Když nás v červenci po 21 letech spokojeného společného života opustil Ferdík, rozhodli jsme se skálopevně, že už žádné zvířátko nikdy NÉÉÉÉ! A hotovo, šmytec, jasná věc! Jenže po několika týdnech nám ten černý šmudlínek začal chybět. Žádné vrnění při odchodu na lože, žádné loudění v kuchyni…

Však to znáte; s kocourkem to stálo za…, ale bez něj za dva! Ještě ke všemu ta mrcha internet a ty hnusný kočičí weby! Takže nakonec jsme zjistili, že i ta nejtvrdší skála podlehne erozi a že bez černého kocourka to dál prostě nepůjde. Dokázali jsme si ještě na osudu a CD vyvzdorovat týden v termálních lázních Dunajská Streda, ale to už jsme věděli, že a… a jakmile si auto po dlouhé cestě olízalo rány a já znovu naplnil nádrž, vyrazili jsme za novým vládcem domácnosti. Z netu jsme věděli, že náš nový vládce domácnosti se jmenuje Čert, je rok a půl starý a jeho máma neměla zrovna lehký život, inu venkovská ,,stodolová“ kočka.

U Chlupáčů v nouzi mne uvítala spousta různých kočiček, směs všech možných plemen, stáří a povah. Velký dojem na mne učinil jeden mohutný černý kocour, který mne uvítal tak, že si na mne vyskočil, omotal se mi kolem krku a s mohutným vrněním mi začal ožužlávat ucho. Ale Čertíka jsem pořád nikde neviděl. Majitelka zašla do další místnosti a odkryla deku na palandě, sloužící hejnu koček jako škrabadlo a noclehárna. Pod dekou se skrýval náš favorit a evidentně neměl z odkrytí a odchytu radost.

Problém nastal při ukládání do přepravky; uvnitř byl totiž úplatek ve formě misky se syrovým hovězím. Jenže v momentě, kdy se přepravka otevřela, nacpaly se dovnitř všechny ostatní kočky a začala tvrdá bitva o kus žvance. Obsah misky zmizel během sekundy, padlo nepočítaně pádných facek a Čertíkovi zbyl jediný malý kousek, který během bitvy zapadl pod dečku. Kocourek, kterého majitelka držela nad běsnícím kočičím davem to sledoval s hrůzou v očích a bál se tak, že když byl vsunut do přepravky, zalezl bez protestů okamžitě dovnitř a schoulil se vzadu.

Vyřídil jsem nezbytné formality, uložil přepravku do auta a rozjel se domů. Očekával jsem protesty, ale kde nic tu nic. Doma po otevření dvířek také nic; po asi pěti minutách se z přepravky vynořilo cosi, co připomínalo oteklou žížalu, (dlouhý černý trup, přikrčený u země, tlapky schované pod tělem) a bleskurychle zalezlo do koupelny pod vanu. Bylo jasné, že vstupní pohovor se odkládá na neurčito, takže jsme naplnili misky a šli spát.

Ráno byly misky s kapsičkou a granulemi prázdné, vody také ubylo a záchůdek nesl stopy důkladného použití. Ale po kočičákovi ani stopa, celý den úspěšně předstíral, že není. Vylezl až po 22 hodině, když byla všude tma. Vymetl misky, použil záchůdek, řekl Mňáááúúú a zase zalezl, po novém naplnění misek se situace opakovala, celkem se napapal a vyprázdnil třikrát. Po zhasnutí a zalehnutí se vydal na průzkum nového bydliště, s lehkostí fauna se vznášel na hořejšky nábytku a jako vánek prolézal všemi možnými i nemožnými zákoutími. Přesto, že prošmejdil i teoreticky naprosto neschůdná místa, nebylo ráno nic shozené, ani rozbité, ale opět nebyl ani kočičák. Skoro to vypadalo, že trpí fotofobií a jakékoli světlo, včetně baterky, mu působí fyzickou bolest. Naštěstí byl (a pořád je), stále při chuti a zatím není ani zmlsaný.

