„Ochoč si svého důchodce,“ píše Ben, Ben už ne z mnohopsína. To jsem já, fakt, jen se mi trochu zakulatily boky, no. Domácí strava je domácí strava. Pamatujete si na mě?

Bydlel jsem s kolií Apolem, který o nás vyprávěl, že je nám dohromady dvacet šest, no, dva dědci. Pak odešel do světa a já zůstal sám s Georginem a Speedym.. Krásně jsem si užil výlet na Sen zvířat, ale to už jsem psal. A pak bylo zas smutno. Moje kamarádka Dama jednoho dne ležela v pelíšku mrtvá, umřela prý na nějaký „zmetek“ v hlavě, to jsem byl nešťastný nejen já, taková hodná, milá holka to byla.

Pak jsem bydlel s Lupínem vevnitř, dveře jsem měl pořád otevřené, abych mohl na záchod, na zahradu, ale tam byli další, noví psi. Lupo mě hlídal, i když mě, dědka drzého, prý vůbec neměl rád. Začínala se dělat zima, po ránu už bylo chladno.. Pak odešel Lupino a Panička teta řvala jak želva a pak už bylo hodně zima, tak jsem jezdil s paničkou. A byl jsem „koledník“.

Co to je? No prostě jsem si koledoval. Nadával jsem Blackovi a paničce za zády jsem vyskočil z auta. Já tomu malému, Rozinovi, pořád říkám, ať to nedělá, ale on si nedá říct. No, zkušenost je prý nepřenositelná. Black mě čapnul, byl naštvaný a už mě táhnul, ale za tlamu. Za tmy, já se bál, že mě odvleče pryč a bude konec. Panička teta mu nalupala po čenichu větví, kdyby trefila mě, tak mě snad zabije, až mě pustil. A mě vynadala, že jsem koledník a můžu si za to sám, že kdybych neprovokoval… blablabla.

Antibiotika neantibiotika, stejně mi to hnisalo, přesněji řečeno hnilo. Udělala se mi „kapsa“ ve tváři, no přišel jsem o část svalů a u paničky v autě se dost dlouho nedalo ani nadechnout, jak jsem smrděl. Až když to všechno odteklo, co Black zničil, to sežraly nějaké mastě, připadal jsem si znovu jako pes. Zase jsem byl všemi litován a krmen, klidně bych nějaký ten kousanec občas nasimuloval. Jen od té doby nemůžu baštit veliká sousta a ani oko mi nemrká tak, jak by mělo. A pak jsem měl konečně štěstí.

Celou dobu mě všichni vídali a říkali, jak by si mě vzali, kdyby… Sbírku „kdyby“ mám opravdu rozsáhlou, ale těch třináct let se v ní opakuje často. Kdybych prý nebyl tak starý… To napřed povídali i mí páníčkové, ti praví, vlastní. Jeden „dědek“je nedávno opustil a to byl věkový rekordman, tak nechtěli znovu stařešinu. Ale já je ukecal, já si je získal. Hlídali mě před vánoci a tak vůbec, prostě jsem tu pobýval, až zjistili, jak jsem báječný a nejlepší a že beze mě nemůžou žít. Tak se mi nesmějte, trochu přeháním, no.

Mám konečně svého důchodce, co se mnou chodí často ven. Ráno vyrážíme brzy, jsme na tom oba stejně. Chodím na vodítku, protože houby slyším a páníček se směje, že už je asi senilní, když se baví s hluchým psem. Mají pro mě dobroty, taková omáčka od oběda, to Panička teta nedala a já vím, zdravé to není, však se mi bočky přes svátky zakulatily, ale starého psa novým kouskům nenaučíš. Já to mám rád.

A teď už se držím, netloustnu, tak je to dobré. Gauč, televize, procházky po sídlišti, konečně zase civilizace. Žádný hnůj, žádné koňovitosti. Bydlím tu se dvěma kočkami, s Mícou a Babulkou a celkem spolu vycházíme.

Už jsem byl i na chalupě, tam se mi líbilo a navíc jsem tam udělal jistý pokrok v našem soužití, nastěhoval jsem se páníčkovi do postele. Pojedeme tam prý často, hlavně v létě. Je to daleko, ale je tam hezky. Venkov, letní byt, sluníčko na zápraží, já mám venkov rád, ale bez bekátek a jiného dobytka, koňovitostí, co ze mě mají srandu a spousty bahna, co všude vleze.

Ven s námi jezdí i Míca, ta vždycky zmizí a dělá kočku vesnickou, prý odtamtud pochází. Ale dává si sakra pozor, aby domů neodjeli bez ní. No, já si taky hlídám, aby mi někam náhodou zas nezmizeli, když už jsem je našel. Bylo by mi smutno. Život kočovníka byl zajímavý a já jsem duchem mladý, ale přeci jen, mít někoho pro sebe, o to jsem stál nejvíc.

Tak všechny zdravím a dávám o sobě vědět, že jsem v pořádku a mám se fajn, já Ben už ne z mnohopsína.

Trochu lobby, to snad není zakázané. V mnohopsíně čekají Poncha, Black, Čezar, Georgíno a Rozinek, ten je mi, kluk, velice podobný. A jedna přímluva za staré psy. Stejně tak jako víno i my jsme báječní.