Jak si to tak kamarádi čtou, tak postupně vyhrabávají co mají a nebo co si pamatují. Dva už přišli se svojí troškou do mlejna vzpomínek. Džonek zavzpomínal: “ Protože jsme měli všichni zelené větrovky, volali číšníci: „armáda bude platit“ a bylo to se slevou. Také nás provázela  pověst po krkonošských boudách.

O takových raplech si hned chataři vzájemně telefonovali, to se každý den nevidí: „Na jídlo chtějí polívku a nocleh v kotelně „.  Mirek, co celý tento cirkus vedl, dal dohromady fotky, doklady a mapku celé události. Takže na albu na Rajčeti je teď o 11 fotek více. Krásně to dokresluje o čem to tehdy vše bylo a taky proč mám nick Yetti. Já si v tom sněhu přímo chrochtal. Tak se musela zápočtovka dokumentovat pro výkonnostní třídy. No a mě to pak nedalo a vyhrabal jsem z krabice z tisíců ty správné staré negativy, které jsem oskenoval a doplnil tak album na Rajčeti, kde teď jsou fotek čtyři přehršle. To aby se měli lidi na co dívat a bývalí účastníci nad čím brečet. Ale zpět na cestu.

Pátý den, 1. února 1961, vstáváme ještě za tmy ve 4:30. Rychle balíme, snídáme kaši z ovesných vloček a již v 5 hodin, stále za tmy procházíme Harrachovem, abychom za ranního šera už byli u Mumlavských vodopádů a obdivovali jejich zmrzlou krásu. Celý vodopád byl nádherně zamrzlý, mohutné spousty průzračného blankytně modrého ledu dominovaly okolí. Po krátké zastávce kdy jsme obdivovali tuto krásu se dáváme na další cestu. Kolem desáté hodiny dopoledne docházíme k Vosecké boudě.
Zde si vaříme oběd a dáváme se do řeči s jedním docela přátelským důstojníkem tehdejší vnitřní stráže. Tento nám během oběda stačil povědět jeho verzi historie Vosecké boudy. Tato bývala původně srub sloužící jako útulek dřevařům. Pak to bývala hájovna aby později sloužila jako úkryt pašerákům. Za druhé světové války ji používali partyzáni a byla vypálena. Znovu postavená, jako rekreační chata, sloužila až v naší tehdejší době. Takže posilněni a poučeni se vydáváme po obědě dále, k prameni Labe a pak na Sněžné jámy.
Odtud  za neuvěřitelně husté mlhy a ledového vichru sjíždíme  k Martinovce a pak putujeme téměř po slepu ale po známé cestě na Petrovku a dále na Špindlerovku. Nevlídné a hlavně ledové počasí nás cestou trvale obalovalo namrzajícím ledem a několik z nás utrpělo lehké omrzliny. Odtud sjíždíme do Špindlerova Mlýna, kde jsme si sehnali nocleh v soukromí v domečku jako klícka. Večeři si vaříme na vařičích venku svoji vlastní. Rizoto. Do hajan jdeme ve 23 hodin, v teple, klidu a suchu.

Šestý den, 2. února se vypravujeme v civilizovanou hodinu a tak až kolem osmé hodiny se vydáváme ze Špindlu po modré značce přes horu Pláň na Klínovku, odtud na kopec Výrovku a pak sjezd přes Rychterovy boudy do Pece pod Sněžkou. Počasí nám tento den přálo. Nesněžilo, nepršelo, nefučelo a nebyla hustá mlha. Přesto jsme si o sluníčku mohli nechat jenom zdát, byla hustá oblačnost, „deka jako sviňa“.
V Peci pod Sněžkou jsme si vyhodili z kopýtka a zašli jsme si do hotelu druhé třídy na pořádný oběd. Tam nás pokládali za vojáky – pohraničníky. Nechali jsme je při tom a náramně jsme se bavili. Navíc nám dali jako vojákům slevu. Takže patřičně posilnění a odpočatí se vydáváme na menší trhák. Nejdříve po silnici do Horního Maršova, odtud nahoru po žluté značce do příkrého kopce na Rýchorskou boudu a odtud pekelný sjezd po modré a zelené značce  po ledovici přes kořeny a kameny do Mladých Buků odkud jdeme po silnici do Svobody nad Úpou.
Zde jsme získali zdarma nocleh v hotelu na chodbě na zemi. Takže opět klika a pohoda. Večeři si děláme vlastní, opět rýže, ale pro změnu na sladko. Po 38 kilometrech s cloumáky na zádech jsme patřičně unavení a tak s chutí ve 23 hodin zaleháváme k spravedlivému spánku.

Další fotky najdete zde