No nejsem, no. Nejsem vosobijec. I když… vono jak se to vezme, že jo. Sice pravda, lehce – ale fakt jako zleeehýnka zpanikařim, když jsme na chalupě a u Jadranu popolítne vosa, včela nebo čmelák, ale divte se mi, když sem byl už tolikrát zatakovanej timdle zákeřným hmyzem (a to doslova zákeřnym, páč na zahradě kolikrát číhaj fakt za keřem!!). Takže jako z tohodle pohledu teda vosobijec úplně nejsem, pravda.

Ovšem! Pozorte! Když má hmyzák na mále a motá se po zemi, nebo ešče úplně nejlípějc, když už má po mále a nemotá se vůbec, tu vzedme se mi hruď, statečně přicválám (ani k tomu nepotřebuju oře) a!!! Mstivě zaútočim. Secvakám ho předníma zubama, rozšmelcuju ho hajzla všivýho na padrť a naprosto ho zničim. Zdevastuju ho. Rozbiju ho na atomy!! Za všechny ty bodláky co sem dostal vod jeho předchůdců! Nenávist mě žene kupředu, kref mi buší f uši a ničim a ničim a ničim. A pak hrdě koluju prostorem a žádám pochvalu, ovace a hlavně teda vodměnu za statečnost. Páč to uznejte, to sem Náčelnik Statečný srdce. Kam se hrabe starej Mel z Gipsu.

Tudle ale, no to sme s pánikem teda nevychytali uplně. Uplně vůbec. Páč vosa byla potížista a tvářila se, že už patří do kategorie „Má po mále.“ a přitom zákeřně byla ešče v kategorii „Má teprve na mále!“ takže… no jo, jo. Jo. Dala mi do držky. Žihadlo. To sme teda zpanikařili s pánikem voba, kupodivu von víc. Páč se bál, že mi voteče jazyk do obřích rozměrů, budu se dusit a von mě bude muset zachraňovat. Nemusel. Jen sem furt pšikal a kašlal a vypšikal sem si tim pádem hodinovou procházku nečekanou, páč pánik chtěl, abych na to celý zapomněl a nepsíchoval ešče víc jak doposaváde a tak jsme to šli vychodit do polí.

Nemusel sem tim pádem dělat ty svý kolečka, kterejma řešim hmyzí paniku. To je docela funkční věc tudle ty moje kolečka, to vám potvrděj i vodbornící psíchologický. Páč když je nebezpečí, tak tělu velí štréz a adrenalin vyrazit a pádit. Já ale pádit nemůžu, páč potřebuju bejt u svejch (kdybych pádil, byl bych sám a to bych se bál ešče víc), no takže sem to vymyslel a pádim v kruzích. Pánčička dycky houkne: „Kajn štréz! Ty troubo, pocem a sedni si“ a já du k ní a sednu si.

Někdy ani třeba nevolá, rovnou si zakroužim a jdu si k ní, nebo k někomu poblíž, dřepnout. Vono kdyby na mě furt neútočili, tak já bych i pánčičce uvěřil, že vlastně vo nic nejde. Ale to je tak, vona dycky dyš už mě i přesvědčí, že v tý panice bejt nemusim, já jí začnu věřit a sedim s ní třeba u altánu porostlýho psím vínem (Dovolim si odbočku jo? Zajímavý je, že je to víno PSÍ, ale já ešče nikdy žádný na košt nedostal! Hlavně že voni se vínem nějakym prolejvaj furt a mi nedaj ani to moje, to psí!“), kde to bzučí jak v úle a svačíme si a hrajeme si a já si začnu řikat, že vlastně má pravdu, že to bzučení nic nejni… tak si pište, že do 14 dnůch si na mě za keřem počíhá zákeřnej hmyz a zaútočí. A to uznejte, že…

