Strašidýlko je tady http://renatae.rajce.idnes.cz/strasidylko/#

Renato – napsána a nafocena je dýňová polívka tak krásně, že bych si ji hned dala. Ale já se znám, mně by nechutnala (chuckle) – polívka má být slaná a takové ty novoty jako na sladko (no i staroty jako na kyselo), to není nic pro mne.
Navíc – jak mám takové ty divné asociace – z dýní se u nás jedla dycky jenom usušená jádra (já se mám – v neděli mi mamka přivezla tři omniovky usušených a vývěvou zakonzervovaných jáder), ty škorbele se buď strouhaly prasatům nebo rozpůlené házeli slepicím – to není nic pro lidi (rofl) (rofl) .
A pak – v pěti letech jsem si při rozsekávání škorbelu ufikla křivákem na lino kloub na palci (mamka už měsíc ležela bez pohnutí, napadnuta húserem, ošetřovala mne nejstarši sestra typem „Neřvi, stejnak vykrvácáš a umřeš“ – nevykrvácela jsem, ale kus odseknuté kosti se mi v kloubu tak šikovně vzpříčil, že byl nepohyblivý a za tři roky mi ho operovali), takže na dýně se musí opatrně a s fortelem (nod) .
Shrnuto a podtrženo – polívka bude z domácího uzeného masa a hokaido necham větším dobrodruhům (chuckle)

Milá Renato, tak tomu říkám náhoda. Dneska jsem mluvila se svojí sestřenicí v Německu, jejíž syn jí prý pozval na večer na polévku z dýně Hokkiadó, která jí roste na malém políčku a synkovi jí dodala. A ty tady na ní dáváš recept. Budu se muset sestřenice příště zeptat, zda to náhodou nebyla tahle, pokud ne, přepošlu jí tuhle tvojí. Já jsem jméno Hokkiadó nikdy před tím neslyšela a ta tvoje polévka z ní vypadá lákavě. Možná ji zkusím z nějakého menšího pumpkinu, nebo jiného, podobného druhu dýně.

Duhů dýní se v Americe pěstují spousty, hlavně v severních státech, ty zdejší jižanské odrůdy jsou mi moc vodnaté, ale i tak docela dobřé. Některé jejich chutě znám, ale zdaleka ne všechny i když jsou si dost podobné. Nějakou dýňovou polévku jsem myslím kdysi jedla, ale už si nepamatuji, jak chutnala. Já různé dýně (hlavně zimní varianty) a pumpkin používám hlavně jako přílohy (nejvíce k šunce) a do náplně amerických „pies“ (koláčů). Tedy kostičky oloupané dýní peču v troubě jen s nepatrným množstvím vody, aby nebyly vodnaté (u vodnatějších nepřikrývám, aby se voda odpařila). Když je to příloha, po rozpečení rozmačkám (šťouchačkou na brambory, nemixovat), přidám máslo, sůl, pepř, muškátový oříšek a trochu hnědého cukru (není třeba, jde o zvyk). Možno zamíchat i na drobno posekané vlašské ořechy a přidat trochu rumu. Teď je samozřejmě i tady doba dýní a pumpkins (blíží se Halloween) a bude trvat dost dlouho, takže si tu tvoji sluníčkovou polévku asi někdy udělám.

Většina dýní má menší a měkká semínka, takže nejsou jako z pumpkin, ale i tak se dají propláchnout a na plechu v troubě mírně opražit a pak promíchat třeba se solí nebo právě tím curry.

Můj tatínek kdysi také na naší chatě pěstoval dýně, takové oválné obry. Pak ji zavařoval na kostičky pokrájenou (jak zmínila Hanka). Ale já jí takhle měla velice ráda, byla v takovém sladko kyselém nálevu. Než mi ve 14 letech vytrhli krční mandle, strašně jsem trpěla angínami, několikrát hnisavými. A to byla doba, kdy jsem si dokázala otevřít litrovou zavařenou dýni a na posezení jí celou sníst – tak krásně to pálilo a zároveň chladilo v tom zapáleném krku.

Renato, když se na všech těch jídelních blozích před cca 2-3 lety objevily články o dýni (všichni psali, jak je to in a úžasné a prostě nejlepší), taky jsem podlehla a začala z dýně vařit, abych nebyla opožděná. Musím se přiznat, že mou rodinu dýně naprosto nenadchla, spíš naopak, i dcera vegetariánka mohutně protestuje. Mě osobně to ale docela chutná (jedno Hokkaido mám ostatně zrovna ve spížce).
Do té polévky bych ještě určitě přidala trochu mrkve a celeru (klidně i řapíkatého), aby ta chuť nebyla tak fádní (dýně opravdu fádní chuť má) a místo koření několik kapek oleje z dýňových semínek, o hodně to „zvedne“.
P.S. Doufám, že se nebudeš zlobit, to jsou jen poznatky z průzkumu bojem v naší jinak ovoce a zelenino milné rodině (co tu není kluk, vaříme v podstatě vegetariánsky).