamča vstane, tak zase už jsme klidní, rozprostřeme se na parapetech a koukáme ven, i když je tam tma, tak už se tam pohybují stíny koček a kocourů z parčíku mezi domy a jakmile slyšíme trochu víc vrtění v posteli, tak už tam jsme a každý se snaží urvat tu trochu mazlení. Melda si klasicky vyleze na mamču, která si lehne na záda a hladí vrnícího kocourka, Zrzík si vleze napůl na kytičku a napůl na polštář a přitulí se mamče ke tváři a já tam tak pendluju a čekám, že na mně taky vyjde kousek toho hlazení.

Jsem na sebe pyšný – občas si vylezu až na tu horní knihovnu a tam si ustelu na koberečku, který tam máme. Je to moc příjemný pohled dolů, všechno mám pod kontrolou a je tam krásně teplo. Vůbec tu od té doby, co tu byl nějaký pán s kapsami plnými nářadí máme tepleji. Srovnal prý nějaké ventily. Co je ventil netuším, ale srovnané jsou tak, že tu máme teplo.

Jo a taky máme nové spaní – pohodlný prostorný pelíšek, kde spinkám s Melíškem. Nijak se o pelíšek nepereme, pěkně si to v něm užíváme. Vždycky se stočíme k sobě do klubíčka, chytneme se ručičkama, pak si dáme pusinku a je nám spolu dobře. Sem tam teda Meldu vyhodím přes den, roztáhnu kocoura a nepustím ho, ale co, má tu jiných pelíšků……….. A jsme oba u mamči v posteli, ale tohle je lepší. Když jsme spali na její dece, vrtěla se a občas jsem s Meldou raději šel spát jinam, protože se to nedalo. Teď má klid ona i my. Teda pokud se čistě nepovleče! To je rázem pelíšek druhý!

A jinak dodám: očičko už mám krásně zhojené a vidím! Mám trochu nadváhu, ale to nevadí, konečně si užívám dobrého jídla a dobrého bydla. Kožíšek mám heboučký a hustý, protože jsem velmi často česán a kde jsou ty zplstnatělé kousky srsti? A když se otevřou dveře ven do chodby, vůbec se nesnažím prozkoumat, co je za nimi. Možná nějaká terasa se zateplenou krabicí? Děkuji ne. Zrzínek je v pohodě, zdravý a hravý. Prý se bál kdysi všeho, tak to se teda dneska velmi změnilo. Taky ke dveřím do chodby raději ani nejde! Co kdyby tam byla ta ulice, na které málem umřel. A Melíšek? Tak ten je pořád stejný, štíhlounký lehkonohý kocourek, který zdobí všude, kam si sedne. A nějaké zkoumání prostoru za otevřenými dveřmi? Proč? Tady mu je dobře, jako nám dvěma se Zrzkem.

A všichni 3 sborově dodávají:

Přejeme s předstihem všem mazlíkům dvounožců Zvířetníkových krásné vánoce, hodně dárečků, ať je vám všem spolu pořád dobře a ať jste zdraví a šťastní. Marodi ať se uzdraví a zdraví ať nemarodí!

My už šťastní jsme a zdraví snad už konečně taky! Máváme tlapičkami a sdělujeme, že se zase ozveme příští rok. A fotečky snad potěší, moc nám to na nich sluší.

Co dodat?

Nezbývá mi, nežli se k jejich přání připojit!

Fotky najdete tady: http://kmz.rajce.net/Cas_predvanocni