Nejdřív se vás zeptám – byli jste někdy na hradě Houska? Leží blízko známějšího Bezdězu a založil jej král Přemysl Otakar II. někdy po roce 1270. Mnozí jste tam jistě byli, ale pro ty, kteří ne, si připomeňme několik zajímavostí o tomhle hradu.

Liší se totiž od běžných hradů velmi významně například orientací svého opevnění. Běžné hrady mají fortifikace orientovány směrem ven, jinými slovy tak, aby chránily to, co leží uvnitř hradu, před nebezpečím zvenčí. Houska je postavena přesně naopak, tak, aby okolí chránila před něčím, co uzavírá uvnitř. Tento fakt je sice k poznání až při pohledu zblízka (nebo z výšky), ale skutečnost, že hospodářsky „citlivé“ budovy jsou umístěné mimo opevnění, zaujme už při zběžném pohledu.

Samotná lokalita, kde byl hrad postaven, je v podstatě nesmyslná. Místo nebylo nijak strategicky důležité. Stojí v naprosté pustině (fakt, že v tom místě stávalo dřevěné, později kamenné hradiště, nehraje příliš roli. Jeho majitelé z rodu slovanských Pšovanů tam už několik set let nežili.) bez dostupného zdroje vody (to se nicméně týká i Bezdězu).

Hrad je postaven nad skalní průrvou vedoucí hluboko do podzemí, v jejímž okolí prý lidé vídali „nepopsatelné věci“ a nacházeli tam „kostry nelidí“. Průrva je nyní zazděná a vstup do ní „pečetí“ hradní kaple. Říká se, že do kaple se bojí vstoupit psi, že je obtížné tam fotografovat a některým lidem se tam dělá špatně. Z vlastní zkušenosti mohu osobně potvrdit pouze to, co se týče záhadně rozostřené fotografie, kterou jsem pořídil v jednom konkrétním místě kaple. Ale o ostatních projevech mluvit nemůžu.

Důvěryhodné osoby vlastnící psa, které jsem o vyjádření požádal, nic z výše uvedeného nepotvrdily a stejně tak nevím o děsivých setkáních s „nelidmi“, nořícími se z podzemí. To vše musíme ponechat v říši legend, kterých se po světě vypráví tisíce, neboť důkaz nemáme žádný. Čeho se tedy tak polekal český král, že nechal postavit v pustině tak podivnou stavbu, bohužel nevíme.

(Na tomto místě bych chtěl jen v souvislosti s hradem Houska upozornit, že známý dopis básníka Karla Hynka Máchy, ve kterém líčí zážitek, jenž je možno vyložit jako přesun časem do roku 2006, je jen věrohodně napsaná mystifikace.)

O dírách do země, vedoucích do pekel, se vypráví po celém světě. Za zmínku stojí skalnatý ostrov na jezeře Lough Derg v Irsku, hrabství Donegal. Podle legendy do tamní jámy roku 1153 vlezl rytíř, ocitl se mezi démony podsvětí a ti ho po náležitých duševních mukách vhodili do ohnivé jámy. Rytíř se však usilovně modlil a nakonec se probral v temné jeskyni. Stejný zážitek jako onen rytíř měla prý řada poutníků, kteří se zřejmě z morbidní zvědavosti pokusili o podobnou cestu. Církev nakonec nechala „vchod do pekla“ uzavřít a nepouští tam nikoho. Dodnes vám v klášteře, který tam stojí, ukážou jen vstup, ale dovnitř vás nepustí. Proč? Mohou například jedovaté sirné výpary nebo oxid uhelnatý způsobit děsivé halucinace, pokud ne rovnou smrt? Nevím, nejsem lékař.

Roku 1989 prováděla sovětsko-norská geologická expedice experimentální hloubkový vrt na poloostrově Kola. Vrtali v hloubce 13 kilometrů a citlivým mikrofonem se snažili zachytit zvuky tření tektonických desek. Vědci věděli, že se dostali do oblasti jejich zlomu. Nahrávka jim přinesla hrůzné překvapení. Mikrofon zaznamenal šílený jekot, zoufalý nářek stovek mučených lidí. Zděšení geologové práci zastavili. Byli přesvědčení, že navrtali „strop pekla“. Může proudící a bublající magma či přehřátá pára vydávat takové zvuky? A když se ještě zkreslí ozvěnami v podzemních sálech? Jak lze něco takového prokázat? Upozornil bych na jeden zásadní a dost výmluvný fakt – v nahrávce není slyšet ani jediné slovo. Jen zoufalý křik mnoha hrdel. Vrt byl zakonzervován v roce 1995. Kdo má zájem, může si zvukový záznam na internetu najít, ale příjemný poslech to věru není i přesto, že repráčky, které mívají lidé obvykle připojené k počítači, nejsou schopné v plné působivosti interpretovat to, čemu geologové naslouchali nad hlubokým vrtem.

Povšimněme si, že až na malé výjimky všechna hlavní světová náboženství umisťují království beznaděje, smrti, zásvětních démonů, krátce řečeno peklo, někam hluboko pod zem. Proč to dělají? Všechny zvrhlé náboženské autory napadlo náhodou totéž, nebo se tu projevuje archetypální paměť lidstva, v níž je obsažena nějaká dávná děsivá zkušenost?

K napsání tohoto, již tuším sedmého dílu seriálu o záhadách, jsem měl bohužel nedobrou inspiraci. Byl jí malý chlapec zpitomělý strachem z výhrůžek náboženského fanatika o pekle kdesi v podzemí, o jistém kruhu pekla, který je určen dětem. Dalo mi tehdy dost práce mu vyhnat z hlavy tyto ošklivé nesmysly. Nedávno jsem tohoto chlapce, dnes už dospělého, potkal. Pro otupení strachu z podzemí jsem tehdy otočil jeho pozornost na pohádku Stříbrná židle od C.S. Lewise (patřící do cyklu Letopisy Narnie).

Pokud už někdo má potřebu vymýšlet legendy, není lepší, namísto konstruování hrůzných zkazek útočících na základní instinkty člověka a malování šílených obrazů, představovat si podzemí jako tento báječný, mimochodem silně věřící spisovatel? V té pohádce je líčen zvláštní podzemní svět hojnosti, kde v ohnivých řekách bydlí společenští salamandři, jež vynikají v umění duchaplné konverzace, kde se vzácné drahokamy teprve rodí a rostou, rubíny je možno jíst jako jahody a kde vám hodní gnómové vymačkají plný pohár diamantové šťávy…