Katar, malý, bohatý emirát na pobřeží Perského zálivu, už dlouho balancoval mezi třemi mocnostmi: Saúdskou Arábií, Íránem a Tureckem. V roce 2017 proběhla světovými médii zpráva o blokádě, kterou na Katar uvalila Saúdská Arábie a její spojenci, jakož i přerušení diplomatických styků. Co pro nezúčastněné vypadalo jako přehnaná reakce, mělo podhoubí, které sahalo až do poloviny 90. let. Katar dnes, pokud jde o svou pozici, osciluje mezi Tureckem a Íránem, aniž by se snažil s oběma velmocemi moc zadat – otázkou je, jak dobře se mu to daří.

Katar je země umístěná na Katarském poloostrově na východ od Saúdské Arábie; jeho nejbližším sousedem, pokud jde o hustší osídlení, je však odvěký rival Bahrajn. Je to zároveň jedna z nejbohatších zemí na světě; zároveň taková, kde počet dočasných rezidentů vysoce převyšuje počet občanů. Katar má 313 tisíc občanů a žije v něm 2,3 milionu cizinců. Žije zejména, ale ne výlučně, z těžby a prodeje ropy a zemního plynu (ca. 60 % HDP, resp. 85 % exportu), ale také z bankovnictví, dopravy a turistiky. Katar je absolutistická monarchie; emirát, na jehož čele je emír Tamím ibn Hamad Al Sání (v angličtině se přepisuje jako Tamim bin Hamad Al Thani), čtvrtý syn emíra Hamáda ibn Chalífy Al Sáního, který navedl po získání moci pučem v roce 1995 zemi na kurs, na kterém je dodnes.

První historický záznam o obyvatelích Kataru pochází od řeckého historika Hérodota z pátého století před naším letopočtem; místní obyvatelé byli zejména rybáři a lovci perel a Hérodotos je nazval „mořskými Kannanejci“ (Kannanejci bylo pro starověké Řeky označení Semitů). Pod helénskou správu se Katar dostal až po smrti Alexandra Velikého (312), ale nevydržel v něm dlouho, protože se dostal pod perskou správu okolo roku 250 před naším letopočtem. Největší vliv z perských států měla Sásánovská říše, která dostala Katar pod svou správu v roce 224 před naším letopočtem, a pod níž se do Kataru dostalo křesťanství. Právě křesťanské období Kataru mu dalo jeho (původem syrské) jméno: „Země Katarů“. Stále ještě šlo o území natolik málo významné, že nemělo ani svou diecézi.

Muslimský prorok Mohamed vyslal v roce 628 posla k místnímu vládci Munzírovi ibn Sauá al-Tamímímu (etnicky to byl Arab, ale vykonával moc perského impéria) a vyzval ho, aby konvertoval i se svými poddanými k islámu. Munzír mu vyhověl, ale konverze neproběhla hned: křesťanství se v Kataru drželo ještě po několik desetiletí. Katar ovšem byl pro muslimské Araby strategicky velmi důležitý: sloužil totiž jako odrazový můstek k dobytí Íránu (Persie), ke kterému došlo mezi lety 633 – 654.

V rámci Umajjádovského chalífátu (polovina sedmého až polovina osmého století) se začalo Kataru ekonomicky dařit díky strategické poloze a obchodu s perlami. Později, během Abbásovského chalífátu, došlo k prvnímu většímu rozvoji měst; Katar využíval toho, že se objevil na obchodní cestě mezi iráckou Basrou a Indií a Čínou, takže přes něj šla podstatná část obchodu nejen mezi Blízkým východem na jedné straně a Indií a Čínou na straně druhé, ale i Evropou. Katar ovšem stále stál politicky stranou většiny dění – politické ambice vycházely spíše ze sousedního Bahrajnu.

