Včera jsem si poklidně šila, když tu najednou slyším za knihovničkou něco jako myš. Ale že by u nás obstála myš? A proč brečí? Pokoušela jsem se tam nahlédnout, ale protože skříňka je skoro u zdi, tak akorát, aby se dala šňůra od pětipsa zapojit do zásuvky, musela jsem si za ni posvítit baterkou. A hle, nebyla to myš, nýbrž Rozárka, zádí ke mně napasovaná v tom úzkém prostoru.
Volala jsem na ni, čičikala, dodávala odvahy, aby se dokázala otočit a vylézt nad zásuvkou a mezi žehlícím prknem, opřeným o bok skřínky. Nakonec to Rozinka dokázala, ale místo aby se šla utěšit do mé náruče, vyhoupla se hned na komodu stojící vedle knihovničky. Komoda je širší a není za ní elektrická zásuvka, tak je přisunutá až ke zdi. Stojí na ní televize a za televizí leží ten pětipes. Za něj si stoupla Rózka, chvilku mrskala ocasem a šup, hodila šipku za skříňku.
Trošku si ve škvíře mňoukla, pak prohlásila mrů mrů a vypochodovala ven – teď to šlo dobře, protože byla čelem k východu. A zase šup na komodu, trochu prsení se jako na skokanském můstku a zase hop dolů. A hladce ven a ke mně. Koukala na mě, otírala se mi o ramena a vykládala mi, jakej je borec a velká holka a vůbec, je prostě big big mrů a basta. Tak jsem přestala přemýšlet, jak tu škvíru zabezpečit a jen jsem mrkla, aby žehlicí prkno nebylo až u zdi, aby měla možnost volně vylézat.
A dneska George a další kapitola jeho šíleneckých horolezeckých eskapád. 🙂 Určitě nejsem sama, kdo si myslí, že George a jeho boys byli hazardéři, ale ono to překonávání překážek má něco do sebe. Ostatně, sama jsem byla v mnoha ohledech taky dost velký cvok, takže jaképak mentorování. Prostě každý si musí některé věci zkusit sám a sám se popálit nebo nabít si nos.
Čím je člověk starší, tím víc vidí rizik a cítí odpovědnost a má tisíc a jedno nutkání zasáhnout. Stojí ho velké úsilí jen z povzdálí sledovat, jak se někdo snaží a zkouší a pokouší se stokrát o něco a pokaždé utrží nějaký šrám. Jenže jen tak se ten někdo dostane do vyššího levelu. Jenže jen tak se do vyššího levelu dostaneme my sami.
Moje rodice v tomhle byli dobri. Vydali rady, stanovili hranice, ale prostor nam dali. Ono se fakt jeden musi trochu otlouct. I chybami se clovek uci. Taky jsem si vsimla, ze casto lidi, co vyrostli v rodine, kde jim furt nekdo stal za zadkem, furt se vyptaval, zakazoval, prikazoval, strachoval se, tak ty lidi uz i davno v dospelem veku jsou nekdy krapet neprizpusobeny nebo nekdy nezvladaji jiste situace. Moje sestrenice je taky v tomto smeru dobra. Ma dve bezva deti a kdyz na ne sla puberta a ranne mladi, tak rikala, jak se musela premahat, aby jim do vseho furt nekecala. A fakt to statecne ustala, ale vysledkem je, ze ji ty decka uz od puberty vsechno na sebe vyslepicily, cili tim padem mela vetsi prehled a kontrolu, nez kdyby to resila prikazy a zakazy.
Jo, nezasahovat… Naši tohle neuměli, takže já se o to vědomě od synkova mala poctivě snažila. Dá se to nacvičit. Chce to moc se neptat 😛
Budu upřímná, měla jsem poměrně hravé a bouřlivé mládí. Věčně v čudu, na lodi, v horách, pod širákem…. Při výchově potomků jsem byla ráda, že moje maminka věděla sotva desetinu. Těžko se mi výchovně působilo, když prozradila i tu desetinu 😀
Onehda prohlasila kamaradka, ze pokud bude dcera po ni (a ze uz v tech peti jsou jiste signaly), tak ze se ma za par let opravdu na co tesit. Vzhledem k tomu co vypravela predtim, jsem ji odpovedel, ze si proste bude muset poridit bud zkracenou brokovnici nebo satek pres oci. A ze ten satek bude asi lepsi.