Jak šel čas, kocourek si začal uvědomovat, že z pozice benjamínka otloukánka se vypracoval na majitele realit s vlastním služebnictvem, spoustou místa, velkým množstvím pelíšků podle momentálního gusta a vynikajícím potravním servisem. Zvědavost začala, i když pomalu, vítězit nad plachostí a kocourek se pomalu přestával bát, sice na sebe pořád nenechal sáhnout, ale rychlost ústupu se radikálně snížila, vzdálenost rovněž a skrýš za vanou začal měnit za koberec v pokoji. Definitivní zlom nastal ve středu ráno (26. 10.), kdy se mi ho při podávání snídaně povedlo pohladit.

Následoval udivený pohled, chvilka váhání, (utéci, nebo papat), ale vůně kapsičky byla příliš silný argument. Kocourek provedl úhybný manévr a k misce se přisunul z opačné strany, ale další pohlazení už akceptoval bez protestů. Když mističku vyjedl, přišel do kuchyně, kde už jsem chystal druhou a zvědavě přihlížel, cože to páneček dělá. Transport druhé misky do ,,jídelny“ už sledoval beze strachu a se zvednutým ocáskem a když se nadlábl, rozhodl se, že bude vhodné doplnit dobrou snídani dalším hlazením.

Dnes už je to o tom, že Čertík na zavolání: Pojď, pohladíme kocourka, reaguje okamžitým příchodem a ducáním. Z vyděšeného klubíčka je zvědavý sebevědomý domácí mazel, který se velmi rád šmajchluje, i když zatím pouze se mnou, s paničkou nechce nic mít. Zatím se nechce chovat a ještě neumí příst, ale to se časem poddá. Každopádně je štěstím bez sebe, když ho podrbu za ouškama, to zalehne, začne válet sudy a lovit mi tlapkami ruku, ale drápky nechává schované.

Velice rád loví mouchy, můra, která nám vlétla včera večer do pokoje v něm vzbudila obrovské nadšení, gusto, s jakou ji přes půl hodiny lovil, se hned tak nevidí. Při přípravě snídaně, kterou si ráno vymňouká, (to by mu šlo, jakmile něco chce, hned Mňáááúúúú), vyskočí na židli a kouká do skříně, aby přesně věděl, kde se ty dobrůtky dají ulovit. Otvírání kapsičky sleduje z podlahy, jakmile je obal otevřen, vznese se na linku a přihlíží, jestli mu do misky opravdu dávám všechno, co v obalu je.

Samozřejmě, že musí koštnout, zda to, co dostává, je to pravé ořechové. V momentě, kdy je mistička plná, snese se na zem, (jinak se to, co předvádí, nazvat nedá) a se zvednutým ocáskem jde napřed, aby páneček věděl, kam miska patří. Co by chudák kocourek papal, kdyby páneček zabloudil, že? Když jsem na něj vytáhl foťák, udělal tučňáčka a začal ho tlapkami lovit, takže z několika fotek se povedly jen dvě. Myslel jsem, že fotoblesku se lekne; ani náhodou!

Se zalézáním do skrýší je také konec, dnes už je to o tom, že když chce kdokoli z nás kamkoli jít, musí dávat pozor, aby Čertíka nepřišlápl. Dnes se dokonce ukázal i návštěvě, před kterou se ještě předevčírem schoval. Takže budeme ještě muset, až se ještě trochu otrká, absolvovat kontrolu u veta a pro jistotu odčervení. A jsem moc zvědav, co všechno nás s tímhle dárečkem ještě čeká. Učí se totiž velice rychle, i když často i to, co by neměl, např. Vznášení se na kuchyňskou linku. Ale už umí dělat tučňáčka a prosit, i když zatím jen jednou.