Asi nejsem normální, ale odjakživa mám rád extrémy. Když horko tak pořádné kolem 50°C. Když zima tak taky pořádná jistě pod -30°C a vítr musí mít aspoň 100 km za hodinu.

Kopce téměř vertikální a soutěsky jakbysmet. Když na pevnině tak pokud možno v poušti a na moři uprostřed Pacifiku nebo Indického oceánu. Má to jednu výhodu. Obvykle v takovém prostředí nepotkáte živáčka a já davy lidí nerad. Já raději samotu. A když už lidi, tak si zatraceně vybírám.

Proto, když se někam vydám, tak to je obvykle do končin kde ani lišky dobrou noc nedávají. Jediné co v takových končinách mohu potkat, jsou místní divoká zvířata nebo podobný cvok jako jsem já.

A tak, když jsme se s mým starším synem Petrem toulali v roce 2001 po 60 dnů Patagonií a Ohňovou Zemí, tak jsme v městečku Ushuaia přišli na to, že právě odjíždí do Antarktidy kanadská vědecká expedice. Tato si najala ruskou loď i s ruskou posádkou. Loď však nebyla plně obsazená a tak nás vzali sebou za režijní cenu. Ohromná příležitost jak se dostat relativně levně do Antarktidy. To jsme si nenechali ujít a přidali jsme se. Navíc, já si mohl zkusit, co si ještě pamatuji z ruštiny. Moc slavný to nebylo, ale na bratření s ruskou posádkou za pomocí flašek vodky to naprosto stačilo. Čím více jsme vypili, tím lépe jsme si rozuměli. Tak nám to aspoň připadalo. Co kdyby to občas zkusili hádající se politici?

Z přístavu v Ushuaia se jen propluje kanálem Beaglovým, obepluje se mys Hornův a pak už jen 1 000 km přes Drakeovu úžinu k Antarktickému poloostrovu. Dva dny tam a dva dny zpět a deset dnů toulání se po zátokách a březích Antarktidy a okolních ostrovech. Bydlelo se na lodi a každý den ráno, po bohaté a velmi chutné snídani, ruský kuchař byl vynikající, vyjíždíme v nafukovacích člunech Zodiak do zálivů, na pobřeží nebo ostrovy. Tam si můžeme dělat co libo.

Denní jídlo je buď balené nebo nám ho dováží z lodi. Opět velice chutné a množství že se to nedalo sníst. A k večeru tedy kolem desáté hodiny se vracíme na loď k večeři a klidné, pohodlné noci, za které se loď obvykle přemístila do další zátoky nebo k ostrovu. Dny jsou poměrně dlouhé, díky letnímu období kdy je světlo 20 hodin denně a pak po čtyři je příšeří. Jak jsem se již zmínil, tak jedeme s vědeckou expedicí. Takových jako my však bylo víc a tak vědátoři, i když nemuseli, nám plavbu tam a zpět zpestřovali odbornými přednáškami provázenými audiovizuálními vložkami.

A tak než jsme dorazili k břehům Antarktidy, prodělali jsme rychlokurz v rozpoznávání antarktických ryb, velryb a delfínů, ptáků, tuleňů, lachtanů a lvounů, včetně historie objevování Antarktidy. Na lodi byli odborníci přes glaciologii, ichtyologii, zoologii, meteorologii, geologii, geografii, astronomii a dokonce antarktický historik. A tak se nám každý den dostávalo fundovaných informací co je co a kde zajímavého k vidění. Také nás ujistili, že tady nás může kousnout jedině rozčílený a teritoriální lachtan a že lední medvědi jsou pouze na severní polokouli.

Drakeova úžina je pověstná nejbouřlivějším oceánem na kuličce zemi. Setkávají se zde Pacifik s Atlantikem, různé mořské proudy a navíc zde od západu dují prudké větry. Po otevřené palubě se dalo chodit jen velice obezřetně. Vítr by mohl jednoho docela lehce smést i přes zábradlí do moře. Dvacetimetrové vlny, které s naší kocábkou kolébaly jako s korkem, pro posádku nic neznamenaly. Tito staří ruští námořní vlci a vlčice nás ujišťovali, že máme na Drakeovu úžinu klidnou a pohodovou plavbu.

