Člověčiny nebo Rozcestník? Nevím. Jsem ale moc ráda, že vám mohu letmo představit člověka, se kterým jsem svým způsobem spojila část svého života a také život svých dětí. Obě je totiž přivedl na svět. Seznamte se – MUDr. Alexandr Barták, gynekolog a porodník, virtuós na ultrazvuk.

R. E. Pro začátek mám otázku, která mě zajímá už léta. Můj dávný partner byl námořník, ještě v dobách, kdy Česká námořní plavba disponovala flotilou jedenácti lodí. Na každé lodi byl lodní lékař a nemalé procento z nich se pyšnilo specializací gynekolog-porodník. Vzhledem k tomu, že posádky námořních lodí byly výhradně mužského pohlaví, je to přinejmenším zvláštní. Práce lodního lékaře zahrnovala kromě tzv. praktického lékařství (virózy, mykózy a jiné –ózy) ještě chirurgické výkony typu šití ruky, která omylem přišla do styku s nějakou tou hřídelí, případně pacifikace následků bujarého večírku s názorovými neshodami. Proč vaši kolegové byli tak rádi lodními lékaři?

A. B. Možná to souvisí s nějakým primárním dobrodružným rysem v povaze těch, kteří se rozhodnou věnovat se porodnictví. Žádná jiná disciplína v medicíně totiž nepřináší tolik urgentních nebezpečných situací, tolik nečekaných zvratů, tolik rizika, že se úsměvná pohoda během několika minut nebo vteřin promění v adrenalinový boj o holý život.

Nelze také pominout, že gynekologie je specifický obor svou – řekl bych – genderovou vypjatostí. Je snad možné, aby muž, který si dobrovolně zvolí, že bude pracovat výhradně a pouze se ženami, neměl – obecně řečeno – jisté specifické osobnostní charakteristiky? Možná jsou to právě ty, jež se vyskytují společně s oněmi, přinášejícími touhu plavit se po mořích… Ale to je už spíš otázka, proč se vlastně lékař stává právě gynekologem, jistě by to bylo téma na zajímavou psychologickou studii.

Někoho by mohlo napadnout, zda gynekolog a porodník má vůbec kvalifikaci pro práci na lodi. Řekl bych, že ji má víc, než většina jiných lékařů. Rozhodně víc než alergolog, internista nebo očař. Ženské lékařství je totiž neobyčejně všestranné; zabývá se sice jen ženami, a to ještě od pupku do půli stehen, ale zato v celé šíři možného spektra onemocnění i léčebných způsobů. V gynekologii je trochu chirurgie, endokrinologie, ortopedie, infektologie, prostě všeho (snad jen toho očního opravdu ne). Gynekolog musí umět uvažovat internisticky a léčit konzervativně, musí samozřejmě ale umět i operovat a hlavně musí umět řešit urgentní život ohrožující stavy. Proto si naopak myslím, že porodník a gynekolog se uplatní všude. I když tam není vůbec žádná žena…

R. E. Mohl byste nám přiblížit vaše pocity z let, strávených v Tunisku? Zajímá mě především rozdíl mezi evropským a africkým pojetím akutní i následné péče, ale stejně tak i „běžný“ život a případná omezení pro Evropana/ bělocha. I když jsem se zapřísáhla, že o domácích porodech to nebude, tak v Africe je to možná jinak?

A. B. Strávil jsem tři roky v Tunisku jako lékař v krajské nemocnici v Kasserine, tedy v oblasti, která je velmi odlišná od představy, jakou si o této zemi vytvoří prázdninový návštěvník přímořských letovisek. Tam, kde jsem byl já, tuniské ministerstvo zdravotnictví i vlastní lékaře posílalo víceméně za trest. Moje pacientky žily někdy v těžko představitelných podmínkách, byly z osmdesáti procent negramotné a nevěděly nejen to, kdy měly poslední menstruaci, ale nevěděly většinou ani přibližně, kolik je jim let.