Šátek je především rozumnější – pro všechny zúčastněné. Ale přijde mi, že tyhle věci se dědí ob generaci, takže možná nebude tak zle.
Děkuju vám za komentáře. (h)
Moc pěkný, díky 🙂
Trochu OT: pokud dostanete hromadný mail ohledně jednoho projektu (poprosila jsem Vave o rozeslání), prosím moc, podpořte nás! Jde o dobrou věc, jinak bych to nedělala. A palcodržna tu funguje a solidarita k postiženým také!
Díky
Už se stalo 🙂
odkliknuto, milá Karolino
Vave Rózka mi připomíná malého Quidoška, který si pár dnů před Vánoci roku 2008 usmyslel, že se naučí chodit a po odpoledním spaní vyrazil z obýváku do kuchyně a zpět…padal, vstával, vrážel do futer ale za ručičku vzít nechtěl, takhle makal až do večera a pak totálně odpadl. 😀
tímhle stylem se synek asi ve čtyřech letech naučil jezdit na kole (happy)
Rovnou říkám, že tady zcela selhávám. Nedokážu neporadit – nepomoct – neudělat za něj s příslušným komentářem. Naše nejstarší naštěstí bydlí s přítelem a řídí jeho auto. Když jede s naším, sedí vedle ní MLP. A co je nejhorší – s věkem se to zhoršuje. Svrbí mě jazyk, když MLP (má najeto jen o málo míň než já) zbytečně vytáčí motor, zapomíná řadit, dojede auto před sebou, zpomalí a teprve se rozhlíží, jestli se dá předjet… Kupodivu nejklidnější jsem u kutění – Vítka nechám klidně pižlat kus dřeva (já bych to měl přeříznuté za poloviční dobu).
Někdy člověk paradoxně postoupí do dalšího levelu až za cenu jisté vlastní okoralosti a únavy, kdy už vyčerpá všechny možnosti jak pomoci a dál už opravdu nezbývá sil ani na výčitky svědomí, že by mohl ještě více.
Ale ošidit se to nedá. 🙂
Dosáhnout levlu pomocí okoralosti a únavy sebou může přinést jako bonus navíc opovržení k já.Jak jsem to mohl nevidět ještě včas?Jak jsem mohl neslyšet objektivní varování?Co všechno jsem umožnil pomáháním,narovnáváním,umetáním?Jsem dobrej nebo nedobrej?
Určitě dobrej. (h) Protože jsem konala v dobré víře, možná až za nějakou rozumnou hranici, nicméně jsem dokázala překonat sama sebe a postoupit do toho dalšího levelu. (y)
Teda lidičky, jak je možný, že tolik lidí kouká na určitý věci stejně. Díky.
Jinak jen nakukuju a zdravím (wave) a držím palce, že jich je, jak tak koukám, pořád potřeba. Já jdu zase do peřin (s kamarádkou chřipkou).
Milá Vave,
kdysi moje mladá kolegyně mi líčila,jak jejich papoušek nevelkého vzrůstu vlétl za nábytkovou stěnu a nemohl zpět.Kolegyně ho vytáhla špičkami prstů za peříčka,ale ouha – peříčka,za která byl vytažen,(jí zůstala v ruce) byla z ocásku,takže pak měli doma v kleci něco jako zeleného vrabce.Když tento zážitek líčila večer manželovi,tak to zhodnotil slovy „tobě taky svěřit ptáka“,čímž jí dorazil.
Fallovo, mě jsi také dorazila – „tobě taky svěřit ptáka“ ….. ja raději ani nic nedodávám, abych odtud nebyla exkomunikována (rofl) (rofl) (rofl)
Asi tak stejně! (rofl) (rofl) (rofl)
Tak teď jsi mne úplně dorazila (rofl), neprve Rpuť s hláškou: „Musím zavolat paní Úlehlovou“ a teď ten pták… 😀 😀
AAAA šrapneeel (rofl)
Nóóó tedy, se picnu. (rofl) (rofl)
Dede!!!!!!!!!!! JAK JEN MŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮŽEŠ???? :O … nasadit dvě tak silné autorky „proti sobě“, do jednoho dne… jedna pak neví, kolik se má řehnit, kolik litovat, kolik usmívat nad Rozárkou, kolik přemýšlet….