Ti, kteří krmili rybičky, si to nemysleli. Petr i já jsme byli v pohodě. Asi díky konzervaci ruskou vodkou. Byl tam s námi jeden Izraelec, který nepil alkohol a ten blil jako Amina. Loď stále doprovázeli velcí toulaví albatrosi, a když tento obrovský pták prolétne pár metrů nad vámi, tak máte dojem, že proletělo rogalo i se zvukovým doprovodem svištícího vzduchu. Rozpětí téměř 4 metry, pták velký jak pelikán a zoban 12 – 15 cm dlouhý.

K doprovodu lodi mají albatrosi dobrý důvod. Nejsou to ptáci ledajací a ví, že loď svým šroubem pomíchá vodu a v ní obsažené potvůrky, které se tak dostanou k povrchu a milý albatros je pak jenom sezobne. Tito tráví většinu svého života ve vzduchu a není vzácností, že v jednom kuse ulétne 15 000 km. Bylo nám řečeno, že tento pták dovede spát i za letu. Tedy spí jen na půl mozku a druhá dává pozor po okolí a pak si to prohodí. Na pevnou zemi, obvykle nějaký ostrov, usedá jen v době páření a hnízdění.

Počátkem druhého dne plavby nás volali na palubu, abychom byli svědky přejezdu tak zvané „conversion line“. To je tam, kde se voda normálního oceánu, teplá kolem 10 – 15°C setkává s vodou antarktickou, která má 0 – 1°C. A přechod je náhlý, jako byste přejeli z jednoho moře do druhého. Ocelově šedivá voda oceánu se náhle změní na zelenkavě průzračnou a na živiny nesmírně bohatou vodu antarktickou. Loď také provázejí delfíni a občas vidíme velryby.

Ve studené mořské antarktické vodě, která obsahuje hodně kyslíku, žijí nepředstavitelná množství živočichů. Jeden z nejpočetnějších je krill, podobný malým krevetkám a ten žije v hejnech až 5 km dlouhých. Takové hejno obsahuje několik miliard jedinců s hustotou zhruba 30 000 kusů na kubický metr vody. Krill slouží jako potrava tučňákům, tuleňům, albatrosům, velrybám a mnoha jiným. Od roku 1970 se antarktický oceán oteplil zhruba o 4°C a díky tomu za stejnou dobu kleslo množství krillu o 80 %. Takže oteplování tomuto ekosystému nesvědčí.

První zastávka na Antarktickém kontinentu je v zátoce Naděje, kde je stejnojmenná argentinská polární výzkumná stanice – Esperanza. Bylo zajímavé prohlédnout si moderní polární stanici, kde je provoz celý rok, tedy i v polární zimě. Posádky tam jezdí na několik let a s celými rodinami. Takže v této jakési polární vesnici je vše co potřebují. Obydlí, nemocnice, škola, kostel, tělocvična a dokonce i muzeum pro návštěvníky. Také se tam narodilo několik argentinských občánků. Vše je ovšem velice primitivní a obsahuje jen to nejnutnější. Tedy žádný přepych. V bezprostřední blízkosti stanice je hnízdiště několika tisíc Adéliných tučňáků a tak tučňáci spolu s lachtany se procházejí po „ulicích“ stanice. Lachtani připomínají nevrlá psiska, jaksi štěkají, a když se přiblížíte, tak na vás cení svoje zubiska.

Další výsadek na břeh se udál pod Hnědým útesem. Zde na kamenité pláži z téměř černých kamenů je přeptákováno. Ještě než jsme se vylodili, tak už jsme cítili čpavý zápach guána tučňáků. Břehy až vysoko do svahu mají růžový nádech. Barva tučňáčích exkrementů má barvu mořských potvůrek – krillu kterými se tučňáci živí. Tento břeh byl hnízdištěm 750 000 tučňáků Adéliných a několika tisíc tučňáků Gentoo a Chinstrap, kteří jsou větší. Také tu ovšem byli lachtani a tuleni. Tuleni ponejvíce Weddel, Crabeater a dokonce i Leopard, nevětší dravec těchto vod, když nepočítáme kosatky, které na nás občas z vody vykukovaly, když jsme jeli v Zodiaku.

Ještě že byly jen zvědavé a neměly hlad. Chrup měly dobře vyvinutý. V obrovském hnízdišti tučňáků zrovna dorůstala mláďata. Měla ještě prachové peří a tak dělala dojem, že jsou větší než jejich rodiče, co je krmili. Prostředí hnízdiště je dobré tak na plynovou masku, guáno je všude, i na „kuřatech“ a hluk ohlušující. Tučňáci jsou „ukecaní“ ptáci a hledají se vzájemně po zvuku hlasu. Každý má trochu jiný, ale to rozeznají jen oni sami. Jinak to jsou ptáci nebojácní a zvídaví. Když si mezi ně do toho guána sednete, tak začnou za chvilku tahat za šňůrky od bot a klovat do bundy.