V roce 1521 obsadili Katar Portugalci, kteří plánovali vybudování svého obchodního uzlu pro Blízký východ, ale nebyli příliš oblíbení u místních obyvatel, kteří se dobrovolně vzdali v roce 1550 do rukou Osmanů. Ani ti ovšem Kataru nepřikládali větší pozornost, proto po poražení Portugalců stáhli z Kataru svou vojenskou přítomnost, v důsledku čehož byli z Kataru vytlačeni po povstání místních kmenů, které oblasti vládly bez zahraniční moci až do roku 1795, kdy se Katar dostal pod kontrolu wahhábistické Saúdské Arábie, která ale nedokázala Katar udržet déle, než do roku 1811, kdy ho opustila kvůli nutnosti se bránit proti Osmanům i egyptskému pašovi Muhammadovi Alímu (více o jeho kampani v díle o Egyptě; o prvním saúdském státě více v díle o Saúdské Arábii). Moc se tak znovu vrátila do rukou místních kmenů. Protože Katar nebyl, na rozdíl od sousedního Bahrajnu, pod nějž Katar spadal, nijak zvlášť významný, nebyl hlavním předmětem zájmu Britů, kteří získali Bahrajn v roce 1820. V této době byli obyvatelé Kataru buď lovci perel, rybáři, drobní obchodníci nebo piráti; hlavním pirátským sídlem pak bylo dnešní hlavní město Dauhá, které Britové vybombardovali námořní kanonádou v rámci potírání pirátství v roce 1821. Veškerá autorita v Kataru vycházela pouze z místních šejků (kmenových vůdců).

Polovina devatenáctého století pro Katar znamenala v podstatě jen to, že byli předpolím ve válkách mezi Bahrajnem a wahhábity, v nichž Bahrajn měl jednoznačně navrch. Veškeré toto dění se ovšem dělo mimo možnosti místních obyvatel je jakkoliv ovlivnit. V roce 1867 došlo ke krátké válce mezi katarskými kmeny a Bahrajnem (na jehož straně stálo také Abú Dabí), která nejprve vedla ke srovnání měst Dauhá a Wakra se zemí a následně ke katarské odvetě, v níž se Katařanům podařilo potopit šedesát bahrajnských lodí. Celé věci si všimli Britové (1868), kteří přinutili Bahrajn, aby uznal svébytnost Kataru, zaručili jeho práva a uznali pozici emíra Mohameda bin Sáního jako reprezentanta suverénního Kataru.

To ovšem netrvalo dlouho. V roce 1871 začala tímto směrem expandovat Osmanská říše, které Katařané otevřeli dveře a uznali jeho autoritu. Ta trvala do roku 1893, kdy reformující Osmanská říše požadovala po Kataru platit nové daně, což katarské kmeny odmítly; Osmané vyslali do Kataru vojsko, které se Katařanům podařilo zahnat do pevnosti ve městě Al Bidda (součást dnešního Dauhá) a obléháním přinutili Osmany se vzdát. Na tyto události reagovala Osmanská říše smlouvou, která zaručila Kataru autonomii – včetně daňové autonomie – uvnitř impéria.

Osmanská moc skončila v roce 1913, kdy se jí Osmané dobrovolně vzdali, a roku 1916 se Katar stal britským protektorátem; emír Abdulláh bin Džasím Al Sání podepsal s Británií smlouvu, podle které se Katar vzdával suverenity v zahraniční politice a musel platit tribut, výměnou za co Británie poskytla zemi ochranu. To se nelíbilo mnohým katarským kmenům, které se začaly poohlížet po partnerstvích jinde, zejména u rodu Saúdů a v Bahrajnu. Pro emíra to byl velký problém, protože jeho obchod s perlami závisel na ochraně, kterou mu poskytovaly ostatní katarské kmeny. Británie nejprve do vnitřních záležitostí Kataru nechtěla zasahovat a neviděla důvod, proč emírovi proti odbojným kmenům pomáhat, to se ovšem změnilo s objevem ropy ve třicátých letech dvacátého století.

