Tak nám pomalu začíná být porodní bedna malá. Pejsci povyrostli a začínají mít potřebu nejen jídla, tepla a pečlivé matky, ale i rozšiřování obzorů.

První získané zkušenosti jsou s jídlem. Samozřejmě nejprve to bylo jen od mámy, později z kojenecké lahve a dudlíku. Ta pravá zábava začíná, když se štěňata učí jíst z misky. Miska se musí zvolit dostatečně mělká, aby do ní štěně dosáhlo a dostatečně stabilní, aby ji nepřevrhlo. Pod misku se musí dát podložka, aby neskončilo příliš mnoho potravy na zemi a aby štěňatům na podlaze neklouzaly nožičky. Předpokládám, že nikdo z vás nedává štěňatům jíst na koberci, protože taková akce by byla likvidační. Pro ten koberec, samozřejmě, štěňatům by se to asi líbilo.

Tím jsme si popsali materiálové vybavení. Další důležitý faktor je náplň misek. Začíná se tím, co štěňata znají, tedy mlékem. Vzhledem k tomu, že je žádoucí štěňata zasytit, lze mléko obohatit, buď máčenými piškoty, nebo krupicovou kaší. Piškotovou kaši sladit nemusíme, krupicovou trochu sladím medem nebo glukózou. Kolem třetího týdne věku už přidávám do kaše mleté maso, později se mohou převádět na kaši z máčených granulí pro štěňata. Jak přibývá maso, ubývá mléko. Lze samozřejmě přidat jogurt nebo tvaroh, ale není to nutné.

Poslední, prakticky nejobtížnější fází je samotné učení štěňat krmit se z misky. Hlad je sice nejlepší kuchař, ale tu techniku stejně musí vypracovat člověk sám. Tentokrát jsme měli výhodu, že štěňata znala dudlík a prst, který fungoval jako pomocný dudlík. Představa, že štěněti strčíte tlamičku do mléka a ono začne samo baštit je totiž většinou naivní.

Štěně se brání, jakoby mu šlo o život. Vypadá to, že se snažíte štěně utopit nikoliv na lžíci vody, ale v misce mléka. Samozřejmě se s hlasitými protesty, ale co hůře, se zuřivým mrskáním, brání. Ty protesty jsou o nervy, ale zkuste současně držet misku a zmítající se štěně, a přiblížit tato dvě tělesa k sobě bez vylití obsahu misky. Výkon hodný kouzelníka!

Postupně jsme vypracovali novou strategii. Misku položíme na podložku, vedle ní postavíme pokud možno hladové štěně (já vím, že jsou zdánlivě hladová pořád, ale přece jen jsou v hladu rozdíly). Namočíme prst do misky. V optimálním případě se mládě přisaje na prst a vy ho opatrným plynulým a ladným pohybem ponoříte do misky. Ten prst, pochopitelně. Štěně jde tak nějak automaticky s ním. Poté, co je prst ponořen, je opatrně vytažen z tlamičky. Psík ovšem není hloupý a zjistí, že to dobré je tak nějak kolem. Zkusí to nabrat – a ono to jde. Sice někdy hladovec strčí do tekutiny i nos a málem se udusí, ale nebojte, pud sebezáchovy funguje.

Častěji dojde k druhému extrému. Pejsek si myslí „když je to tak dobré, musím se snažit k tomu být co nejblíže.“ Proto se sápe do misky, pokouší se ji na sebe zvrhnout, stoupá si do jídla, sedá si do jídla, opatlává se kaší. Z krásného sametového psího mimina máte jakéhosi mastného špinavého pankáče, který n vás poulí zvědavá očka zpod slepené čupřiny chlupů.

Tak dobře, jeden se krmí, pokračujeme ještě devětkrát ve stejném duchu. Nakonec máte dva pekáče, do kterých se snaží vlézt 10 štěňat. Šlapou po sobě, odstrkují se, takže hlídáte a vyndáváte příliš horlivé strávníky z pekáče. Po několika málo pokusech je už nemusíte vodit k misce, ale pouze z misky odstraňovat. Do toho si ještě představte fenu, která je toho názoru, že jako kojící matka má také nárok na nášup a snaží se vecpat mezi mladé a sníst jim toho co nejvíce.

Pro jednoho člověka s pouhýma dvěma rukama je to dost práce. Končí to vyhozením uražené feny za dveře a rezignací nad tím, že by nad štěňata tvořila hezký kroužek způsobně se krmících drobečků. Spíš to ve vás budí představu ragbyového mlýna. Jen místo míče občas vypadne pejsek, který sice míč (dokonce šišatý) vzdáleně připomíná. Až na to, že míč nemívá hlavičku a ocásek.

Jak rostou, začínají si hrát. Zpočátku jde o neumělé okusování některého konce sourozence. Později se mladá šelma zdokonaluje. Plíží se kolébavým krokem, skokem se vrhá a zakousne zadeček brášky. Jedna z našich děvčat se rozhodla ulovit bratrův ocásek. Plížila se, vzorově provedla poslední část přepadu. Jenže ouha! Ocásek se u fletů stále mele, takže se netrefila. A tak začala s otevřenou tlamičkou lovit mrskající se ocásek. Nakonec ho úspěšně ulovila. My jsme v té době byli samozřejmě už polomrtví smíchy.

Jako hračky slouží plyšák, prázdný kelímek, rolička od toaletního papíru, ale i kousek novin z podestýlky, kousek hadru, ale nejoblíbenější hračkou je sourozenec. Vrčivé výpady a zakusování by vypadaly hrůzostrašně, kdyby se ovšem soupeři udrželi na nohách. Ne vždy se jim podaří výpad ustát a z útočníka se stává oběť. Napadený (pokud zrovna nespí) neodmítne lákavou nabídku, kterou mu připravily věrné sestry Setrvačnost a Gravitace.

Štěňátka rostou a jejich pohybové schopnosti se zdokonalují. Podnikají první výlety po kuchyni. Objevují svět. Nakonec se jim přestane v bedně líbit a jednoho dne se jim povede zdolat stěnu bedny a vypravit se do světa, v tomto případě po bytě, zcela svévolně. V zájmu zachování zdraví vašeho i štěňat je nutné výletům zabránit a mláďata přemístit do nějakého výběhu nebo ohrádky, odkud nedokážou utéci.

Tím obvykle kolem čtvrtého týdne věku končí éra bedny a nastane éra ohrádky. A tím také končí naše zprávy z bedny. Ale nebojte se, pokračování bude. Jen se bude jmenovat zpráva z ohrádky.