V diskusi k oběma částem rozhovorů s MUDr Alexandrem Bartákem se vyskytly zajímavé dotazy. Odpovědi na ně najdete v této, poslední, části. V zájmu autenticity jsem otázky ponechala (až na jednu malou výjimku, kdy jsem velmi podobné otázky sloučila do jedné) v původním znění včetně diakritiky.

Zajímalo by mě, jak se vlastně dr. Bartákovi práce v odlehlé tuniské nemocnici přihodila, zda mezi místními našel i přátele a nakolik případně tato zkušenost ovlivnila jeho světonázor.

A.B.: Důvody pro práci v zahraničí jsou různé. Jsou lidé, kteří jedou do rozvojové země z potřeby pomáhat bližnímu, jiní tam jedou z touhy po dobrodružství, někteří si chtějí prostě vydělat peníze a někdo tam zase utíká, třeba před bývalou manželkou. Všechny ty důvody, krom snad toho prvního, jsou dobré a u mnohého se jich asi zkombinuje víc. Tak nějak to bylo i u mne. Mimoto jsem pár let pracovně strávených v exotické zemi považoval za normální součást profesní kariéry, asi pod vlivem jisté rodinné tradice. Sám jsem se narodil v Pekingu za jednoho ze služebních pobytů své matky. Proto, když jsem získal specializaci ve svém oboru, nechal jsem se z důvodů výše uvedených prodat tehdejším PZO Polytechna tuniskému ministerstvu zdravotnictví, které mne umístilo tam, kam potřebovalo.

Ještě na vysvětlenou, proč touhu pomáhat bližnímu nepovažuji za dobrý motiv k práci v exotické zemi: tento jediný totiž pravděpodobně svému nositeli přinese těžké zklamání. Lidé v zemích, kde vládnou jiné kultury, často vnímají tu dobročinnost a pomoc trochu jinak a nejsou za ni vděčni. Nebo aspoň ne tak, jak si představujeme my s našimi křesťanskými a humanistickými tradicemi…

To ostatně souvisí i s další částí otázky, zda jsem si našel přátele a jak zkušenost s touto kulturou ovlivnila můj světonázor. Měl jsem mezi zdejšími lidmi řadu známých, dobrých známých, s nimiž jsme se společensky stýkali a nazývali jsme se „přáteli“. Ale byl to v tomto případě pojem z trochu inflační emise toho slova, protože Arab nazve přítelem kdekoho, s kým se zná půl hodiny. Jestli jsem měl mezi tamními obyvateli přátele opravdové – nejsem si jist.

Oni mají trochu odlišnou představu o etických kategoriích, které my považujeme za základní, jako je čest, pravdomluvnost, dodržování slova. Arab vám s úsměvem lže, ale nepovažuje to za nic špatného. A když ho nachytáte „na švestkách“, zasměje se tomu a vůbec to nepovažuje za důvod, aby se nějak styděl. To je jen příklad z mnoha. Já neříkám, že jsou to špatní lidé, to rozhodně ne. Jsou jen jiní a Evropan těžko může mít k takovému člověku opravdovou důvěru, která je asi podmínkou opravdového přátelství. Člověk si chtě-nechtě udržuje jistý odstup.

Ale nakonec se ty lidi tam naučí mít i rád, i když by to na počátku nečekal. Měl jsem kolegy, kteří po celý několikaletý kontrakt Araby nenáviděli a těšili se domů. Pak se vrátili domů… a za půl roku byli zpět v Africe. Protože zjistili, že doma v Evropě neumějí žít. Že Arabové jsou sice trochu líní, trochu lžou, kdeco slíbí a sliby neplní, ale všechno tak nějak naivně, téměř mile. Zatímco doma jsou všichni zásadoví, dochvilní, pravdomluvní a solidní, ale jen jaksi hubou; ve skutečnosti jsou často zlí a mnohem podlejší.

Pokud jde o ten světonázor, nevím přesně, jak to tazatelka myslí. Muslimem jsem se rozhodně nestal. I když jsem tam s lidmi o náboženství hodně hovořil, studoval jsem Korán a snažil jsem se islám pochopit a najít na něm sympatické rysy. V Evropě se třeba málo ví, že rozdíl mezi islámem a křesťanstvím vůbec není v tom, že křesťan věří v Boha a muslim v Alláha. Jen málo lidí u nás ví, že ten Bůh je týž! Je to týž Hospodin, Bůh Abrahámův a Izákův, kterého křesťané znají ze Starého zákona. To jen bůh se arabsky řekne „láh“, s členem určitým tedy „Al-Láh“. Říkat proto, že muslimové věří v boha Alláha, což jsem se mimochodem dočetl v učebnici dějepisu jednoho ze svých dětí, je stejná pitomost, jako kdybychom tvrdili, že Němci věří v boha Gotta.