Velká Británie, když viděla ropný potenciál na Arabském poloostrově, si uvědomila nový strategický rozměr Kataru velmi rychle a přinutila Bahrajn, který si kromě Hawárských ostrovů na dohled od katarského pobřeží chtěl přivlastnit i ruiny města Al Zubará přímo na Katarském poloostrově, aby si to rozmyslel. Ropa se začala těžit v roce 1938, ale v roce 1942 byla těžba kvůli druhé světové válce přerušena až do roku 1947. V padesátých letech pak emír Alí bin Abdulláh souhlasil s britskou pomocí v budování moderního státu s odpovídajícím byrokratickým aparátem. Británie tak dostala poměrně velkou část katarské suverenity – včetně navrhování jeho rozpočtu. To se nelíbilo Katařanům, kteří proti britskému vlivu protestovali v roce 1956. Přesto nastolený směr pokračoval, za postupně snižovaného britského vlivu, dál. Země budovala také potřebnou infrastrukturu, školství, zdravotnictví a další vlastnosti moderní země.

Katarská vládnoucí rodina ovšem nebyla o moc více populární, než Velká Británie – mnozí jí vyčítali extravagantní styl vládnutí a špatné životní podmínky pro ostatní. V reakci na to vznikla nacionalistická odborová organizace jménem Fronta katarské národní jednoty, která požadovala vznik sociálního státu a omezení privilegií vládnoucí rodiny. Hnutí, které v dubnu roku 1963 vzniklo, nemělo dlouhého trvání; trvalo jen měsíc, než ho vláda potlačila. Přesto předznamenalo podstatné události, které měly přijít za necelých deset let.

V roce 1968 se Británie rozhodla stáhnout z oblastí na východ od Suezu, což zahrnovalo i Katar. To místní malé státy znepokojilo – proto se Bahrajn, Katar a emiráty, které dnes tvoří Spojené arabské emiráty, rozhodly utvořit federaci, která měla zajišťovat ochranu jejich členům. Rozpory byly ale příliš velké, a tak se federace navzdory společným snahám Saúdské Arábie, Velké Británie a Kuvajtu rozpadla. Katar tak vyhlásil 1. září 1971 nezávislost. O půl roku později pak došlo k převratu, během kterého se moci ujal emír Chalífa bin Hamád, který na rozdíl od svého předchůdce pochopil, co ohrožuje stabilitu země.

Během následujících dvaceti let se tak podstatně rozšiřovala péče státu o bohatství a vzdělání obyvatel, aby se neopakovaly události z roku 1963. Za války v Perském zálivu (kdy Irák napadl Kuvajt) se Katar zapojil intenzivně do bojů proti Iráku a poskytoval západním spojencům logistickou pomoc. V té době byl ještě jasným saúdským spojencem – respektive, přesněji řečeno, Saúdská Arábie si v zemi udržovala silný vliv.

To se ovšem změnilo v červnu roku 1995, kdy zástupce emíra, šejk Hamád ibn Chalífa, provedl puč a stal se emírem. Nový emír se rozhodl liberalizovat a demokratizovat zemi; za jeho vlády začala v zemi působit (od roku 1996) stanice Al Džazíra a v roce 2003 dostal Katar novou ústavu, která liberalizovala podmínky v zemi a delegovala některé prvky vlády z emírových rukou. Třebaže se Hamád ibn Chalífa rozhodl o nezávislejší kurs, ještě v roce 2003 pomáhal Spojeným státům při invazi do Iráku; na tuto invazi pak reagovala o dva roky později Al Káida teroristickým útokem – mimochodem jediným v moderní historii země – v divadle v Dauhá, což zemí velmi otřáslo.