Často jsem dostával otázku, jak ovlivňuje islám práci gynekologa; vypráví se o studu žen, o manželích, kteří trvají na tom, že budou přítomni vyšetření své ženy. S ničím takovým jsem se nesetkal. Arabky se svlékaly stejně ochotně (nebo neochotně) jako Evropanky, vyšetření neodmítaly, ale naopak se jej halasně dožadovaly, pokud jsem se někdy zdráhal, a s manželem, který by u toho chtěl být, jsem se nikdy nesetkal.

Myslím, že hlavní problém „bílého“ lékaře je v tom, že muslimové mají k Západu zvláštní schizofrenický vztah: opovrhují jím, protože nevyznává islámské hodnoty, a přitom by na Západě všichni chtěli žít. Stejně podivně rozporný vztah pak mají i k Evropanovi: na jedné straně se ho trochu štítí, protože je v jejich očích nevěřící, na druhé straně mu závidí, protože ho považují za bohatého a žijícího v té vysněné Evropě, podlézají mu a chtějí se s ním přátelit.

K lékaři z Evropy pak jsou zlehka podezíraví, rozhodně to pro ně není člověk, který jim přijel pomáhat, nýbrž člověk, který si k nim přijel vydělat a je třeba si na něj dát dobrý pozor. Ve srovnání s domácím lékařem ho hodnotí níže a je dobrý tak pro chudinu; své cti dbalá muslimka půjde k lékaři domorodému.

Krajská nemocnice byla slušně vybavená, ale s některými pro nás nepochopitelnými disproporcemi. Na jedné straně drahé přístroje a vybavení, na druhé straně zápach a špína, nedostatek základních nástrojů a nejbanálnějších pomůcek (třeba rukavic). Pokoje nemocných trvale připomínající válečný lazaret po bitvě: pacientky ležely totiž většinou v postelích po dvou po způsobu sardinek v konzervě (hlava sem, hlava tam) a byly-li to šestinedělky, byly v jedné posteli dokonce osoby čtyři (totiž plus dva novorozenci). Pro nás těžko pochopitelné.

Mimochodem, byl jsem se tam předloni podívat. Nemocnice je kompletně přestavěná, modernizovaná, krásná, má nové drahé přístroje… ale na porodnici stále ženy leží v nepovlečených postelích po dvou. Taková je mentalita zdejších lidí; místo podlahy udupaná hlína, při dešti protékající střecha, ale mezi tím nejdražší a nejnovější televizor – ovšem stojící na dvou otlučených cihlách.

Jak je to v Tunisku s tou „následnou“ péčí, to nevím. Myslím, že ta se tam řeší jaksi sama, protože v těchto oblastech panují silné rodinné vazby a každý má většinou dost potomků nebo jiných příbuzných, kteří se o něho postarají. V mém oboru ostatně připadá v úvahu většinou jen ta péče akutní. Ta se tam poskytovala slušná, i když vše bylo jaksi drsnější, prostředí i vztahy mezi lidmi. Drsnější byla i samotná medicína, protože stavy, které jsem tam každodenně řešil, zná většina našich lékařů jen z vyprávění nebo z učebnice.

Když žena rodila tři dny doma (minimálně polovina dětí tam totiž přicházela na svět doma), pak ji vezli na ložné ploše nákladního vozu, kde se jinak vozí ovce (v zimě v teplotě těsně nad nulou), nějakých 100 km do místní nemocnice, odtud pak sanitkou 80 km k nám, přijela často už se smrtí na jazyku. Tak jsem si někdy sáhl až na dno rezerv, svých i těch pacientek; tam jsem se také utvrdil v tom, že domácí porody pokrokem asi nejsou. Ale byla to cenná zkušenost, díky Africe vím, že žena vydrží více, než se všeobecně myslí.