Podstatný rozdíl v obou náboženstvích je jinde. Pro křesťana je vyznání něco niterného, intimního, je to otázka víry, jeho vztahu k Bohu, do kterého nikomu nic není. Zda veřejně provádí náboženské úkony nebo ne, není podstatné. Hluboce věřící může být i člověk, který nikdy nebyl v kostele. V islámu je to naprosto naopak: Chceš být dobrým muslimem? Dodržuj náboženská nařízení, nejez vepřové, posti se o ramadánu, pětkrát denně padni na tvář směrem k Mekce… a co si přitom opravdu myslíš, je každému jedno. Islám je tedy náboženství svou podstatou tak trochu pokrytecké, a to je něco, co nám Evropanům připadá zvláštní a není nám to zrovna sympatické.

Pane doktore, ve kterých letech jste v Tunisku působil, a je v těchto zemích věnována pozornost v gynekologii i vlastní prevenci? Myslím preventivní prohlídky, mamografie, denzitometrie?

A.B.: V Tunisku jsem pracoval v letech 1992 – 1994. Tehdy se tam žádná prevence nedělala. Oni tedy měli krásné preventivní programy, to ano, třeba dispenzarizaci těhotných. Ale v reálu se to nedělalo. Měli důmyslné těhotenské průkazky, které pak měly sloužit jako jakási zdravotní knížka dítěte; já z nich byl nadšený a dodnes je mám schované. Ale ve skutečnosti je jen málokdo používal, a pokud ano, nikdy tam nebyl víc než jeden zápis. O tamní onkologické prevenci nic nevím, řekl bych, že to bylo podobné (ale mamografie a denzitometrie se tehdy nedělala ani u nás). Ale to bylo před dvaceti lety, dneska to je možná jinak. I když bych se divil.

Jediná prevence, která tam fungovala bezchybně, byla pravidelná vyšetření pracovnic místního nevěstince. Tomuto zařízení se tam říkalo eufemisticky „dům tolerance“ (maison de tolerance) a jako kněžky lásky tam sloužily rozložité ženy pokročile středního věku, jež přicházely dvakrát týdně na vyšetření. Když jsem se na ně podíval, zůstával mi rozum stát a nedovedl jsem si představit člověka, který by toto zařízení navštívil. Ale zřejmě takoví byli. Když na mne v ordinaci jedna z pracovnic vyzývavě pokřikovala, ať přijdu, že mi udělá slevu a že na tu noc nikdy nezapomenu, raději jsem se rychle vytratil.

Mimochodem nějaké povídání o muslimském světě by mě docela zajímalo. A taky to, jestli tam gynekolog řeší i jiné věci než porody – osvěta, neplodnost, různé obtíže, přechod…

Pokud jde o zdravotnickou osvětu, něco takového tam existovalo, všude visely nějaké plakáty, ale to bylo tak všechno. Lékař tam na něco takového neměl čas, řešil nemocné. Také ale často „nemocné“: Čekárna nemocniční ambulance se totiž denně černala ženami, které sice byly zcela zdravé, ale domáhaly se ošetření. Jakéhokoliv. Spektrum jejich potíží nebylo široké: buď měly „horečku“ (teplotu měly normální, ale ukazovaly, že mají „vnitřní horečku“), nebo měly bolesti a třetí skupina měla závratě. Nevím, proč přicházely, snad to byla příležitost veřejně realizovat veřejně svoji osobnost, pro muslimskou ženu ostatně dost vzácná.

Léčba byla stejně stereotypní, jako ty potíže: kdo měl „horečku“, dostal aspirin, kdo bolesti, tomu jsem napsal něco na bolest a která hlásila závratě, odešla s nějakými tabletkami se železem. A všechny se domáhaly i vyšetření a běda, když převládla moje lenost a já jsem je vyšetřovat nechtěl; to bylo v takových případech, kdy bylo na první pohled jasné, že pacientka je dokonale zdravá. To pak bylo veliké a rozzlobené brebentění a vyhazování rukou a nakonec jsem vždycky stejně kapituloval se slovy: „´Atlai ´ala t-táula!“ (česky „vylez si na ten stůl“).