Nezávislá politika Kataru ovšem neznamenala jen opatrný postup a neutralitu, ale v roce 2010 jednoznačné postavení se na stranu protestujících a ozbrojených rebelů během Arabského jara, kdy prostřednictvím financování demonstrantů i vysílání televize Al Džazíra podporoval nepokoje v Egyptě, Libyi i Sýrii. Právě zapojení Kataru do těchto aktivit, kdy se země sblížila s Muslimským bratrstvem v Egyptě a jeho prezidentem Muhammadem Mursím zadělalo na pozdější radikální rozluku se Saúdskou Arábií.

Katar se ještě po boku Saúdské Arábie stačil zúčastnit války v Jemenu (začala v roce 2015), ale důvěra už byla nalomena. Kvůli katarskému sponzoringu aktivit Muslimského bratrstva, ale i sponzoringu Islámského státu ze strany katarských soukromých subjektů, o nichž stát musel vědět, Saúdská Arábie a její spojenci (Bahrajn, Spojené arabské emiráty, Egypt, Jordánsko a několik dalších zemí v Africe) přerušily s Katarem v roce 2017 diplomatické styky a Saúdská Arábie na Katar navíc uvalila blokádu. Toto opatření bylo ze strany Saúdské Arábie poněkud pokrytecké, protože sama podporovala, ať už přímo nebo nepřímo, v Sýrii a Iráku podobné skupiny (Fronta an-Nusrá, Islámský stát), ale shození viny na Katar pomohlo Saúdské Arábii alespoň částečně otočit kurs.

Co Saúdské Arábii ovšem vadilo nejvíce, ale neřekla to otevřeně, byly katarské námluvy s Íránem, které trvaly už nějakou dobu, zatímco saúdsko-íránské vztahy byly rok od roka horší. Specificky saúdští představitelé zmínili „negativní“ roli televize Al Džazíra, kterou označovali za proíránskou a kterou osočovali ze sympatií k Muslimskému bratrstvu, v Saúdské Arábii od roku 2014 zakázanému.

Katar reagoval jednoznačně: začal se silně sbližovat s Íránem, který situaci samozřejmě přivítal a dodával potravinovou i další pomoc, v naději, že si z Kataru udělá svého vazala. To se úplně nestalo, přesto se katarsko-íránské vztahy pozvedly na takovou úroveň, že se o nich dá hovořit jako o spojencích. Skrze katarskou podporu palestinskoarabskému Hamásu a Muslimského bratrstva se Katar dostal i do hledáčku Erdoğanova Turecka, které se snaží, podobně jako Írán, o to, udělat z Kataru svůj satelit.

Mezi těmito dvěma mocnostmi tak Katar balancuje a zároveň se snaží si úplně neznepřátelit Západ, který zemi kritizuje kvůli dlouhodobému porušování lidských práv zahraničních dělníků, které se dá bez nadsázky označit za otroctví. Není to ovšem překvapivé – Katar byl ještě před sto padesáti lety územím pirátů a otrokářů, a Velká Británie, ačkoliv obojí formálně zakázala, dokud to neohrožovalo její zájmy, tyto tendence tiše tolerovala.

Budoucnost Kataru tak závisí na mnoha proměnných – jak se mu podaří vybalancovat snahy Turecka a Íránu ho ovládnout, jak se vypořádá s blokádou ze strany Saúdské Arábie a jejích spojenců a jestli se Západ odhodlá například ke zrušení mistrovství světa ve fotbale v Kataru v roce 2022 kvůli mnohočetným úmrtím dělníků, kteří na budování sportovišť pracovali v otrockých podmínkách.

V čem země naopak – kromě ropy – svou budoucnost spatřuje, je hlavně bankovnictví, a to jak tradiční západní, tak islámské, které funguje bez úroků, a úroky nahrazuje například věřitelova kontrola dlužníkova využití dluhu. Islámské bankovnictví je velmi zajímavé i pro řadu začínajících nemuslimských firem právě díky tomuto modelu, kdy snadněji dosáhnou na kapitál a ještě navíc dostanou know-how od někoho v čím zájmu je, aby firma, která si půjčila, prosperovala a vrátila investici.