A tak podobně jsme prožívali každý den, pokaždé v jiné lokalitě. Také jsme se v Zodiakách hodně plavili po zátokách plných drobného ledu a velkých, čarokrásně zbarvených plovoucích ledovců fantastických tvarů. Led od bílé až po tmavě modrou. Na lomu průzračný jak křišťál, miliony let starý. Tento jsme si dávali do whisky. Chutnalo to báječně. Vědátor přes ledovce, tedy glaciolog nám vysvětlil, kterak tento led vzniká a hlavně vznikal.

Je to vlastně hodně stlačený sníh, který v Antarktidě za miliony let napadl. Obrovský tlak až pětikilometrové vrstvy ledu ze sněhu vytlačil vzduch a proměnil jej v led. A čím je ledovec starší a je v něm méně vzduchu, tím je modřejší. Na velkých plujících ledovcích odpočívají tučňáci. Tam na nich „kuřata“ nemohou vyžadovat potravu, ještě nedorostla a nevyměnila peří prachové za to pravé tučňáčí, vodu nepropustné. Na některých krách mají siestu tuleni a jsou tam jako v kolébce. Vlny krami pohupují. Při plavbě drobným ledem zastavujeme a posloucháme jakousi zvonkohru. Drobný led je houpán vlnkami a kousky ledu do sebe naráží a „zvoní“. Takže žádný klid, ale zvonivý zvuk ledu a stálé houpání.

Setkání s kosatkami je zlatým hřebem. Tito desetimetroví dravci jsou také zvědaví a nakukují nám do Zodiaku. Měli jsme smíšené pocity, protože jsme nevěděli, jestli to je jen společenská návštěva nebo jestli si nevybírají jednohubku. A vůbec nejkrásnější zážitky jsou setkání s velrybou nablízko. Je to téměř spirituální zážitek mít na několik metrů od sebe tohoto obrovského, mírného a také zvědavého savce. Kdyby jen plácl ocasem, tak zmizíme i se Zodiakem. Ale oni klidně plují vedle nás a obrací se na bok a svým velkým okem si nás dobře prohlížejí. My je taky. Pak vydechují a nás zkrápí sprška ze zkondenzovaného vzduchu, co vydechli. Má zvláštní ne nepříjemný pach.

Zábavná epizoda expedice byla, když nastalo koupání v zátoce mezi ledovci. Voda čirá zelenkavá přímo zvoucí, ale jen 1°C teplá. Takže to bylo hup do vody tři tempa se zatajeným dechem a hup z vody a pak honem na loď do teplé sprchy a něco na zahřátí. No ale kdo se může pochlubit, že si zaplaval v Antarktidě, že ano? A věřili byste, že dámská část výpravy si do Antarktidy dovezla i plavky? To pánové zahučeli do tohoto tekutého ledu v trenclách nebo kraťasech.

Po deseti dnech toulání tímto nádherným královstvím ledu se vracíme. Cestou ještě navštěvujeme Záludný ostrov (Deception island), království ohně, ledu a vody. Vjíždíme do zatopeného kráteru sopky, což vlastně tento ostrov je. Zatopený kráter věnčí skalnaté hory – okraj kráteru a vjezd je jakousi průrvou mezi dvěma skalisky zvaný Neptunes bellows, asi proto jaký tam je řev vln tříštících se o skaliska. V kráteru je chráněný přístav, ale na břeh nevycházíme, ba ani z lodi nos nevystrčíme.

Přepadla nás sněhová bouře. Chumelí se a vichr žene sníh a vrcholky vln až přes kapitánský můstek. Odtud už jen stejnou cestu zpět do městečka Ushuaia v kanálu Beaglově. Z dálky asi dvou set metrů vidíme na mysu Hornově památník tisícům lodí a jejím osádkám co v blízkém okolí ztroskotaly. Je to v nerezu provedený velký albatros toulavý, sedm metrů vysoký. Na lodi vládne zvláštní ovzduší, projíždíme hřbitovem, kde na dně odpočívají desetitisíce utonulých námořníků a jejich potopené kocábky.

Další fotky najdete zde…

George Švehla