Už jsem zjistil, že nejmíň zákeřnýho hmyzu je v podvečír, takže se snažim dopoledne trávit v komnatách a ven jít, až když největší srocení pomine. Pánčička je i ráda, páč prej aspoň někdy odpočívám. Tuhle sem si myslel, že bych jako ani ráno nemusel z komnat. Tvrdil sem pánčičce, že si radši na pindikoj udělám uzel, abych nemusel jít ven čůrat. Podivala se na mě tim svým rádobyftipnym pohledem, zakejvala hlavou a pravila „ Než ty si vytvoříš na pindikoj uzel, to se tu dřív počůráš! A věř, že esli se tu počůráš, tak to bude pro tebe ešče vjetčí štréz, než když tetkon máš jít ven! Mazej čůrat!“

Tak to sem teda musel, no. Dosprintil sem k prvnímu stromku za brankou a tam se vypustil jak pohádkovej Mrakomor, dočista dosucha. Vyždímal sem se a šup hásky do pelechu, přiďte si pro mě až večer zase. Možná se na chvilku pudu proskočit kolem voběda, páč to by se dalo možná na Babině vysomrovat i něco k snědku a protáhnout si přitom tělo, ale hlavní zabava přijde až s večerem.

No a s večerem jsme s pánčičkou vyrazili. Vona dycky vezme dobroty a jdeme jen my dva, to má čas jen a jen pro mě. Cáráme se polema, já si dycky zaběhnu do bahňáku se zaprasit. Tetkon máme novou zábavičku. Na poli sou takový slaměný sudy obří. Je jich tam vedle sebe hodně moc naskládanejch. Dřív jsme jen mezi nima s pánčičkou běhali a vona se mi schovávala. No schovávala, si dovedete asi tak představit, jak vona je rychlá proti mně. Pokaždý na ní báfnu ze strany odkud to nečeká! Heh, vypískne jak Šebestová z toho Večerníčku, jak tam maj Jonatána, když na ní Mach bafne u dveří. No ale nedávno jsme díky psí kámošce Alu objevili novou zábavičku. Ukázala nám jaká je sranda, když se hopiká z jednoho toho sudu na druhej!! To nás nikdá nenapadlo! A zábava je to fakt dobrá, souhlasila s tim aji moje milůvaná Fajka, kterážto tehdá tady taky byla návštěvou (ale o tom někdy jindá) a viděla to prvně.

Takže jsme si pohopíkali a já si pak skočil do bahňáku na bahenní koupel. Vyřítil sem se, naprosto unešenej, z křoví a jdem na to, šli jsme proudit prostorem. Já teda hlavně. Pánčička neproudí, pánčička se vleče. Tož si tak pěkně proudim, proudim, proudim, koukám, kde jakej zajíc, proudim a… no! Najednou sem doproudil! Nožička moje najednou zničehož nic au a bolí! A už sem měl jen tři nohy. Zkusil sem zabelhat, ale naznal sem, že ani belhati mi nelze. I stal sem se trojnožkou. Pánčička přišla a pravila ať neblbnu a du, vokázal sem jí, že to asi nepude. I zavelela tedy k operaci. Svalil sem se na bůček a odevzdal se osudu. Pánčička prostudovala nohu, točila s ní, mačkala jí. Esli jako nepípnu. Nepípnul sem. Ale chodit sem taky nemoch, vopravdově nemoch.

Vona tomu nevěřila a že dem, tak sem ubelhal tři kroky a víc sem belhat nemoch. Navíc se mi s nohou něco dělo a musel sem s ní třepat. Třepat sem moch, belhat sem nemoch. Tak prej to zkusíme vysedět, vono to třebas přejde, když to nejde rozchodit. Tak sme poseděli, ale výsledek furt stejnej. Nemůžu belhat, nemůžu. Tak pánčička zkusila zavolat pánika do krabičky. To nevyšlo, páč pánik i pánčička sou v tom s těma krabičkama nastejno. Ani jeden si krabičku nehlídá, takže když do nich někdo volá, tak se jich nedovolá. Pánčička pravila, že todle je taky marný a že teda zkusí mě odtáhnout sama. Byl sem na třech za trojnožku a vopíral se o pánčičku. S důvěrou sem jí hleděl do xichtu a byl si jistej, že to nějak pořeší.

