Sedím v pokoji na jediné židli, notebook na klíně a nohy na topení. Jindřichův Hradec jsem zatím viděla jen za tmy. Dojeli jsme včera večer a nechali se vysadit na zastávce, kterou jsme vyhodnotili jako vhodnou. Co dál?

Po čuchu vyrážíme někam, kde tušíme Vajgar, městský rybník Jindřichova Hradce, náš penzion by měl být těsně u něj. Dnes jsme se na vodu (opět za tmy) byli podívat – je komplet zamrzlá a pod sněhem.

Penzion je skvělý! Počasí trochu rozmarné. Dnes ráno lehce sněžilo. Vyrazili jsme hledat pro změnu nádraží, že se svezeme úzkokolejkou. Hm, moc často nejezdí a my školácky chybovali a přehlédli, že ten vlak, co na něj spěcháme, jezdí jen v sobotu. Tak nic. Je mi neveselo, v penzionu nám pán doporučoval procházku kolem Vajgaru a nějaká muzea. Ale já chci do přírody!!

„To víte, turistické trasy v zimě nikdo neudržuje“. No, to vím taky… Nakonec jsem vztekle zatočila podle jakési červené značky a prohlásila, že po ní prostě půjdu tak dlouho, dokud to aspoň trochu bude možné. Kupodivu to šlo relativně dobře.

Dodatečně zjišťuji, že míříme do Dolní Radouně – jdeme (pravděpodobně, pod vrstvou ujetého sněhu to není vidět) po silničkách xté kategorie, nezapadáme moc. Odhadujeme, kdy je rovná plocha vedle nás rybník.

V Radouni je taky zastávka úzkokolejky, ale dostat se k ní není snadné. Jednak je samozřejmě daleko za vsí v lese, druhak absolutně nikoho nepotkáváme (a pro tuhle oblast nemáme mapu). Paní, která se konečně objevila, má vzácný dar nesrozumitelnosti.

Jdeme – snad – podle jejích rad, když potkáváme hlouček pubertálních děvčat u zastávky. „Stanice vlaku? To musíte do Hradce.“ „Ne, hledáme lokálku!“ „Aha, to je támhle někde… Támhle… “

Odkudsi se klátí mladý muž a relativně srozumitelně vysvětluje, kudy máme jít. Jen se bavím jeho „na kopec“ a „prudký kopec“ My, co milujeme hory, bychom zdejší plochou krajinu popsali trochu jinak.

Jdeme; hučím do přednosty: „Já na to nádraží nechci. Vypadá to, že je dost daleko. Když zabloudíme, nestihneme za světla dojít zpátky. Není léto.“ Tak jo, dohodnuto. Takže na „strmém kopci“ neodbočujeme, jenže netušíme, že chlapec jde po silnici o kus dál naším směrem a teď huláká, aby nás zastavil a zachránil před zblouděním.

Jen poznamenám, že na „prudkém kopci“ jsme zjistili, že tam projetá cesta končí a museli bychom dál hlubokým sněhem. Spokojeně jsme se vrátili na silničku a do Hradce došli pěšky.

Sobota ráno nás vítá sluncem, je dost chladno Dneska do té České Kanady prostě dojedeme! Na nádraží jsme pro jistotu hodně brzo. První zážitek je zajíc… normální zajíc, přikrčený vedle boudy (že by čekal na vlak?). Živobytí ve městě je jistě snazší než někde v lesích, ale stejně je to nezvyk. Utekl, spíš poodešel, bohužel jsem ho nestihla vyfotit.

Zážitek druhý – úzkokolejka. Je soukromá a je to vidět. Zaměstnanci jsou vstřícní, lokotky čisté a pestrobarevné (doslova. Viz fotky). Jedeme do Kaprounu, u trati je tam Cimrmanův památník (viz fotodokumentace). Co tam není: není tam silnice, s kterou jsme po včerejšku počítali.

Na silničky jsme se dívali z okna vláčku, krásně prohrábnuté, bílé, pěkně rovné a pohodlné, prosté vší dopravy. Ale tohle je zastávka v lese. Jenom cedule a my. „Kudy se jde k silnici?“ ptám se průvodčího, zatímco přednosta fotí vlak. Koleje a asi dvacet cm okolo jsou prohrábnuté štítem lokomotivy, je tam jen tak 2O-3O cm sněhu. „Lidi chodívají tady do kopce“, řekl ten dobrý muž, nastoupil a odjel. Proti nám byl kopec s panenským sněhem dobře po kolena.

Dobrá zpráva byla, že cesta je značená a že do obce Kaproun, tedy k silnici, je to jen kilometr.

Ale chodit ve vysokém sněhu je docela dřina. Šla jsem druhá, což bylo fajn, měla jsem už prošlápnuto. Ale byla bych potřebovala trochu kratší krok, nekoukat, kde co lítá (nelítalo nic, ale občas se ze stromu tiše sesunul oblak sněhu) a hlavně umět udržet rovnováhu (asi při chůzi dost šněruju, což za normálních okolností příliš nevadí).

Nicméně cesta to byla doslova nádherná – lesem a pasekami, většinou svítilo slunce, sníh jiskřil a bylo vidět jasně a ostře do veliké dálky. Každá jednotlivá větev si nesla svůj náklad sněhu, některé byly pod ním ohnuté do podivných úhlů. Podívat se nahoru do korun bylo fantastické (a člověk se přitom pěkně zamotal). Šli jsme a šli, mužský v čele dost rychle, já dílem postávala, kochala se a fotila, dílem jsem v těžkém terénu tak úplně rychle nestíhala… až jsme došli na kraj veliké paseky a tam značky zmizely.

V létě je to snadné, vidíte aspoň náznak pěšiny. Jenže proti nám byla rozlehlá pláň s nedotčeným sněhem (o kus dál v Nové Bystřici se chlubili 75 cm). Jenom ji přejít byla dost dřina. Bývalo by to potřebovalo ji obejít. Zkoušeli jsme odhadnout směr podle mapy, ale v těch místech značky nebyly docela určitě a ani to nevypadalo, že by tam nějaká cesta vůbec mohla být.

Už jste někdy měli pocit, že na kilometrové trati beznadějně bloudíte? Přiznávám, že jednu chvíli (upadla jsem a v hlubokém sněhu, kde není o co se opřít, se mi nedařilo vstát) se mi vybavila kaplička věnovaná obětem hor – těm nešťastníkům, kteří zmrzli pár metrů od Luční boudy v Krkonoších.

Nakonec mě přednosta ukecal, že půjdeme „tudy“, že podle mapy by silnice měla být někde tím směrem. Po pár desítkách metrů jsme uviděli chalupy! Chalupy bez silnice dnes neexistují, takže zbývalo jen dostat se k nim (museli jsme lesíkem a tam byl terén ještě horší než na louce). Ale u chalup už byla prošlápnutá cesta od sněžnic (jak já bych chtěla sněžnice!) a po ní jsme došli až na náves.

Ten kilometr od trati jsme šli hodinu a čtvrt. Jen o málo déle nám trvalo dalších 7 km do Kunžaku po krásně uježděné, širokánské, bílé silnici (připadala jsem si, jako když jdu po letištní ploše). A v Kunžaku měla dokonce otevřeno hospoda.

Neděle byla obyčejnější – projít se po památkách (většinou stejně měli zavřeno), nafotit jindřichohradecký „hrad a zámek“ a na chvíli se projít za město. A pak už zase domů. Do Kaprounu se ale musím vrátit, tu cestu prostě najdu :.

Fotky najdete zde

Zana