Již dříve jsem se ve vzpomínkách starého zbrojnoše zmínil, že náš horolezecký oddíl Spoj Brno prošel na jaře roku 1963 fundamentálními personálními změnami. Ve dříve, pouze mužské a jinošské společnosti, se začaly vyskytovat odvážné Rusalky, víly to luzné, a oddíl tak začínal dostávat trochu jiný charakter.

Aby snad nedošlo k omylu, lezecké výkony nijak neklesly, ale jinak se aktivity členstva staly jaksi jemnější. Drsná mužská zábava ustoupila do pozadí a kratochvíle mimo lezení postupně dostávaly civilizovanější charakter. Tento úkaz by se dal nazvat, „podíl ženy na polidštění chlapa.“

I když většina našeho dovádění na skalách se odehrávalo buď v Moravském krasu anebo na Pálavě, tedy na skalách vápencových, tak jsme občas zajeli i do povodí řeky Jihlavy, kde jsme si mohli vyzkoušet naše sapačské umění na žule, která je svým charakterem blíže k lezení ve Vysokých Tatrách, které bylo naším konečným cílem.

Ať už to byly skály jménem Baby, pod osadou Lhánice v údolí řeky Jihlavy a nebo Wilsonova skála trochu výše proti toku stejné řeky, pod osadou Hartvíkovice, tak jsme se na těchto náležitě „vyblbli“. Tedy zvláště na „Wilsonce“, impozantním 100 metrů vysokém skalním pilíři.

Ovšem údolí řek Jihlavky, Oslavky, Chvojnice, hrady Ketkovák, Templák, Mohelnská step a jiná kouzelná místa tohoto kraje nám byla známá už od poloviny let padesátých kdy jsme tam pořádali dobrodružné výpravy. Krajina to tehdy byla dosti divoká a nynějších rekreačních objektů prostá, až na pár primitivních chatek ztracených v lese. Romantika tohoto kraje nás očarovala a velmi rádi jsme se sem vraceli. Stalo se pak v našem oddílu tradicí, že Velikonoce byly ve znamení výpadů do tohoto kraje.

Jako jednou, v roce 1956 nebo 57, jsme opět vyrazili do údolí Jihlavky na velilkonoční výpad. Do Vanglu, tedy Ivančic se jelo z Brna vláčkem osobáčkem couráčkem. Pak to bylo po silničce přes Řeznovice a Hrubšice a dále lesní cestou až pod Templák, zříceninu hradu Templštýn. Tady byl tehdy brod.

Bylo nás tehdy kolem deseti a na tomto výpadu do tohoto kraje se nám nechtělo brodit velikonočně ledovou Jihlavku pod Templákem na druhý břeh, kde cesta pokračovala po krásných loukách. Na těchto pak postavili pionýrský tábor a nyní tam je velkolepé rekreační zařízení i s bazény. Kde býval brod, postavili velký most, jako na i jiných místech této krásné řeky.

A tak jsme se tehdy rozhodli pod Templákem nebrodit a zůstat na strmém břehu pod Templštýnem, kde do řeky spadá skalní útes. Ten jsme s trochou úsilí při hladině řeky zdárně zdolali a pak pokračovali krkolomnou pěšinou po velice strmé strání proti toku dál, až jsme došli na pěkné louky. Brodění přes řeku nás však neminulo a to zrovna dvakrát. Vody nebylo ani po rozkrok, ale její teplota se limitně blížila nule. Takže každý si pořídil nějaký bytelný klacek na opírání, aby snad při brození neuklouzl a nezahučel do ledových vod Jihlavky. O zábavu nouze nebyla, po pár krocích byly naše dolní končetiny efektivně ledovou vodou znecitlivěny a tak jsme kráčeli jako s protézami bez citu.

Měli jsme namířeno ke staré Dukovanské elektrárně, kde nás nechával přespávat přívětivý správce. Ta je na dnešní mapě označena jako Dolní Mlýn. Podle snímků vypadá, že je stále v provozu, vede k ní 22kV elektrické vedení a náhon je plný vody. Avšak v Atlasu zařízení využívající obnovitelné zdroje energie jsem ji nenašel. http://www.calla.cz/atlas/list.php?type=1&limit=0 Je zde na seznamu 558 malých vodních elektráren, ale tuto, ať jsem hledal, jak jsem hledal, jsem mezi nimi nenašel. Třeba bude mít někdo větší štěstí.