Zkusila mě popadnout do náručí a nést. To vyšlo. Jenže jen na chvíli, páč já nejsem zrovna drobek. Musela mě položit. Popadla mi teda umřelou nožičku, a že ať se o pánčičku opírám, že mi bude dělat berli a půjdeme. To šlo. Ale zase enem chvilku. Tak vzala mikinu, nebohou noženku podvázala, udělala pro ni nosítko a že jí spolu ponesem…. to nefungovalo vůbec. Už byla skorem tma, pánčička splavená jak Železník po doběhu a před náma furt celá ta dlouhá cesta. Tak šup zase do náruče a kousek poponést, pak mě popadla za přední nohy, a že kus půjdu po těch zdravejch zadních, pak zas popadla umřelou nožičku, udělala ze sebe berli a že budem belhat spolu.

No nešlo nám to moc rychle. Nešlo nám to vůbec. Pak vyzkoušela, že si dala moje tlapy na ramena, couvala a já sem šel po zadních jak medvěd z cirkusu, zas mě chvíli poponášela… takhle jsme se plahočili asi tak sto let, až jsme se doplahočili do chalupy. Tam mě prohlídnul pánik stejně důkladně jako pánčička, která scípla někde už na zápraží. Prej že fšecko dobrý!! No ale já sem věděl, že to dobrý neni, neni a neni. Ulehl jsem a odevzdal se osudu. Už navždy budu trojnožka!!!

Život vám je někdy ale zajímavej, víte to??? Byl sem již naprosto smířenej s tim, že nikdá již více nebudu prouditi – páč kdo kdy viděl proudit trojnožku, že jo? Smutnej sem byl, skorem jako basset sem prej vypadal. Voni mě nechali v chalupě, že ať si vodpočinu. No teda pánčička řikala, že esli si někdo má vodpočinout, tak je to předefšim vona, páč prej to byl záhul. A šla se zas zhroutit na zápraží. Tam seděla na lavici a umírala. Asi, že aby mi to nebylo líto??? Vodpočíval sem, jak mě nabádali teda a najednou sem si vzpomněl, že toudletou dobou akorát chodí na rajz Bára.

Bára je ropucha. A já nad ní dycky bádám. Je to podivuhodnej tvor, měl by se probádat. Jak jsem si to uvědomil, lek sem se, že bych jí třeba taky moch propásnout a vyrazil z chalupy honem ven, abych vo nic nepřišel. Zajímavý že jo? Nějak se to samo spravilo a ani sem si to neuvědomil a už sem zas byl čtvernohej. A mastil sem ven, abych teda vo nic nepřišel a… málem sem přišel vo život!! Páč jak sem se vyřítil ven, pánčičce vylítly voči z důlků a zařvala na celý naše plantáže: „ Ten idiot už chodí normálně! Já ho zabiju!“

Ale nebojte, nezabila, byla ráda, že vo nic nešlo, páč vono já sem se choval naprosto stejně, jako když jsem měl podříznutou tehdá tu nohu, nezmatkoval jsem, jako když mě třeba píchne vosa, nebo tak, byl sem úplně celej klidnej, nožičku sem si skrčil a jen čekal, až to pánčička pořeší, což jí právě vylekalo, že se bála, že to nebude pitomina jako jindy, ale třebas sem si něco v noze utrch a nebude to sranda, proto mě i vláčela a nehnala mě, abych belhal/. Takže sice vykřikovala, že mě zabije, ale byla celá ráda, že už nejsem trojnožkou. Pánik se jí smál, že mi nalítla na kravinu nějakou, ale to neměl moc dělat, páč to zase hrozilo, že zabije jeho. No hlavně, že nešla po mě a já moch jít bádat. Bára už tou dobou byla vylezlá, někam mi frnkla, tak sem jí šel do tmy hledat. Vono to možná i vzhledem k situaci bylo i bezpečnější, páč co kdyby se pánčička rozmyslela s tim zabíjením, ne?