Přechodové potíže jsem neřešil; ty jsou kupodivu dosti kulturně specifické a omezené na euroamerickou společnost. Naproti tomu neplodnost jsem řešil často, ta znamená pro arabskou ženu tragédii, protože schopnost rodit děti (syny) je hlavní komoditou, kterou nabízí.

Velké díky za zprostředkování tohoto prima rozhovoru. Doufám, že se dočkáme ještě nějakého dalšího pokračování, třeba o péči o ženy z Tuniska. Zajímalo by mě, zda i v Tunisku existuje tradice ženské obřízky nebo zda je to záležitost jiných většinou afrických zemí. Jaké má vůbec lékař možnosti takto postiženou ženu ošetřit.

V islámských zemích se dělá obřízka jen u mužů, u žen nikoliv. To je záležitost jiných kultur v subsaharské Africe. Já jsem v Tunisku nic takového neviděl, ani jsem o tom neslyšel.

Jo, a i kdyz na ultrazvuk jeste neprislo, tak jsem před par dny videla v práci neuveritelne obrazky z ultrazvuku – 3-D. Kolegyne je sest a pul mesice tehotna. To bylo jak normalni fotky, mrnous si cpe pesticku do pusinky, ma velky nos, ktery byl identifikovan, ze to ma po dedeckovi. Parada. Ale to dobre s sebou nese i spatne, zejmena, jak mi prijde, v rozvojovych zemich nebo v Cine. Kdyz muzou zjistit pohlavi mrnouse predem, tak ty holky jsou casto upotraceny. Tohle slovo jsem si prave vymyslela – podle vzoru ubezduseny…

Pokud jde o velký nos na 3D ultrazvuku, nedělal bych si s tím dědečkem moc iluze. Už nevím, kde jsem četl, že charakteristické rysy obličeje se formují až po třetím roce věku. Takže i ty výkřiky nad novorozencem typu „to je celý … (tatínek, dědeček, soused)“ představují čirou autosugesci. A co teprve nad plodem v děloze v 30. týdnu těhotenství!

Ultrazvukem se dá poznat pohlaví ve 12. týdnu, na konci 3. měsíce. Ale musíme mít opravdu hodně dobrý přístroj a i tak je potom to těhotenství co do přerušení jaksi „na hraně“. Ale když někdo v Číně nebo v jiných drsných zemích bez tradice humanistické úcty k životu bude chtít hubit děvčátka, bude je hubit klidně i jako novorozence. Nedělal bych si iluze. Řekl bych, že ultrazvuk je v tom nevinně.

A jeste bych se pana doktora chtela zeptat jak nahlizi na hormonalni „lecbu“ zen v prechodu. Asi to, ze jsem slovo lecba ozdobila uvozovkama, vyjadruje muj nazor na vec. Ale stejne by mne zajimal jeho nazor.

Hormonální léčba nepochybně a zcela suverénně odstraňuje tzv. výpadové jevy při nedostatku ženských pohlavních hormonů. Třeba návaly horka. Také brání osteoporóze. A má prakticky jediný závažný nežádoucí účinek: při dlouhodobém užívání (10 let a více) zvyšuje asi o třetinu riziko rakoviny prsu. Jako obvykle je něco za něco.

A nahlížím na ni tak, jako na jakoukoliv jinou léčbu: musí mít nějaký jasný přínos, který musí být vyšší než její rizika. Když žena po přechodu žádné potíže nemá, je nesmysl, aby brala hormony. Když potíže má a s hormony se cítí podstatně lépe, ať je bere. Samozřejmě za pravidelných mamografických kontrol. Když je hubená, kouří a vede sedavý způsob života, je ohrožená osteoporózou a pak je pro ni hormonální substituce přínosem. Když je to pětasedmdesátikilová mamka krev a mlíko, která chodí cvičit, je to z hlediska osteoporózy nesmysl. Všechno má svá pro a proti, všechno.

Ještě jednou bych chtěla dr. Bartákovi poděkovat za čas, který nad našimi otázkami strávil. Jsem moc ráda, že jsem ho kdysi naprostou náhodou potkala a stal se mým lékařem.Děkuji i Zvířetníkům za pěkné ohlasy.

První část rozhovoru najdete zde, druhou tady.