Doufám, že nezanikla. Tato elektrárna byla postavena koncem devatenáctého století, za starého, dobrého Rakouska Uherska. Jez za ohbím řeky se staral, aby v náhonu bylo dostatek vody, která pak poháněla, pokud si dobře vzpomínám, Francisovu turbinu, co hnala generátor. Soustrojí bylo umístěno v útulné strojovně, kde bylo tak čisto, že by se dalo ze země jíst. A teplo, zvlášť když jsme tam zavítali v zimě, nebo brzy na jaře. Spoře osvětlené soustrojí jemně vrnělo a tak se tam na zemi velice dobře spalo. Už tehdy tato strojovna svými krásnými budíky v dozlatova vypulírované mosazi na mramorové desce velína připomínala spíše muzeum než funkční elektrárnu. Krása nesmírná.

Správce k nám byl i tentokrát přívětivý, ale že nás přišla taková horda, tak nás ubytoval na půdě přilehlé budovy. Při tom poznamenal, jestli mu to seno, kde jsme spali, zapálíme, že nebudeme potřebovat funus a kremaci budeme mít zdarma. Ujistili jsme ho, že si uvaříme náš žvanec venku, na půdě budeme svítit pouze baterkama a hulit budeme taky venku. Tak jsme měli báječnou základnu. Odtud jsme pak pořádali výšlapy do okolí.

Bylo jaro, my jsme byli v pubertě a tak s námi jaksepatří lomcovaly hormony. Ano, obdivovali jsme krásnou, probouzející se jarní přírodu, ale v kebulích nám vytanul nápad, uspořádat na velikonoční pondělí nájezd na spanilé děvy v Dukovanech. Ne neupletli jsme si pomlázky nebo žíly z vrbového proutí, ale každý, kdo se mínil na tuto výpravu vydat, si pořídil pružný vrbový prut. Tuším, že nás tehdy šlo jen asi šest, zbytek zůstal v prostoru elektrárny jako podpůrný tým, kterého, jak se později ukázalo, bylo zatraceně třeba.

A tak brzy ráno na velikonoční pondělí se naše skupinka vydal do Dukovan. To jsme vůbec netušili, co nás tento památný den čeká. Obyvatelé vesnice byli tehdy velice pohostinní a k nám přívětiví. Jen jsme zabušili na vrata prvního stavení, tak se rozštěkal pes a s ním psi celé vesnice. My jsme byli s ochotou vpuštěni a dokonce nám bylo ukázáno, kde najdeme objekty našich zájmů. Pak nastala honba za dívčinama, které pobíhaly ještě v nočních košilkách po dvoře, a my jsme patřičně zaměstnali naše pružné pruty.

Po této rozcvičce jsme ještě mírně vyšlahali i paní maměnku aby se snad neurazila nebo přes rok nezprašivěla, a pak nastal pro nás šok. Koleda pro nás nepředstavovala pouze velikonoční vajíčka, ale i počastování řezy chutného mazance a světe zboř se, domácí slivovica naservírovaná v čtvrtlitrovým plecháčku pro každého. Byl to slibný začátek a my jsme okamžitě dostali tu správnou sváteční náladu. No co budu líčit. Podobně to šlo stavení od stavení, někde víno, někde pálenka a samozřejmě vajíčka a někde něco na zakousnutí. Asi po hodině nám došlo, že jsme se vydali naprosto nepřipraveni na pohostinnost místních obyvatel.

Tehdy jsme nosili modré větrovky s velkou kapsou na prsou na zip. Klokanky. Protože jsme neměli kam vyšlahaná vajíčka dávat, tak jsme je dávali do těchto velkých kapes a zanedlouho jsme každý vypadali jako klokanice co má ve vaku přerostlé klokáně. Když už nebylo kam vajíčka dávat a my jsme nemínili této bohulibé zábavy zanechat, tak jsme se vydali na cestu vedoucí z vesnice k elektrárně a tam, za vesnicí, jsme si každý v oranisku vedle cesty vyhrábli velký důlek, do něj vyšlahaná vajíčka uložili a důlek pak zahrábli. Byli jsme tak ready k další činnosti, ve které jsme pokračovali až skoro do oběda.

Ke konci koledy jsme už byli patřičně „znaveni“ a vůbec jsme neregistrovali co nám kdo dává. Jaksi nám vše splývalo v příjemný pocit klidu, míru a lásky. Prostě svět se díky tomu co jsme snědli, a hlavě vypili, proměnil v růžový sad. Když už opět nebylo vajíčka kam dávat, tak jsme se vydali zpět k elektrárně. Po silničce jsme si to pěkně šněrovali, ale na zahrabaná vajíčka jsme nezapomněli.

Zrovna když jsme odbočovali do pole, kde jsme měli označené naše zahrabané poklady, jel kolem motocyklista. Ten, když uviděl půl tuctu jak zákon káže ožralých puberťáků motajících se po silnici, zastavil, a začal nás pozorovat v předtuše dobré zábavy zdarma. A měl jí vrchovatě. Tedy spíš překvapení, které pak asi ještě dlouho rozdýchával. My jsme začali hrabat v oranisku a každý vyhrabal spoustu barevných velikonočních vajec. Motocyklista to už dál nepozoroval, nastartoval a s údivem ve tváři odjel. My jsme si vysvlékli košile, ze kterých jsme si udělali přepravní vaky, do nich naskládali každý vajíčka a vydali se krokem nejistým k elektrárně.