Vavísku, jakkoli zpočátku odlehčené, tak posléze převelice vážné psaní, nabádající k hlubokému zamyšlení – je opravdu hrozně těžké odhadnout tu hranici, kam až nechat a kdy už podat pomocnou ruku, jak ovládnout tu svrbící ruku a odolat, protože to dotyčnému prospěje
díky za to téma (h) (h) (h) (h)
Kdyz jde o zdravi tak je to urcite tezke, ale ono obcas staci jenom zustat sedet a nezabavit klabosnici nekomu kdo pise jako blesk (občas uhodí). To jsem takhle kdysi trpěl, když jsem sledoval bratrovu přítulkyni (ted uz manzelku) pisici cosi na pocitaci. Neustale hledala pismenka a jeste se pokousela kazde jednotlive slovo okamzite formatovat. Š . . . . í . . . . . l . . . e . . n . . . . . . . . é!
A když jsem kdysi jako brigádu učil zacházet s počítačem jakéhosi skladníka (chudák, anglicky neuměl ani slovo, ovšem v počítači v práci všechno anglicky), tak nezabavit mu myš, když tam tak bloudil po obrazovce a hledal položku menu nadepsanou File, chtělo taky hodně přemáhání.
JENDO, TOHLE PŘESNĚ JE LÍČENÍ MÝCH PCZAČÁTKŮ. SIC NETUŠÍM DOSUD, CO ZNAMENÁ TO TVOJE FORMÁTOVAT, ALE NA KLÁBOSNICUI MUSÍM HLEDĚT STÁLE, I KDYŽ TEDY PATRNĚ NEFORMÁTUJU, A ANGLICKY TAKY NEUMÍM VŮBEC NIC. JSEM NA TOM ÚPLNĚ STEJNĚ JAKO TA TVÁ ZNÁMÁ A TAKY JAK NEBOHÝ SKLADNÍK. ZE MNE TAKY MOJE DCERKA, KTRÁ SE MNE POKOUŠELA NĚCO VŮBEC AS PC NAUČIT, DOSLOVA LEZLA PO ZDI. MĚLO TO JEJÍ UČENÍ VŠAK JEDNO POZITIVUM. DCERA SE VLASTNĚ UČILA ZÁROVĚŇ SE MNOU. jÁ ZÍSKÁVALA ZNALOSTI OVLÁDÁNI PC, ONA ZAS KVALITNÍ, POSTUPNÉ. A POLOPATICKÉ ZPŮSOBY VYSVĚTLOVÁNÍ, ABYCH POCHOPILA A TRPĚLIVOSTI SE SEBEOVLÁDÁNÍM. VYZKOUŠELA SI UŽ NA MÉ NACHÁPAVOSTI, JAK JE POTŘEBA POSTUPOVAT A PŘISTUPOVAT K NECHÁPAVÝM A TŘEBA I TROCHU ZAOSTALÝM OPRVŃÁČKŮM ZÁKLADNÍ ŠKOLY. BOJ O NERVY BYL TEHDY OBOUSTRANNÝ, ALE PŘÍNOS BYL VIDĚT U NÁS OBOU. DODNES TOHO SICE MNOHO NEUMÍM, ALE UŽ JSEM DOST POCHOPILA. ALE ŽHAVÍM SE VZTEKEM DOBĚLA, POKUD NA MNE PC ZAČNE HOVOŘIT POUZE ANGLICKY A VŮBEC MOU NEZNALOST ANGLINY NERESPEKTUJE. NEDKÁŽU SI ZAPAMATOVAT ANGL, TERMÍNY, BO KRÁTKODOBOU PAMĚŤ MÁM PODLE NEUROLOGŮ POŠKOZENOU A NELZE S TÍM DNES MNOHO UDĚLAT. CVIČÍM, ALE VÝSLEDKY NEVIDĚT.
Formátovat v tomhle případě znamená zařizovat, aby nadpisy kapitol byly větším písmem, občas nějaké slovo zvýrazněno kurzívou nebo tučně a tak podobně.
JENDO, DĚKUJU, ZAS JSM O NĚCO CHYTŘEJŠÍ. TOHLE JSEMTAKY DĚLÁVALA, ALE NAKONEC MNE MOJE DCERKY POUČILY, ŽE JZE VŠE ZVLÁDNOUT NAJEDNOU, AŽ BUDE CELÝ TEXT DOPSANÝ,
Ano, Vave, čím je člověk starší….. Máš pravdu. I já jsem kdysi dost hazardovala, ale to vidím až nyní a vím, že jsem měla jenom velké štěstí, že mnohé situace a ano, i úrazy nedopadly hůře. Ale když jsem to tak pěkně přežila také vím, že jsem šla dál a navíc, nyní mám nač vzpomínat 😛 .