Trochu jinak, než jme my zvyklí, se v těchto oblastech vnímá cena života, hlavně dětského. Když dítě zemřelo, nic moc se nestalo; udělá se nové. Vzpomínám si, jak jsem jednou heroickým výkonem zachránil život novorozence za tu cenu, že rodička přišla o dělohu. Neměl jsem z toho výčitky svědomí, bylo to její sedmé dítě. Pocit hrdiny mi vydržel jen do té doby, než mi domorodá porodní asistentka můj postup vytkla. Podle ní jsem si měl zapálit cigaretu a v klidu počkat, až se narodí mrtvé dítě. Matka by si udělala později jiné, zatímco takhle jsem ji té možnosti zbavil. A třeba by to byl chlapec, zatímco tenhle zachráněný novorozenec bylo jen děvče.

Našemu uchu to zní trochu děsivě a navozuje chmurné myšlenky o postavení ženy v islámské společnosti. Osobně si nemyslím, že by bylo tak špatné a že by muslimské ženy potřebovaly zachraňovat. Pravda je, že arabští otcové mají raději syny (ale to naši většinou také, jen se to bojí říct nahlas, aby nebyli nařčeni z mužského šovinismu), pravda také je, že aspoň tehdy bylo nemyslitelné, aby si žena šla sednout sama do kavárny, ale to je tak vše. Jinak v arabských rodinách vládnou ženy stejně a možná ještě více, než v rodinách našich, a v jistém smyslu je „společenská hodnota“ ženy v islámu vyšší, než u nás. Nemění na tom nic ani občasné, z kontextu vytržené a u nás nepochopené výstřelky, sloužící jako argument evropským feministkám.

Trochu kuriózní pro mne byla záležitost panenství, která se v těchto zemích většinou velmi řeší, i když nemohu říci, že by si s tím mladé ženy dělaly velkou hlavu; zrekonstruovat tzv. panenskou blánu je totiž velmi jednoduché. Jen škoda, že u nás není poptávka, český gynekolog si proto musí vydělávat v potu tváře jiným způsobem.

Nevím, jak to je v jiných oblastech Tuniska, ale v oněch berberských oblastech při hranicích s Alžírskem se stále hrálo na defloraci při svatební noci, na ložním prádle musela být krev, čím více, tím lépe. A úplně nejlepší bylo, když svatební noc končila v nemocnici na gynekologii. Bývalo to (pro mne nevítané) zpestření letních nočních služeb – sňatky se tam z nějakého důvodu odehrávaly výhradně v létě. To mne vždy tak kolem půlnoci vzbudilo kvílení brzd na nemocničním dvoře a vzápětí strašlivé brebentění tlupy svatebčanek, které nesly nevěstu, předstírající obvykle mdloby, vzápětí bušení na dveře a křik porodní asistentky, nadšené z pikantní senzace:“Docteur, docteur! Nouvelle-mariée! Saignement trés grave!“

(Doktore, doktore, nevěsta, těžké krvácení!). Obvykle se jednalo o tři kapky krve u poševního vchodu; u nás bych tu ženu poslal bez dalšího domů. V tomto případě to ale nebylo myslitelné. S veškerou vážností jsem musel naložit jeden dva stehy, aby si horda svatebčanek, nadšená z toho divadla, mohla nevěstu zase odnést. Je ale fakt, že někdy se jednalo o závažné trhliny pochvy s velkým krvácením a jednou jsem dokonce viděl v pochvě vyhřezlá střeva.

O práci a životě v Tunisku by se dalo psát hodně a bylo by to zajímavé a užitečné. Hlavně v dnešní době, kdy vnímáme islám jako hrozbu. Muslimský, potažmo arabský pohled těžko může pochopit někdo, kdo s nimi nežije delší dobu každodenní život, a k těmto záležitostem se tak většinou vyjadřují lidé, kteří o nich vědí málo. Což je špatně, protože vztah islámské a křesťanské kultury je už tak historií vzájemných nedorozumění.

Pokračování příště

P.S. Milí Zvířetníci, případné otázky v diskusi dr. Barták rád zodpoví souhrnně po uveřejnění druhé části rozhovoru. R.E.