Když jsme konečně dolezli ke stavení, tak kamarádi nad naším stavem zaplesali. My jsme jim bujaře sdělovali naše dojmy, blábolili jsme a rozdávali jim vyšlahaná vajíčka. Zde jsme také přišli na to, že ne všechna vajíčka byla vařená a někteří z klokanky dolovali plné hrsti vaječného obsahu. Museli jsme vypadat malebně a k zulíbání. Táhlo z nás jako z přístavní krčmy nejhrubšího zrna. Ještě jsme stihli syrovými vejci impregnované klokanky přeprat v řece a pak už nám začalo vše splývat.

Zde se ukázalo, že bylo prozíravé mít podpůrnou skupinu. Díky těmto kamarádům jsme došli někam na vlak, který nás odvezl do Brna. Ano došli jsme každý domů, ale rodičovské přivítání rozjařených a kde jakým destilátem zaváňajících potomků, to už bylo jiný kafe. Do tohoto krásného kraje jsme pak i nadále jezdili každé Velikonoce, ale do Dukovan na šlahačku jsme už nikdy nešli.

O asi pět let později, než výše popsaná příhoda, jsme začali jezdit do tohoto kraje na skály za účelem sapačským. Na skály Baby jsme jezdili vlakem do Ivančic, tedy jak jsme říkali do Vanglu, a pak jsme šli proti toku řeky, přes Řeznovice, kde je krásná románská rotunda, http://kostel-reznovice.isidorus.net/uvod-cz.htm a http://kostel-reznovice.isidorus.net/dejiny-cz.htm , dále pak dále po nyní už vylepšené cestě kolem řeky, pod Templákem, http://turista.707.cz/templstyn.html , tedy zříceninou hradu Templštýn, s občasným brozením až k Babám. Tehdy údolí řeky nebylo tak zaplněno rekreačními objekty jako dnes a tak bylo velice romantické. Proto také bylo toto údolí a okolní krajina vyhledávané trampy z Brna a přilehlého okolí.

Pod Babama jsme kempovali na pěkné louce u řeky a tak nebyla nouze o případné osvěžení v jejích chladných vlnách. Tyto louky tehdy obhospodařovalo Lhániclé JZD. Ovšem o zábavu v táboře také nouze nebyla. Zvláště po tom, kdy s námi začaly jezdit dívky, víly to luzné, cudné, avšak odvážné.

Tak třeba v roku 1967 se hodně nosila pruhovaná trika. Kamarádi nevěděli roupama co s nimi, a tak si je oblékli místo trenek a pak to v táboře vypadalo jako v trestanecké kolonii. Naše ženské protějšky to tehdy považovaly za zábavné a vzrušující do té míry, že Míla neodolala, sebrala triko Yettimu, a pak jako hvězda zazářila ve skupinové fotce s kamarády, jak se můžete přesvědčit na Rajčeti.

Ne vždy a všude nás však doprovázely naše odvážné Rusalky. Jako třeba na Wilsonovu skálu, tedy na Wilsonku, kde šlo pokaždé o vážné lezení na cestách tehdejšího nejvyššího stupně obtížnosti. Ony to věděly. Tedy že s námi moc srandy nebude a tak se tyto novomanželky čekatelky raději doma věnovaly užitečné a bohulibé činnosti, jako třeba vaření, úklidu nebo praní či žehlení, které s láskou vykonávaly.

Do prostoru Wilsonky jsme jezdili vlakem z Brna přes Rosice, Rapotice, Kralice nad Oslavou, kde nám bratříci vytiskli první Bibli v rodném jazyku, do Náměště nad Oslavou. Zde jsme vláček couráček, osobáček opustili a vydali se po svých po tehdy prašné silničce do osady Hartvíkovice. Odtud pak už jen polňačkou k Wilsonce. Zde jsme sešli prudkým svahem na krásnou louku u řeky, kde jsme si zřídili ložnici, převážně pod širákem.

Obvykle jsme zde nebývali sami, byla to lokalita horolezci velice oblíbená a tak jsme se zde setkávali s lidmi z jiných oddílů a měst. Někdy zde byli i nehorolezci, ale s těmi jsme se příliš nemíchali. Na fotkách na Rajčeti je jasně vidět o co jsme přišli, když vody Dalešické přehrady zatopily toto krásné a romantické údolí řeky Jihlavy. Takže pokrok o krok do zářných zítřků poháněných energií z nukleární Dukovanské elektrárny.

Fotky najdete zde