Jojo, Rozinka si to prostě chtěla jenom natrénovat, aby ji to příště nezaskočilo. Chvályhodné. Jenže někdy je tohle objevování a zjišťování a trénování k vzteku.
Třeba včera jsem se z procházky vracela „humnama“. Prostě přes louku, protáhla jsem se okolo lísky do sadu a mířila k provizorní brance (postavená paleta). Než jsem stihla odsunout paletu, Bára se prosmykla škvírkou a já jen čučela. Takže zahrada není psotěsná ani pro labradora. Chjo.
Dnes máme doma dlaždiče (podlaha v garáži), chtěla jsem čubu zavřít doma, aby se nepletla, nešlapala po práci, nesomrovala svačinu, neprudila a nezdržovala. Pan dlaždič si naopak Báru vyžádal, prý by mu bylo smutno (má taky psa).
Obávám se, že odpoledne bude v garáži jen půlka práce, hladový dlaždič a od lepidla opatlaná Bára. Já ho varovala! Ale kdo chce kam….
Hm,hm, tak Barunce pořídili dlaždiče na hraní, taky dobrýýý. (rofl)
Milá Vave (inlove) , tohle není snadné téma, i když gumová Rozinka ho skutečně odlehčuje 🙂
Nechat druhým, hlavně těm, které milujeme, svobodnou možnost si natlouct nos a přitom doufat, že zabráníme nejhoršímu (kdyby na to přišlo), je ukrutně těžké, ale nezbytné. Nezapomenu na chvíli, kdy si Andy udělal řidičák a já jsem mu začala půjčovat auto. Máloco mě stálo víc nervů! Ale vydržela jsem a z Andyho je šikovný a spolehlivý řidič 🙂
Myslím, že nejhůř na tom jsou rodiče dětí, které si začaly s drogami. Odborníci jednoznačně říkají – musíte je nechat být a držet se příčetným přístavem, aby se dotyčné dítě – pokud se z toho dostane – mělo kam vrátit. I když to znamená jim zamknout dveře před nosem. Těžko si představit horší situaci – aspoň pro mě.
Děkuju Vave, je to lehce načrtnuté vážné téma 🙂
To máš pravdu, Dede. Ve všem!
Jak já byla ráda, když se Juniorovi povedlo sklouznout s autem do pankejtu hned první zimu, co měl řidičák. Nikdo jiný u toho nebyl, autu skoro nic neprovedl (prasklý plastový nárazník), sebe jenom lekl a hlavně pořádně vyškolil. Pak mi říkal, že si není vědom, že by udělala nějakou chybu, nepřibrzdil, nepřeřadil, necuknul volantem, nejel rychle a najednou mu šel zadek šejdrem. Hrozný pocit. Ale jezdí dobře, zodpovědně a nemachruje.
Ano, Bubu, měl štěstíčko a to ho posunulo kus dál. Ale bez toho „hazardu“ jezdit jako začátečník v zimě, by to nešlo.
Nedá mi to, milá Dede. Zamknout dveře před nosem,ale kolik to stojí poznání a ztrát iluzí a jak moc to bolí. Kámoška si tím prošla,synovi museli zrušit trvalý pobyt,aby u nich nezvonili exekutoři,pak mu psala do basy, kam ho zavřeli za organizované krádeže,aby měl na drogy..a jeho otec ho udal,že jim doma zcizil věci, u příbuzných je v jejich očích větší parchant,než jeho syn-zloděj a feťák, nyní je z basy zpět. Nechali ho 14 dní bydlet doma. Sliboval hory doly, než se ozvala stará parta. Teď v tom zase jede. Slíbil jim, že jim vypálí dům. Ona chodí a brečí, on chodí a v tichosti dopíjí jakýsi pohár hořkosti a celou dobu přemýšlí,kde a jestli to byli oni,co udělali někde chybu,že je ze syna to,co je….včera jsem s nimi mluvila,v tichosti prodali barák a stěhují se,nikomu neřekli kam, slíbili,že se mi ozvou. Stydí se… ale proč oni, slušní,spořádaní lidé,pracovně vytížení, s velice dobrou pověstí..ti,co od nich kvůli synovi dali ruce pryč, nestáli za jedinou myšlenku. Ti ,co zůstali,jsou jejich přátelé,nesoudí je…přesto je syn dohnal až k tomuto. Jen si nemyslím, že to tím skončí….
