Východní Krkonoše jsem „objevil“ poměrně nedávno, před několika roky, bylo to na podzim. Jejich část Rýchory jsou sice známé, ale vůči centrálním Krkonoším méně navštěvované. Mají svůj půvab s jehličnatými a listnatými lesy – na pozdní podzim tato část Rýchor bývá překrásně zbarvená a výhledy jsou také krásné.

Vlastně velkým obloukem se vzdalujeme nebo naopak přibližujeme ke Sněžce. Historii mají také bohatou, stačí se podívat zejména na Alběřice a na Malou Úpu a další. Tak tedy to rozhodlo, že se na ně musím jet podívat i v zimě.

S přejezdy na lyžích s noclehem venku, se dají uskutečnit, až když jsou delší dny, možno nejdříve od února. Zima tato, to nic moc co se týče sněhu. Ten nepřipadává, je v současnosti tvrdý, nepříjemně rychlý, kéž by na něm bylo 5 -50 cm prašanu – a marné čekání, tak jsem vyrazil.

Tedy vlakem do Svobody nad Úpou a s původním záměrem na Černou horu, ale on skibus jel do Pece pod Sněžkou – to nešlo odmítnout, odtud jsem nikdy nezačínal a nemusel jsem po silnici, po svých a dále až na Černou horu.

Pec (a podobná střediska), toť je lunapark v přírodě – rychle odtud – jdu po cestě na Lučiny, to po dlouhých rocích co jsem byl poprvé v Krkonoších v 7 třídě základní školy. Krkonoše tehdy na mne působily takovým dojmem, že jsem propadl všem našim československým kopcům.

Uprostřed „Velké Muldy“ míjím kapličku, její zbořenisko – škoda, ale i tak byla zajímavá. Dále přes Lyžařskou boudu, Liščí horu na Bufet na rozcestí. Tam si vzpomenu, jak si tady V. Klaus se svou vládou kdysi dával na běžkách sraz – asi měli v průběhu privatizace dosti času. Kdysi tu býval opravdu nevzhledný bufet.

Dále míjím nově přestavěnou Výrovku – chatu Klubu českých turistů. Jednou jsem se zde ptal, jakou slevu na nocleh zde mají členové KČT, odpověď byla taková, že sleva se nerovná ani ceně jednoho piva.

Dále nahoru na hřeben do sedla mezi Luční a Studniční horou, za hřebenem je památná kaplička obětem hor, se jmény těch co zemřeli v horách – je zavřená, tedy je chráněna před vandaly, ale také před návštěvníky, kteří by se zde rádi poklonili obětem hor.

A z kopce k Luční boudě, zde zabočuji doleva nad údolí Bílého Labe. Z kapsy vytahuji fotografii z časopisu, z roku 1960 a podle této hledám místo, kde se odehrával zimní spartakiádní sraz turistů, kdy jsme tam jako kluci s mnoha jinými tábořili na sněhu. Bylo to pod stany a naše parta jako jediná mimo stanů také postavila tři iglú. Ti co spali v iglú, těm bylo fajn, a pod stany i když tyto trochu chrání před větry, to už je horší.

Někteří, ne od nás, co si zakopali stany, tak na toto doplatili. Vítr tyto stany sněhem zavál do úrovně terénu a některé nápor sněhu a větru nevydržely, spadly a byly zaváté. Dokonce jednu osobu jsme ráno ze sněhu „vykopávali“ a ve společenském iglú silně prochlazenou „oživovali“.

Vracím se na Luční boudu a pokračuji ke Sněžce. Nahoru udusaná uklouzaná cesta až na led. Když tam půjdete všimněte si desky dvou členů HS, kteří zde zahynuli při záchranné akci, kdy terén byl klouzavý, byl pokryt ledem.Vrchol Sněžky se starou polskou kaplí – to zde patří, ale polská stavba „létající talíře“ a česká „nová poštovna“ na kuřích nožkách – ty tedy krásu ubírají.

Stihl jsem na vrcholu západ slunce, nebyl sice tak úchvatný na rozdíl od těch, které jsem tady dříve viděl, ale zajímavý tím, že slunce prokukovalo třemi vrstvami mraků. Spát jsem na vrcholu nechtěl, estetika je zde nevalná, to už jsem zažil – tedy dále. Obřím hřebenem směrem k Jelence a k Pomezním boudám se mi nechtělo nejen pro tvrdý uklouzaný prudký svah, ale proto, že na mapě jsem viděl v tomto směru vrstevnicovou lyžařskou cestu a tu jsem ještě neznal. Tedy dolů kus cesty pod lanovkou a potom po vrstevnici.

Chyba, žádná lyžařská cesta, ale šikmý udusaný sníh se stopami pěšáků, na tom se nedá jet. Takže lyže na bágl a pěšky – napřed řídkou kosodřevinou, poté hustým lesem až k Jelence. Tam už dorážím za tmy a následně na kraji lesa hledám místo na nocleh ve žďáráku s výhledem na východ slunce.

Druhý den ráno míjím sjezdovku nad Pomezními boudami, kde ratrak právě ukončil úpravu – ani ratrak nenačechral sníh, ten 1 cm načechraného jsem při smyku odhrnul a tak sjezdaři hned po první jízdě budou jezdit zase po „betonu“. Pomezní Boudy a následující silnička, pro běžky špatné – stopa pro běžkaře snad vede úplně jinudy, na tu jsem nenarazil. Ale Malá Úpa, bývalá vesnička se starým německým hřbitovem – ta je opravdu hezká.

Poučen jízdou po silničce, míjím známé Alběřice po hřebenu, po zelené hraniční značce Poláků a tak jsem se dostal na Rýchory. Rýchory, krásný poklidný kus Krkonoš s hezkými lesy a loukami s vyhlídkami na vzdalující se Sněžku. Známý je též Rýchorský kříž a Rýchorská bouda. A odtud dolů z kopce, i tam jsou bunkry prvorepublikového opevnění, okolo krásné studánky se silným pramenem do Svobody nad Úpou. Sjezdu v lese jsem si neužil – sníh ubývá, a musím posléze pěšky. Po 14té hodině mě odjíždí vlak.

Co říci závěrem – byl to krásný (tak jako každý přejezd nebo přechod), dvakrát půldenní přejezd, který jsem stále odkládal a čekal, že napadne sníh, aby stromy a příroda nabyla těch hezkých tvarů – to se neuskutečnilo – tak si toto rád někdy zopakuji.

Další (pozn. red. – velmi krásné) fotky najdete zde