Bože, to je teda slušné peklo … (sweat)
Na tohle téma je hodně silná kniha „Matka Davida S., narozeného 3.července 1959“. Myslím, že by ji měl číst každý, ať už se ho problém týká nebo ne. Protože někdy máme tendenci nějaké jednání šmahem odsoudit nebo naopak někomu říkat „a tak to s ním ještě zkus“.
Tohle musí být peklo. Ale závislé děti, které se postavily na nohy, často mluví o tom, že to bylo právě proto, že jim zmizela zeď za zády. Teprve to jim pomohlo začít skutečně bojovat. Tohle „Kdo chce kam …“ je asi ten největší kříž, který rodiče mohou nést. Ale jen to je šance pro všechny.
Znám to ze svého okolí také – v Maršově bydlí rodiče, kteří se svého syna zřekli, protože propadl hraní a vybral jim všechny peníze z účtu, prodal zlato, co měla maminka doma, okradl je o všechno cenné! Nemají prostě syna. Co se paní naplakala, to se nedá popsat. Do toho jim smrtelně onemocněla dcera, na kterou se upnuli. Je zdravá, ale nervy se synem a ještě s tou zákeřnou nemocí byly opravdu strašné! Podobný případ mám i u dalších přátel, kteří se syna také zřekli, a to ze stejných důvodů. Paní už nepláče, ale kdykoliv se někdo zmíní o dětech, slzy v očích má. Je to smutné, ale i to je život. Co já bych dala bývala rodičům, když neměli – první poslední! Odešli oba strašně brzo.
Takových konců se děsím. Nejstarší je snad OK, možnost měla už víckrát, teď ještě ti dva menší…
Ach jo, pripomnelo mi to jak na Stedry den pred dvema lety jsme stali u hrobu na pohrbu syna Chetova nejlepsiho kamarada. A jsou to rodice co by si mnohe dite mohlo jenom prat, a delali vsechno no, nechci rict spravne, (protoze co je „spravne“?), ale delali to dobre, vcetne toho, ze najednu dobu zavreli ty dvere pred nosem. A kdyz to uz vypadalo, ze se kluk obraci k lepsimu, a byl doma u rodicu a vypadal dobre, jeden nestastny mejdan…
OT, malinko k tématu. 😉
Tatunek pomáhá taťkovi a Shindě:
http://jdem.cz/sfad5
Jednou jako když to najde. (blush) 🙂
Za mlada jsem bývala docela „gumová“ a snad proto i dost odvážná až riskující a nos jsem si natloukla několikrát. Teď by mozek občas riskoval, ale tělo nespolupracuje. V mládí jsem hravě udělala hvězdu na jedné ruce (přemet bez nich jsem nesvedla). Před pár lety do mne vjelo furianství, čerstvě posekaný trávník lákal a já si chtěla zahrát na mladici. Rozpřáhla jsem paže, zvedla jednu nohu, naklonila se vpřed, dotkla se rukou trávy… a byla jsem ráda, že jsem se ze země posbírala bez zlomeniny a nikdo tu moji potupu neviděl.
Jinak máš Vave zlatou pravdu. Není snadné sledovat snahu někoho, komu něco nejde, ale on se děsně snaží, a ty víš, že ho musíš nechat zápasit dál, protože právě tím, že nepomůžeš vlastně pomůžeš. Ať už se jedná o malé dítě při pokusu zapnout si košilku, nemotorné štěně šplhající do schodů či handykepovaný jedinec. Jednoho svrbí celé tělo, jak chce přiskočit a pomoci a není snadné odhadnout,kdy je to třeba a kdy ne.
Maričko, máš můj obdiv, protože já bych se už neposbírala vůbec 😛 !
To mi připomíná, jak jsem se po asi 30 letech postavil na brusle. Já měl tak stažené půlky, že by mezi ně vlas neprostrčil. No, na něco jsem si vzpomněl, ale ten strach z tvrdého ledu hluboko pod sebou (měl jsem dojem, že ty brusle jsou snad metr vysoké) a obava o mé mizerné klouby… Ne díky, stačilo.